ECLI:CZ:US:2008:4.US.1054.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1054/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu D. Š., právně zastoupeného JUDr. Richardem Tománkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Hlinky 142a, směřující proti usnesení Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality, ze dne 14. února 2008, č.j. MRBM-409-9/TČ-2008-03, o zahájení trestního stíhání, a proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 18. března 2008, č.j. 5 ZT 72/2008-10, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se na Ústavní soud obrátil se svým podáním, jímž se domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces chráněného v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně se pak mělo jednat o porušení práva na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení zaručené v čl. 37 odst. 2 Listiny, práva obviněného na poskytnutí času a možnosti k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny, a dále mělo dojít k porušení právní jistoty zaručené v čl. 36 Listiny.
Usnesením policejního orgánu bylo stěžovateli sděleno obvinění pro trestný čin loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 trestního řádu. Stížnost stěžovatele do tohoto usnesení zamítla jako nedůvodnou státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně.
Stěžovatel ve svém podání namítl, že policejní orgán se dopustil závažných pochybení, když podání vysvětlení nebyl přítomen jeho obhájce, ačkoliv jej musí mít, na základě ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů, již od počátku řízení. A to zejména za situace, kdy stěžovatel dosáhl věku 15 let pouhé tři měsíce před tímto postupem Policie ČR. Další pochybení mělo spočívat v tom, že policejní orgán nezaslal usnesení o sdělení obvinění zvolenému obhájci stěžovatele do 48 hodin od jeho zvolení.
Uvedené okolnosti namítl stěžovatel i ve stížnosti ke státnímu zástupci, ten však přes konstatování, že došlo k porušení práva na obhajobu mladistvého, neshledal důvod ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání.
K uvedené problematice stěžovatel poukázal i na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 153/96 a sp. zn. III. ÚS 376/01. S ohledem na popsané okolnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) představuje, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111). Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Sama skutečnost, že některé konkrétní rozhodnutí orgánu veřejné moci není možno podrobit samostatnému přezkumu jiným orgánem, neznamená, že důsledky tohoto rozhodnutí nepodléhají přezkumu v rámci následného řízení. Typickým příkladem jsou procesní rozhodnutí v civilním nebo, jako v projednávaném případě, v trestním řízení. Úloha Ústavního soudu nastává za situace, kdy není možné tvrzenou protiústavnost napravit jiným způsobem.
V projednávané věci nenastaly okolnosti, kdy napadený postup Policie ČR, který spočíval v prodlení při zajišťování a informování obhájce, by bylo možno napravit stěžovatelem požadovaným postupem Ústavního soudu. Podstatné je, aby v následujícím řízení orgány činné v trestním řízení případné důsledky takového prodlení posuzovaly v souladu se zásadami trestního řízení i základními právy stěžovatele.
Jak je patrné z ustálené judikatury, včetně stěžovatelem citovaných nálezů, zejména nálezu sp. zn. IV. ÚS 153/96, Ústavní soud se zabývá neřešenými pochybeními orgánů činných v trestním řízení z počátku trestního řízení teprve za situace, kdy nedošlo k nápravě v následném řízení před obecnými soudy. V projednávané věci tedy Ústavní soud považuje podaný návrh za předčasný.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podaný navrhovatelkou podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2008
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka