ECLI:CZ:US:2008:4.US.1083.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1083/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti A. L., zastoupeného Mgr. Tomášem Reicheltem, advokátem advokátní kanceláře v Karlových Varech, Jáchymovská 27, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 601/2007 ze dne 25. února 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Chebu sp. zn. 5 T 44/2006 ze dne 2. dubna 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s odkazem na porušení jeho práv zaručených v čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 5 T 44/2006 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu sp. zn. 5 T 44/2006 ze dne 2. dubna 2007 byl stěžovatel spolu se spoluobžalovanými L. L. a E. Š. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, stěžovatel jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 trestního zákona, a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b trestního zákona, za což byl stěžovatel odsouzen podle §234 odst. 1, §42 odst. 1 a §35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osm let, za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Okresního soudu v Chebu sp. zn. 1 T 65/2006 ze dne 14. listopadu 2006, jakož i všech rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §39a odst. 2 písm. d) trestního zákona byl stěžovatel pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 601/2007 ze dne 25. února 2008 podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že ačkoli byl již od přípravného řízení zastoupen advokátem JUDr. Josefem Hejdukem (dále jen "advokát"), nebyl tento řádně vyrozuměn o výslechu spoluobviněných L. L. a E. Š. a jejich výslechů se tedy nemohl zúčastnit. Stěžovatel v projednávané stížnosti, stejně jako tomu měl činit advokát v přípravném řízení a též v hlavním líčení, namítá tuto skutečnost s tím, že v jejím důsledku tyto výslechy jako důkazy trpí vadou a pro rozpor s §165 trestního řádu jsou nepoužitelné. Podle stěžovatele nelze vycházet z tvrzení policisty, který měl advokáta vyrozumět, když advokát toto popírá a objektivní důkaz o vyrozumění nebyl proveden. Dále měla být advokátem namítána chybná protokolace výpovědí svědků M. a P., která měla být proti jejich původní výpovědi výrazně zkreslena. Za další pochybení považuje stěžovatel provedení rekognice, při níž byl stěžovatel jako osoba rómské národnosti a tmavé pleti identifikován mezi osobami s bílou barvou pleti a osobami výrazně mladšími. Podle stěžovatele se tak nejednalo o osoby, které se od stěžovatele výrazně neodlišují, čímž byl porušen tento zákonný požadavek kladený na rekognici. Posledním stěžovatelem vytýkaným pochybením je, že videozáznam z bezpečnostní kamery měl být policisty zničen a pouze nahrazován výpovědí vyšetřovatelů o jeho obsahu. Tyto výpovědi mají vykazovat značné vnitřní rozpory a dále též rozpory s torzem videozáznamu, které se dochovalo.
Ve výše uvedeném postupu orgánů činných v trestním řízení a následně soudů obou stupňů stěžovatel spatřuje nejen porušení obecných zásad dokazování v trestním řízením, ale též porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a řízení předcházející jejich vydání a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03 či III. ÚS 359/05). Vycházeje z uvedeného východiska je nutno konstatovat, že každý proces je přirozeně třeba i v uvažovaných specifických souvislostech týkajících se zjišťování skutkového stavu pojímat jako celek. Tudíž je nezbytné zvažovat i míru relevance pochybení, pokud se týče případného promítnutí jeho důsledku do vyvození konečných závěrů v meritu věci. Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí procesní nedostatek realizace důkazního řízení vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li nedostatek, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny (viz např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04).
V naznačeném rozsahu ústavněprávně relevantní pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení a rozhodování obecných soudů, jak již bylo zmíněno, shledána nebyla. Rozhodnutí obecných soudů jsou řádně, logickým, racionálně obhajitelným způsobem a v dostatečném rozsahu odůvodněna, a to též ve vztahu ke stěžovatelem vytýkanému řádnému nevyrozumění advokáta o výslechu spoluobviněných L. L. a E. Š. v přípravném řízení. Tuto námitku Ústavní soud považuje za naprosto nedůvodnou, když vyrozumění advokáta shledává Ústavní soud vzhledem k okolnostem za řádné a též dostatečně prokázané. Ve vztahu k namítaným vadám rekognice, při níž byl stěžovatel jako příslušník rómské národnosti identifikován mezi osobami národnosti nerómské, bílé pleti a podle stěžovatele též výrazně mladšími, domnívá se Ústavní soud, že skladba osob mezi nimiž byl stěžovatel identifikován mohla být volena vhodněji. Nicméně ze snímků pořízených při rekognici je patrné, že osoby mezi nimiž byl identifikován stěžovatel nevypadají výrazně mladší, jejich barva pleti není výrazně jiná (obzvláště za situace, kdy měla identifikovaná osoba osobou identifikující být viděna v noci za pouze pouličního osvětlení, se rozdíl v barvě pleti poněkud stírá) a typově se od stěžovatele též výrazně neodlišují. Proto Ústavní soud považuje rekognici (z hlediska stěžovatelem namítaných vad) za provedenou v souladu se zákonem. Ústavní soud v trestním řízení vedeném proti stěžovateli konečně nezjistil ani nezákonnou manipulaci s videozáznam z bezpečnostní kamery, ani stěžovatelem namítané značné vnitřní rozpory ve výpovědích vyšetřovatelů nahrazujících chybějící část záznamu či další z hlediska ústavně zaručených práv stěžovatele relevantní pochybení.
Stručně shrnuto v projednávaném případě jde, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, o to, zda se orgány činné v trestním řízení a obecné soudy vytýkaným postupem v řízení dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda představují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, jak je stěžovatelem tvrzeno. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že tomu tak není a že k zásahu do stěžovatelem uváděných ani jiných ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu