ECLI:CZ:US:2008:4.US.1093.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1093/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. srpna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti F. J., zastoupeného Mgr. Michalem Burešem, advokátem, AK se sídlem Bělehradská 14, 360 01 Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008 čj. 33 Odo 94/2006-220, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2005 čj. 56 Co 36/2005-182 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 1. 2004 čj. 15 C 408/2003-116, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. 8. 2004 čj. 15 C 408/2003-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení kautel zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 150 000,- Kč. Po stručné rekapitulaci průběhu a výsledku soudního řízení vytkl obecným soudům, že úvěrová smlouva, na jejímž základě byl žalován, obsahovala podle jeho názoru pouze návrh smlouvy, takže nemohla být důkazem o obsahu závazkového vztahu mezi jejími účastníky, způsob plnění ve splátkách nebyl dohodnut a navíc došlo k promlčení jeho závazku v obecné tříleté promlčecí době, k čemuž obecné soudy nepřihlédly. Stěžovatel dále zpochybnil nestrannost svědkyně J. U. a namítl pochybení při interpretaci a aplikaci ustanovení §126 odst. 2 o. s. ř. Nejvyššímu soudu ČR stěžovatel vytkl odepření soudní ochrany, neboť dovolání, kterým napadl rozsudek odvolacího soudu, bylo dle jeho názoru přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Ze spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 15 C 408/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že spor byl veden o částku 150 000,- Kč jako plnění z půjčky v celkové výši 300 000,- Kč, kterou žalobce smlouvou ze dne 31. 1. 1996 půjčil stěžovateli a J. U. Po provedeném dokazování vzaly obecné soudy za prokázané, že půjčka byla poskytnuta a že mezi dlužníky šlo o závazek dílčí, jehož poměr byl upraven podle ustanovení §511 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž dlužnice svůj dluh ve výši 150 000,- Kč žalobci uhradila. Dále bylo prokázáno, že doba splatnosti nebyla dohodnuta a že ke splnění dluhu mělo docházet ve splátkách (měsíčně, nejméně 10 000,- Kč); ztráta výhody splátek nebyla ujednána. Vzhledem k námitce promlčení uplatněné stěžovatelem nalézací a odvolací soud rozhodovaly ve věci opakovaně, neboť se lišily v právním názoru na začátek běhu promlčecí doby. Až Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2003 označil za správný názor odvolacího soudu, podle kterého počala promlčecí doba běžet již dnem následujícím poté, kdy dluh vznikl, vyložil však, že zánik závazku v důsledku promlčení bylo třeba posuzovat pro každou ze splátek jednotlivě. Odvolací soud, vázán závěry dovolacího soudu, usnesením z října 2003 zrušil rozsudek nalézacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Nalézací soud po vyhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že promlčecí doba začala v daném případě běžet dnem následujícím po vzniku dluhu, tj. dne 1. 2. 1996, a bylo-li dohodnuto splnění dluhu ve splátkách, běžela pro každou splátku tříletá promlčecí doba samostatně. K promlčení tedy došlo u sedmi splátek splatných v období od 29. 2. do 31. 8. 1996, a proto nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě pro zaplacení 80 000,- Kč vyhověl s tím, že úrok z prodlení ve výši 21 % zamítl (výroky I. a II.), žalobu pro zaplacení 70 000,- Kč vč. příslušenství zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.); náhradově nákladový výrok byl doplněn rozsudkem ze srpna 2004. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. tak, že přiznal žalobci částku 80 000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 %, náhradově nákladové výroky soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud posoudil skutková zjištění okresního soudu jako správná a úplná, důvodem pro změnu výroku týkajícího se příslušenství pohledávky byla korekce při výpočtu jejich výše při diskontní sazbě ČNB platné k datu prodlení platby každé jednotlivé splátky. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelé a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné, Ústavní soud neshledal relevantní námitku stěžovatele o odepření soudní ochrany z důvodu nepřipuštění dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Podle citovaného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Stěžovatel uvedl, že "mezi v pořadí třetím rozhodnutím Okresního soudu v Karlových Varech a právním názorem odvolacího soudu, který zrušil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, je příčinná souvislost, a právě tento názor odvolacího soudu byl určující pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně". Stěžovatel však pominul, že dovoláním bylo napadeno potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu v pořadí prvého rozsudku soudu prvního stupně, který byl vydán po rozhodnutí dovolacího soudu. Nešlo tedy o tzv. skrytou diformitu podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť právní názor, jímž byl odvolací soud, případně i soud prvního stupně, při vydání nového (obsahově odlišného) rozhodnutí ve věci samé vázán, byl obsažen ve zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. Bureš J., Drápal L., Krčmář Z. a kol. Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, str. 1240). Dovolací soud tak postupoval správně, pokud přípustnost dovolání posuzoval výlučně podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; ostatně stěžovatel v dovolání a jeho doplnění opíral přípustnost tohoto mimořádného prostředku o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (č. l. 188, 189) a o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (č. l. 218); za otázku po právní stránce významnou považoval to, zda nepodepsaná listina může představovat řádně uzavřenou smlouvu, a za dovolací důvod označil vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že k tomu, aby dovolání bylo možné posoudit jako přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., musí být kromě vymezení právní otázky, která rozhodnutí odvolacího soudu činí rozhodnutím zásadně právně významným, i odůvodněno okolnostmi naplňujícími dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť vady řízení samy o sobě přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.
Ústavní soud se výkladem vztahu mezi §237 odst. 1 písm. c) a §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. již v minulosti zabýval, a to v nálezech sp. zn. IV. ÚS 128/05 (Sb. n. u. sv. 37, str. 355) a sp. zn. I.ÚS 2030/07 (dostupný v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz), ve kterých vedl Nejvyšší soud ke korekci výkladu dotčených ustanovení občanského soudního řádu. Vycházeje z citované vlastní judikatury Ústavní soud sice nemůže některé části odůvodnění stěžovaného usnesení dovolacího soudu beze zbytku akceptovat, nicméně toto zjištění pro kasaci napadeného rozhodnutí nepostačuje. Úkolem Ústavního soudu není perfekcionisticky "předělávat" řízení, které před obecnými soudy proběhlo, a v tomto duchu sestavovat inventář všech možných vad či pochybení v oblasti jednoduchého práva, ale jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že znamenají porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 13/07, II.ÚS 549/07, I.ÚS 669/2000 a další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). K takové situaci však v projednávané věci nedošlo.
Stěžovatel v dovolání sice deklaroval dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak z obsahu dovolání je patrno, že ve skutečnosti kritizoval rozsah dokazování a úvahy soudů hodnotící provedené důkazy. Jestliže ovšem soudy prvního a druhého stupně svá rozhodnutí založily na skutkovém stavu, který zjistily na základě provedených důkazů, jež vyhodnotily a svá hodnocení řádně odůvodnily (což se v projednávané věci stalo), nebyl dovolací důvod podle citovaného zákonného ustanovení naplněn. Přestože Ústavní soud označil výklad Nejvyššího soudu, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm.a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., za nepřípustné zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu (srov. nálezy citované shora), nepovažoval v projednávaném případě namístě přistoupit ke kasaci napadeného usnesení; výklad Nejvyššího soudu se stal s ohledem na obsah stěžovatelovy argumentace ve své podstatě nadbytečným.
V dané věci bylo dále zřetelné, že dovolací soud se stěžovatelovými dovolacími námitkami zabýval a označil je za výlučnou kritiku hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění, což pod "právní posouzení" ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nespadá. Tento závěr dovolacího soudu Ústavní soud akceptoval, neboť respektuje, že podle výkladových pravidel dovolacího soudu je právní posouzení věci nesprávné tehdy, pokud dovolací soud v řízení aplikoval právní normu, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Z připojeného spisu Okresního soudu v Karlových Varech Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Plzni se námitkou stěžovatele o absenci podpisu žalobce na smlouvě podrobně zabýval a s poukazem na obecnou zásadu občanského práva - zásadu neformálnosti právních úkonů - vyložil, že pokud občanský zákoník nepožaduje pro smlouvu o půjčce písemnou formu a tuto formu si účastníci smlouvy nedohodli, nemohla tato skutečnost znamenat, že smlouva nebyla platně uzavřena ústně, event. konkludentně, resp. vyvrátit závěr, že smlouva nebyla vůbec uzavřena. K uvedenému lze jen dodat, že pokud stěžovatel nepředložil dovolacímu soudu relevantní argument, který by byl schopen založil přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze Nejvyššímu soudu vytknout, že jeho dovolání odmítl.
Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku nerovnosti účastníků řízení. Z principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny vyplývá povinnost soudů zajistit oběma stranám sporu stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Ústavní soud neshledal, že by stěžovatel byl v tomto směru ve svých procesních právech omezen, a připomíná, že zásadou rovnosti účastníků nelze argumentovat ve vztahu k výsledku sporu (srov. i nález sp. zn. IV.ÚS 140/02, Sb. n. u. sv. 26, str. 309). Obecné soudy ve sporném řízení projednávají věci, které jsou jim předloženy stranami, jež nejsou schopny či ochotny se domluvit a vyřídit své neshody mimosoudně. Z toho plyne (s výjimkou zcela mimořádných případů), že soud zpravidla přisvědčí jen straně jedné. Ústavní soud po prostudování připojeného spisu obecného soudu neshledal, že by stěžovatel byl ve svých procesních právech zkrácen či ve srovnání s žalobcem jakkoliv znevýhodněn.
K námitce nesprávného právního posouzení věci Ústavní soud připomíná, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění. Jeho úkolem je zjistit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem. Nesprávné právní posouzení stěžovatel odůvodnil zpochybněním důkazů, a to svědecké výpovědi J. U. a nepodepsané listiny - smlouvy o půjčce. K tomu Ústavní soud opakuje, že mu nepřísluší, aby hodnotil hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by s nimi nesouhlasil. Pouze v případě, že by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěni nebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, bylo by možné považovat takové rozhodnutí za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu však v projednávané věci nedošlo. Obecné soudy neměly o věrohodnosti svědkyně žádných pochyb (č.l. 5 rozsudku odvolacího soudu) a hodnoceným právním úkonem byla smlouva o půjčce uzavřena ústní formou, nikoliv v písemné podobě (tamtéž). Stěžovatelovu stížnost tak nelze chápat jinak než jako prostý nesouhlas s právními závěry obecných soudů, který však sám o sobě není způsobilý založit důvod pro zásah Ústavního soudu.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu