ECLI:CZ:US:2008:4.US.112.08.1
sp. zn. IV. ÚS 112/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, ml., advokátem, AK nám. Míru 9, 787 01 Šumperk, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 11. 2007 č. j. 2 KZV 44/2007 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2007 č. j. 1 To 714/2007-24 spojené s návrhem na projednání mimo pořadí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, kterými bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, čímž mělo být porušeno jeho právo zakotvené v článku 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") stanovící možnost uvalení vazby jen ze zákonných důvodů a dále mělo být dotčeno jeho právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel žádá, aby s ohledem na níže uvedené skutečnosti, zejména jeho zdravotní stav, byla ústavní stížnost projednána bez zbytečného odkladu mimo pořadí.
Z vyžádaného spisu Policie ČR sp. zn. ČTS:PSM-55/OL-2007 zjistil Ústavní soud, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin vraždy podle ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že své snaše H. Š. přiložil k hlavě střelnou zbraň a vystřelil, čímž jí způsobil smrtelná zranění, kterým na místě podlehla. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 22. 11. 2007 č. j. 2 KZV 44/2007 rozhodla, že se stěžovatel nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu; důvod vazby uvedený v ustanovení §67 odst. b) trestního řádu odpadl. Trvání důvodu útěkové vazby státní zástupkyně shledávala ve skutečnosti, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin s neodčinitelným následkem a je ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí 10 - 15 let, přičemž v případě shledání viny lze důvodně předpokládat, že mu bude uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, a proto nelze vyloučit, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání a trestu vyhnul. Krajský soud v Ostravě stěžovatelovu stížnost zamítl a nepřijal jeho písemný slib podle ustanovení §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Plně se ztotožnil se závěry stížností napadeného rozhodnutí a připojil, že nelze přehlédnout ani způsob, jakým k trestnému činu mělo dojít - zákeřný a promyšlený čin vůči blízké příbuzné, která útok neočekávala, neměla možnost se nijak bránit. Obava z přísného trestu by mohla převážit nad citovými vztahy k rodině a stěžovatel by se mohl stát pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným.
Stěžovatel je přesvědčen, že jeho ponechání v útěkové vazbě toliko z důvodu vysokého trestu bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem vážícím se k případu není v souladu s ústavním pořádkem. Jinak by platilo, že v každém případně hrozby trestu přesahujícího osm let by byla dána existence útěkového vazebního důvodu, a to bez nutnosti jeho dalšího podrobnějšího zkoumání (srov. nález, sp. zn. I. ÚS 432/01, III. ÚS 566/03, IV. ÚS 389/05). Orgány činné v trestním řízení zcela pominuly nebo chybně interpretovaly silné důvody, které důvodnou obavu z následků uvedených v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu eliminují. Stěžovatel opětovně zdůrazňuje, že je občanem České republiky, nemá žádnou vazbu na cizinu, je stár 71 let, má dlouhodobé zdravotní problémy vyžadující lékařskou pomoc, má citovou vazbu na své rodinné zázemí a nemá kam se jinam uchýlit. Stěžovatelovy poměry jsou uspořádané, trestně ani kázeňsky nebyl nikdy trestán a nezištně stavěl dům svému synovi a jeho zavražděné manželce. Rovněž není dán jediný důkaz či indicie, že by se před uvalením vazby vyhýbal spolupráci s orgány činnými v trestním řízení; dostavoval se ke všem výslechům, dobrovolně vydal všechny požadované věci, podrobil se odebrání biologických stop. Pokud je uvalení vazby založeno formalisticky pouze na hrozbě vysokým trestem, přestože existují okolnosti obavu vyvracející, je rozhodnutí o ponechání ve vazbě neústavní. Vzhledem k dosavadnímu vstřícnému postoji stěžovatele k probíhajícímu trestnímu řízení, jakož i k věku a zdravotnímu stavu, lze účelu vazby dosáhnout i jiným opatřením. Také nebyla splněna další podmínka pro uvalení vazby vyžadující, aby byly zřejmé důvody k podezření, že trestný čin spáchal obviněný, což soud dovozuje ze znaleckého posudku z oboru chemie, přičemž výpovědi svědků vylučují stěžovatelovu přítomnost na místě činu. Konečně stěžovatel namítá, že rozhodnutí soudu není řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněno, neboť krajský soud ani na jednu ze stěžovatelových stížnostních námitek nereagoval a zcela přehlížel tzv. silné důvody.
Náměstek krajské státní zástupkyně ve vyjádření k ústavní stížností sdělil, že setrvává na stanovisku, že vazební důvody uvedené v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu byly dány nejen v době rozhodování o dalším trvání vazby, ale i v současné době. Nad rámec toho, co již bylo uvedeno v napadeném rozhodnutí, konstatoval, že skutek byl spáchán zvlášť zákeřným způsobem a že stěžovatel své jednání dopředu pečlivě naplánoval, neboť si střelnou zbraň opatřil krátce poté, co se poškozená odstěhovala od stěžovatelova syna.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že stížnostní námitky stěžovatele nemohou obstát. Krajský soud v průběhu neveřejného zasedání stěžovatele vyslechl za přítomnosti jeho obhájce, na jeho námitky reagoval a s existencí důvodu vazby dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu se vypořádal, přičemž nadále trvá na tom, že důvod vazby je dán. Stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin s neodčinitelným následkem, je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody v rozmezí 10 - 15 let, jedná se o zákeřně spáchaný a plánovaný čin proti blízké příbuzné, která útok neočekávala a nemohla se bránit. Krajský soud nevycházel jenom z trestní sazby podle ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona, nýbrž se zabýval i okolnostmi, za kterých k trestnému činu mělo dojít a které podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti jednání stěžovatele pro společnost. Krajský soud v této souvislosti zdůraznil, že v daném stadiu řízení nepřísluší soudu se zabývat otázkou viny; zabývá se pouze skutečnostmi vyplývajícími z dovětku ustanovení §67 trestního řádu, jímž je soud vázán nejen při rozhodování o vzetí obviněného do vazby, ale i při rozhodování o stížnosti proti usnesení státního zástupce rozhodujícího podle ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu. K vyjádření byla připojena zpráva lékařky Vazební věznice Olomouc, která ošetřuje stěžovatele v průběhu vazby a trvá na tom, že stěžovatel je adekvátně léčen v souvislosti s vysokým krevním tlakem, nedoslýchavostí a bolestmi zad.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vazba představuje v rámci trestního procesu nejzávažnější zajišťovací opatření, které má na obviněného i jeho blízké osoby velmi citelný dopad. Orgány činné v trestním řízení musejí proto při rozhodování o vazbě obviněného postupovat s maximální obezřetností a velmi důkladně zkoumat jak důvodnost uvalení vazby, tak důvodnost jejího dalšího trvání. Přitom je vždy třeba mít na paměti fakultativní charakter vazebního stíhání a jeho nepřípustnost, je-li účelu vazby možno dosáhnout mírnějšími zajišťovacími prostředky (srov. nález I. ÚS 371/02, Sb. n.u. sv. 28, str. 117).
Uvalení útěkové vazby podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu je namístě tehdy, jestliže panuje důvodná obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Důvodná obava musí vyplývat z jednání obviněného nebo z dalších konkrétních skutečností, přičemž zákon v demonstrativním výčtu uvádí nemožnost okamžitého zjištění totožnosti, neexistenci trvalého bydliště a hrozbu vysokým trestem. Ústavní soud tyto skutkové podstaty chápe alternativně a nikoli kumulativně, což znamená, že nemusí být naplněny všechny, nýbrž kterákoli ze skutkových podstat sama o sobě opodstatňuje uvalení vazby, tedy i samotná hrozba vysokým trestem je dostatečným důvodem k uvalení vazby.
Za vysoký trest Ústavní soud považuje trest odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let, přičemž zákonnou podmínku hrozby vysokým trestem pak interpretuje ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, a to na základě zjištění konkrétních skutečností, opodstatňujících důvodnost trestního stíhání (srov. nález III. ÚS 566/03, Sb.n.u., sv. 33, str. 3). Z uvedeného vyplývá, že toliko typová hrozba vysokým trestem, tj. trestní sazba v zákoně uvedená pro daný typ trestného činu, není dostačující, neboť vždy se musí jednat o konkrétní hrozbu podloženou specifickými okolnostmi daného případu opodstatňujícími předpoklad, že v rámci příslušné trestní sazby, bude-li stěžovatel shledán vinným, lze očekávat uložení trestu odnětí svobody, který se pohybuje minimálně kolem osmi let.
I v případě shledání skutečností, jež ohrožují obviněného vysokým trestem, však obviněný není postaven do role pasivního objektu řízení, v němž se rozhoduje o ponechání ve vazbě, ale má právo na aktivní participaci na řízení tím, že bude namítat a prokazovat existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) trestního řádu eliminují a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Může jimi být zejména míra celkové uspořádanosti životních poměrů obviněného, mobilita daná jeho zdravotním stavem, rozsah jeho místně založených citových a prozatím (nejen hmotně) řádně a především dlouhodobě plněných zaopatřovacích vazeb, rámec jím dosud sdíleného společensky konformního jednání ve spojení s možnými zárukami ze strany jiných subjektů apod. (srov. nález III. ÚS 566/03, Sb.n.u., sv. 33, str. 3).
V projednávané věci orgány činné v trestním řízení konstatovaly, že stěžovatel je ohrožen trestem v rozpětí 10 - 15 let daným trestní sazbou trestného činu vraždy podle ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona. Rovněž bylo zdůrazněno, že stěžovatel je obviněn ze spáchání zvlášť zákeřného a plánovaného činu proti osobě blízké nemající prostor cokoli učinit na svou obranu. Nejenom s ohledem na rozpětí trestní sazby, která v celém rozsahu převyšuje minimální hranici osmi let odnětí svobody, ale i na okolnosti zvyšující závažnost skutku má Ústavní soud podmínku hrozby vysokým trestem opodstatňující uvalení útěkové vazby za splněnou. Pokud jde o tzv. silné důvody, kterými stěžovatel argumentoval ve snaze nahrazení vazby písemným slibem, krajský soud vyjádřil přesvědčení, že vzhledem ke způsobu, následku a závažnosti trestné činnosti by obava z trestu u stěžovatele mohla převážit nad citovými vazbami k rodině. Lze tedy konstatovat, že i na tzv. silné důvody krajský soud, byť stručně, reagoval a vysvětlil, proč je v daném případě nepovažoval za dostatečně pádné pro to, aby stěžovateli vyhověl.
Stěžovatel taktéž namítal, že při uvalení vazby nebyla splněna podmínka požadující, aby byly zřejmé důvody k podezření, že předmětný trestný čin spáchal; stěžovatel poukazoval na skutečnost, že soud dovozoval splnění této podmínky ze znaleckého posudku z oboru chemie v situaci, kdy svědecké výpovědi vylučovaly stěžovatelovu přítomnost na místě činu. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny objasňovat všechny podstatné okolnosti svědčící v prospěch i neprospěch osoby, proti níž se trestní řízení vede (srov. ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu). V přípravném řízení trestním je proto zcela běžná situace, kdy je shromážděn důkazní materiál dosud ne zcela prokazující vinu obviněného. K tomu je třeba upozornit, že přípravné řízení se pohybuje v rovině pravděpodobnostní a že i trestní řád hovoří nikoli o jistotě, že trestný čin spáchal obviněný, nýbrž o podezření, poněvadž konečný a autoritativní závěr o vině obviněného je oprávněn učinit toliko soud příslušný k rozhodování o vině a trestu. Proto při rozhodování o vazbě není vazební soud ani oprávněn hodnotit všechen nashromážděný důkazní materiál ve svém souhrnu a s konečnou platností rozhodnout o tom, zda obviněný daný skutek spáchal, ale toliko konstatovat, že zde existují určité skutečnosti, které zakládají podezření a které tak dovolují uvalení vazby. Rozhodování o vazbě proto nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno důsledně chápat jako zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení.
Z vyložených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že orgány činné v trestním řízení svými rozhodnutími neporušily stěžovatelovu osobní svobodu ani právo na spravedlivý proces, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu