ECLI:CZ:US:2008:4.US.1149.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1149/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Tatianou Kružliakovou, advokátkou, AK se sídlem Kamenická 1, 301 12 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2008 sp. zn. 13 Co 88/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojil stěžovatel proti shora označenému soudnímu rozhodnutí, jímž bylo dle jeho názoru porušeno právo na spravedlivý proces, jež je mu garantováno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); zároveň toto usnesení narušuje právní jistotu a předvídatelnost práva.
Citovaná práva byla dle stěžovatele porušena tím, že Krajský soud v Plzni při přezkumu opravného usnesení nezkoumal skutečnou vůli rodičů v době, kdy uzavírali dohodu, jež byla do výroku rozsudku vtělena. Tím potvrdil nezákonný a nespravedlivý stav, za něhož musí rodič hradit výživné i v měsíci, kdy má dítě ve své péči.
II.
Ústavní soud si vyžádal spisy Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 3 Nc 2269/2007, 8 Nc 2268/2007, 3 Nc 2301/2007 a 6 P 273/2004, z nichž zjistil následující.
Na základě návrhu, který Okresnímu soudu Plzeň-sever došel dne 8. 9. 2004, bylo před jmenovaným soudem vedeno řízení o úpravě výchovy a výživy nezletilých dětí pro dobu po rozvodu manželství mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Ani jeden z účastníků tohoto řízení nebyl právně zastoupen. Soudu byla předložena dohoda, ve které bylo mimo jiné mezi rodiči ujednáno, že nezletilé děti budou po rozvodu svěřeny do jejich střídavé péče tak, že od 1. do 15. dne v měsíci budou děti u matky a od 15. do posledního dne v měsíci budou u otce. Ohledně výživného byla mezi rodiči sjednána dohoda, že otec bude každý měsíc platit na výživu dvou nezletilých dcer částku celkem 6.000,-Kč.
Při jednání byla rodičům doporučena změna dohody tak, aby se v péči o nezletilé děti střídali po měsíci. Dohoda byla dle tohoto doporučení změněna a soud dne 21. 9. 2004 vynesl rozsudek č. j. 6 Nc 164/2004-33, kterým ji schválil. Podle schválené a do výroku rozsudku vtělené dohody byly nezletilé děti svěřeny do střídavé péči rodičů, přičemž každý lichý měsíc měly pobývat u otce a každý sudý měsíc u matky. Otec byl podle rozsudku zavázán platit každý měsíc k rukám matky výživné v částce celkem 10.000,- Kč měsíčně. Matka pak měla - rovněž každý měsíc - přispívat otci na výživu dětí částkou 1.000,- Kč.
Po právní moci rozsudku hradil stěžovatel výživné jen v sudých měsících, tj. pouze v měsících, kdy nezletilé děti pobývaly u matky. V prosinci roku 2007 obdržel stěžovatel přípis od právního zástupce matky, ve kterém mu bylo sděleno, že vedlejší účastnice podala návrh na exekuci dlužného výživného za liché měsíce (tj. za měsíce, kdy děti byly u otce); později byla exekuce ve vztahu k oběma dětem usneseními č. j. 8 Nc 2268/2007-10 a 3 Nc 2269/2007-8 skutečně nařízena a stěžovatel výživné dobrovolně uhradil dne 7. 4. 2008.
Stěžovatel podal návrh na vydání opravného usnesení, kterým měl být opraven výrok rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 21.9.2004 č. j. 6 Nc 164/2004-33 týkající se výživného tak, aby obsahoval povinnost rodičů hradit výživné jen v měsících, ve kterých nemají dítě ve své péči. Svůj návrh odůvodnil tím, že takové uspořádání odpovídá skutečné vůli rodičů. Výrok rozsudku č. j. 6 Nc 164/2004-33, který obsahuje povinnost rodičů platit výživné každý měsíc bez ohledu na to, kdo má dítě právě v péči, byl totiž podle něj zjevně nesprávný a nevyjadřoval skutečnou vůli účastníků řízení. Ke zjevné nesprávnosti došlo tím, že byla oproti původní dohodě změněna perioda střídavé péče z poloviny měsíce na celý měsíc, přičemž - zřejmým opomenutím - nedošlo zároveň ke změně té části dohody, která ukládala otci povinnost platit výživné každý měsíc.
Okresní soud Plzeň-sever dne 17.12.2007 opravné usnesení vydal a výroky pod body III. a IV. opravil tak, že otec se zavazuje výživné hradit v sudých měsících a matka v měsících lichých. V odůvodnění opravného usnesení soud prvního stupně uvedl (ve věci rozhodovala stejná soudkyně, která rozhodovala v řízeni o úpravě výchovy a výživy), že ve věci došlo k nesprávnosti, když ve výroku původního rozsudku nebyl určen měsíc, ve kterém je ten který z rodičů povinen na výživu přispívat. Z odůvodněni usnesení vyplývá, že soud považoval za logické, aby výživné za určitý měsíc platil vždy ten rodič, který dítě právě nemá ve své péči.
Vedlejší účastnice podala proti tomuto rozhodnutí odvolání; Krajský soud v Plzni usnesením napadené rozhodnutí změnil a návrh na vydání opravního usnesení zamítl, jelikož podle jeho názoru nešlo o zjevnou neprávnost, nýbrž o změnu obsahu rozhodnutí. Toto rozhodnutí pak stěžovatel napadl ústavní stížností.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
III. a)
Napadenému usnesení odvolacího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout, jelikož je opřeno o ústavně konformní interpretaci ustanovení §164 o. s. ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že opravným usnesením byl měněn obsah původního rozsudku a nikoliv pouze zjevná neprávnost, přičemž tento závěr přesvědčivě odůvodnil; za takových okolností je vydání opravného usnesení podle citovaného ustanovení vyloučeno. Tento závěr je souladný s dosavadní judikaturou Ústavního soudu stran interpretace ustanovení §164 o. s. ř., která reflektuje, že vydáním opravného usnesení je zasahováno do pravomocného rozhodnutí a je tedy namístě upřednostňovat jistou zdrženlivost před extenzivním výkladem podmínek vydání opravného usnesení. Např. ve věci sp. zn. I. ÚS 61/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že: "(...) nikoliv každá nesprávnost v psaní a v počtech či jiná zjevná nesprávnost musí nutně vést k zásahu do obsahu již pravomocného rozhodnutí formou opravného usnesení. Obecný soud by měl vždy vážit, zda takovým zásahem do pravomocného rozhodnutí současně nezasáhne do základního práva jednotlivce - účastníka řízení." V projednávané věci je přitom nesporné, že vydáním opravného usnesení by bylo fakticky o polovinu sníženo výživné pro nezletilé děti stěžovatele; tím by do práv účastníka řízení jistě zasaženo bylo.
Ačkoliv se aplikace ustanovení §164 o. s. ř. nemusí vždy striktně vztahovat pouze na chyby v psaní či počtech a mohou být brány v úvahu i širší souvislosti případu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 525/02, Sb. n. u. sv. 31, str. 173), nemůže být vydáním opravného usnesení řešen stav, k jehož nápravě by mělo dojít např. v rámci řízení o odvolání či interpretací rozsudku.
III. b)
Napadeným rozhodnutím ani postupem, jež jeho vydání přímo předcházel, tedy nebyla porušena ústavně garantovaná práva stěžovatele; Ústavní soud si však je vědom toho, že pokud by konečným výsledkem soudního řízení měl být doslovně vykládaný výrok rozsudku č. j. 6 Nc 164/2004-33, šlo by o výsledek nespravedlivý a zjevně odporující původní vůli rozvádějících se manželů; tento svůj závěr opřel Ústavní soud o následující úvahy.
Předně je třeba uvést, že povinnost rodiče platit výživné za dobu, kdy má dítě ve své péči, postrádá rozumné opodstatnění, neboť výživné je z povahy věci osobním právem dítěte, přičemž výživné na nezletilé dítě se stanoví zásadně tak, že se platí k rukám osoby, která dítě vychovává (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5171/2007). Není tedy důvodu, aby výživné bylo placeno osobě, která dítě právě nevychovává. Obdobné lze ostatně dovodit i ze znění ustanovení §85 odst. 3 zákona o rodině: "Při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti přihlíží se k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje."
Iracionalita řešení obsaženého ve výroku rozsudku je podtrhována i tím, že každý měsíc měli výživné hradit oba rodiče; došlo by tak pouze k výměně prostředků z jednoho bankovního účtu na druhý, přičemž rozdíl ve prospěch matčina účtu by konstantně činil 9.000,- Kč.
Rodiče si ostatně několik let ani nebyli vědomi, že by výživné měli hradit každý měsíc, a hradili je až do konce roku 2007 - v souladu se svou vůli, jež podle jejich přesvědčení měla byla vtělena do výroku rozsudku - pouze za měsíc, kdy dítě neměli ve své péči. Závěr o tom, že finální znění dohody ve výroku rozsudku je dílem pochybení a nedorozumění, je podpořen i faktem, že opravné usnesení - zřejmě vědoma si svého přehlédnutí - vydala sama soudkyně, která sepisovala i opravovaný rozsudek.
Tento stav nelze dost dobře srovnávat s povinností vyplývající z nevýhodné smlouvy. V řízení o výchově a výživě nezletilých dětí byla klíčová úloha soudu, který měl rodičům při formulaci dohody - i s ohledem na to, že nebyli právně zastoupeni - aktivně pomáhat. Namísto toho však svým zásahem do původní dohody rodičů zapříčinil existenci nynějšího nespravedlivého stavu.
III. c)
Přes uvedené pochybnosti o spravedlnosti a racionalitě výroku rozsudku nemohl Ústavní soud z důvodů shora vyložených konat jinak, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. V rámci tohoto řízení o ústavní stížnosti totiž není dán prostor pro nápravu stavu. Role Ústavního soudu v tomto řízení je limitována faktem, že ústavní stížnost brojí proti řízení o vydání opravného usnesení. Vydáním opravného usnesení (resp. kasací rozhodnutí odvolacího soudu) nemůže být řešen problém, který měl být řešen instančním postupem, a to ani v případě, že jeho nevydání má za následek konzervaci a potvrzení trvajícího nespravedlivého stavu. Soudy - Ústavní soud nevyjímaje - sice při své rozhodovací činnosti musí dbát o prosazování spravedlnosti, avšak nemohou se v tomto svém snažení zcela oprostit od omezení, která jim právní řád stanoví. V projednávané věci nepochybně vyvstal rozpor mezi představou o spravedlivém uspořádání poměrů mezi účastníky řízení a procesním vymezením předmětu řízení před obecnými soudy; pokud by však nyní Ústavní soud do řízení o vydání opravného usnesení zasáhl kasačním výrokem (a tím dal přednost individuální spravedlnosti před systémovým vymezením své role i vymezením povahy řízení před obecnými soudy), mohly by být následky - jak z hlediska právní jistoty, tak z hlediska vnímání role Ústavního soudu - velmi neblahé.
Uvedené však neznamená, že by shora nastíněná nespravedlivá situace nemohla být vyřešena v řízení jiném. V již citovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 61/04 uvedl Ústavní soud, že: "(...) před eventuelním zásahem do již pravomocného individuálního právního aktu má vždy přednost jeho výklad, vede-li v konkrétním případě k jasnému a nezpochybnitelnému závěru o obsahu tohoto aktu. Je tudíž povinností obecného soudu v konkrétním případě vždy vážit podmínky vydání opravného usnesení, jímž se zasahuje do výroku již pravomocného rozhodnutí, právě s ohledem na možné překlenutí nesprávností interpretací." I rozhodnutí soudu jako individuální právní akt podléhá interpretaci. Jestliže je tedy výrok pravomocného rozhodnutí soudu stižen chybou, je povinností dalších navazujících orgánů, zejména exekučního soudu, primárně se snažit o odstranění této chyby výkladem.
Při výkladu dohody vtělené do soudního rozhodnutí je dle Ústavního soudu třeba respektovat obdobná pravidla jako při výkladu soukromoprávních právních úkonů. Jak již Ústavní soud konstatoval (srov. nález sp. zn. I ÚS 436/05, http://nalus.usoud.cz), je při výkladu právních úkonů nepsaným pravidlem právním též předpoklad, podle něhož "(...) žádný normotvůrce nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky. Soud by se měl proto při výkladu smlouvy vyhnout zejména takovému výkladu, který je pochybný zejména s ohledem na absurdní a problematické důsledky, nimž vede."
Ústavní soud má za to, že v projednávané věci byl rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 6 Nc 164/2004-33 otevřen interpretaci, která by respektovala původní vůli účastníků řízení a odstranila by pochybení, k němuž došlo nedůsledností soudu. Rozsudek by měl být v exekučním řízení interpretován s ohledem na všechny relevantní skutečnosti, zejména pak s ohledem na skutečnou vůli účastníků. Takovou interpretací by mohl být rozsudek použit jako exekuční titul pouze ve vztahu k výživnému za ty měsíce, kdy rodič neměl dítě ve své péči, čímž by byla nespravedlivá situace, v níž se stěžovatel ocitl, odstraněna i bez kasace napadeného rozhodnutí Ústavním soudem.
Přesto vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. října 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu