ECLI:CZ:US:2008:4.US.1335.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1335/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti A. O., zastoupeného advokátkou JUDr. Hanou Rámešovou, se sídlem advokátní kanceláře Kounicova 13, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. 2 T 27/2005-122 ze dne 6. 2. 2006 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 191/2006-142 ze dne 13. 7. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 5. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a došlo k porušení čl. 39 Listiny v návaznosti na ustanovení §13 trestního zákona o nutné obraně.
Z ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 2 T 27/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově č. j. 2 T 27/2005-122 uznán vinným trestným činem výtržnictví podle ustanovení §202 odst. 1 trestního zákona, přičemž soud podle ustanovení §24 odst. 1 trestního zákona od potrestání stěžovatele upustil. Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením č. j. 7 To 191/2006-142 ze dne 13. 7. 2006 jeho odvolání zamítl. Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání. Nejvyšší soud usnesením č. j. 7 Tdo 1477/2006-165 ze dne 25. 1. 2007 dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm.e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Porušení ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel především v nesprávném právním posouzení jeho jednání obecnými soudy, kdy z provedených důkazů nelze vyvodit spolehlivý závěr o jeho vině, neboť tyto důkazy jsou nejednoznačné a neúplné. Soudy navíc nevyhověly návrhům stěžovatele na doplnění dokazování. Tím měly porušit jeho právo na obhajobu a rovnost účastníků v řízení. Podle názoru stěžovatele na základě nesprávného hodnocení důkazů mělo dojít k popření zásady "in dubio pro reo". Stěžovatel tvrdí, že jeho jednání nevykazuje znaky trestného činu výtržnictví podle ustanovení §202 odst. 1 trestního zákona a mělo být posuzováno maximálně jako přestupek. Současně stěžovatel odkázal na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání, podle jehož obsahu skutková podstata trestného činu výtržnictví nebyla naplněna po objektivní ani subjektivní stránce.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v podstatě opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnil v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby a v podaných opravných prostředcích. K námitce stěžovatele, že dokazování před obecnými soudy bylo nedostatečné, neboť soudy zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování včetně návrhu na vyžádání si aktuálního pracovního hodnocení Ústavní soud konstatuje, že z protokolu o hlavním líčení konaném dne 1. 12. 2005 u Okresního soudu ve Vyškově vyplývá, že stěžovatel navrhoval doplnění dokazování svědeckými výpověďmi H. S. a E. S. a vyžádáním si aktuálního služebního hodnocení stěžovatele (č. listu 110). Soud prvního stupně hlavní líčení odročil z důvodu opětovného předvolání navržených svědků na den 13. 12. 2005. Protože se předvolaní svědci na hlavní líčení dne 13. 12. 2005 nedostavili, soud hlavní líčení odročil na den 6. 2. 2006 (č. listu 114), kdy se oba svědci dostavili. Jediný důkaz, na kterém stěžovatel nadále trval, bylo nové vyžádání si jeho služební charakteristiky. Soud prvního stupně vydaným usnesením návrh na doplnění dokazování zamítl (č. listu 120). V podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel poukázal pouze na skutečnost, že soud si nevyžádal novou zprávu o jeho služebním hodnocení. Provedení žádných dalších důkazů nenavrhoval (č. listu 127 až 130). Až při hlavním líčení před odvolacím soudem konaném dne 13. 7. 2006 stěžovatel uvedl, že žádal o výslech dvou zasahujících policistů (č. listu 140). Krajský soud v Brně pak v usnesení sp. zn. 7 To 191/2006 ze dne 13. 7. 2006 se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně s výjimkou aplikace ustanovení §24 odst. 1 trestního zákona s tím, že bylo namístě stěžovateli uložit některý z trestů dle ustanovení §202 odst. 1 trestního zákona (č. listu 143). Stěžovatel poté v podaném dovolání proti rozhodnutí soudu druhého stupně namítal nesprávné právní posouzení celé věci a napadl důkazní řízení, přičemž zopakoval, že návrh na doplnění dokazování výslechem zakročujících policistů byl soudem prvního stupně zamítnut (č. listu 151 až 153). Z uvedeného plyne, že soud prvního stupně se návrhy na dokazování stěžovatele náležitě zabýval a jediný důkaz, na kterém stěžovatel trval a který soud usnesením nepřipustil, bylo vyžádání si aktuálního hodnocení stěžovatele. Vznesené námitky stěžovatele k jeho návrhům na doplnění dokazování nejsou tedy důvodné.
Právo na provádění důkazů navržených obžalovaným, včetně práva na předvolání a výslech svědka, není právem neomezeným, nýbrž naopak předpokládá jistou míru diskrece ze strany soudu, zda navržené důkazy mohou přispět k dostatečnému zjištění o skutečném skutkovém průběhu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 248/04 ze dne 2. 5. 2005, publ. www.nalus.usoud.cz). Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení. Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Evropský soud ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messequé a Tabardo, 1988). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítal, že v řízení před obecnými soudy nebylo respektováno procesní pravidlo in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Jak Ústavní soud judikoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 ze dne 11. 11. 2002 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, usnesení č. 37), k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost zásadní usvědčující výpovědi osoby poškozené, jež je v protikladu k výpovědi pachatele trestného činu, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku (viz dovětek "zejména pokud si vzájemně odporují"). V našem trestním řádu tedy není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Z tohoto plyne, že k popření zásady in dubio pro reo v provedeném trestním řízení nedošlo.
K odkazu stěžovatele na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 1. 2007 (č. listu 161 až 162) Ústavní soud zjišťuje, že Nejvyšší soud se v usnesení č. j. 7 Tdo 1477/2006-165 ze dne 25. 1. 2007 obsahem podání Nejvyššího státního zastupitelství zabýval a dospěl k závěru, že státní zástupce v tomto vyjádření "...vytváří vlastní skutkové zjištění o neukončeném útoku S. Š. a obraně stěžovatele proti tomuto trvajícímu útoku. Podstatné je, že již soud prvního stupně po zhodnocení výpovědí svědků považoval za vyvrácenou obhajobu stěžovatele, že konflikt vyvolal a pokračoval v něm pouze S. Š." Nejvyšší soud pak považoval námitku stěžovatele o posouzení jeho jednání jako nutné obrany podle ustanovení §13 trestního zákona za zjevně neopodstatněnou (č. listu 167).
Ve světle výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že ve věci rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy. Odůvodnění napadených rozhodnutí soudů je pak v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 a násl. trestního řádu a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné tuto argumentaci opakovat a zcela na ni odkazuje.
Podle názoru Ústavního soudu ve věci rozhodující soudy respektovaly při výkladu aplikovaných ustanovení trestního řádu a trestního zákona jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku a nevykládaly je izolovaně jak plyne z textu ústavní stížnosti. Soudy na základě listinných důkazů a svědeckých výpovědí svědků v řízení provedených zjistily relevantní okolnosti i naplnění všech znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jeho procesních práv, či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť trestní řád i trestní zákon aplikovaly a interpretovaly ústavněprávně konformním způsobem a zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ve věci rozhodujících soudů tedy není v dané věci na místě.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Z důvodů zde uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu