ECLI:CZ:US:2008:4.US.1442.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1442/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Kláštera premonstrátů Teplá, se sídlem Klášter 1, 364 61 Teplá u Toužimě, zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem, AK Solní 4, 301 16 Plzeň, proti rozsudkům Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 5. 2007 č. j. 9 C 140/2005-20 a Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2007 č. j. 15 Co 447/2007-5 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008 č. j. 28 Cdo 602/2008-47 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů v jeho civilní věci s odůvodněním, že jimi byl porušen článek 3 a článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 21. 5. 2007 č. j. 9 C 140/2005-20 zamítl stěžovatelovu žalobu na určení, že je jediným a výlučným vlastníkem v žalobě uvedené nemovitosti. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl restitučních zákonů. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 10. 2007 č. j. 15 Co 447/2007-5 odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 3. 2008 č. j. 28 Cdo 602/2008-47 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel předesílá, že je mu známo stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, nicméně jeho zájmem je postupovat k mezinárodním soudům, a tudíž musí využít všech prostředků k obraně dostupných na území České republiky. Stěžovatel je přesvědčen, že zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, nebyl nikdy přijat s cílem univerzálně a s konečnou platností vyřešit majetkoprávní vztahy k církevnímu majetku. Vyloučení univerzality tohoto zákona je dáno mj. i zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), který prostor pro komplexní řešení restitucí teprve vytváří; pokud prostor v něm vytvořený nebyl naplněn dalšími zákony, nelze daný stav trvale držet s odkazem na zákon č. 298/1990 Sb. a jeho univerzalitu - tento výklad je účelový. Církevní restituce nebyly vyřešeny komplexní soustavou zákonů, a proto výklad zákona musí vycházet z jeho účelu a ze vztahu k dalším zákonům, jakož i z celkového obrazu vůle demokratické společnosti projevené v zákonech. Původním záměrem zákona bylo jen umožnit dotčeným církevním právnickým osobám zahájit svoji činnost, nikoli limitovat jednou provždy rozsah církevních restitucí. Právnické osoby, které v příloze zákona nejsou vyjmenovány, nezískají majetek žádný, což je porušením principu rovnosti. Církevní právnické osoby v současnosti hospodaří pouze s torzem majetku, který původně tvořil s ostatním majetkem hospodářský celek, jenž sloužil ke správě neziskového majetku a obnově toho, který zisk vytvářel; za daného stavu se církevní právnické osoby vystavují postihu ze strany správních orgánů, neboť nejsou schopny udržovat stavby v řádném technickém stavu. Na podporu svého stanoviska odkazuje stěžovatel dle jeho názoru na zcela perfektní a spravedlivý nález IV. ÚS 298/05. Nepřijetí dalších restitučních zákonů nemůže znamenat omisivní projev vůle v restitucích nepokračovat.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem vysloveným ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05. Výše uvedeným stanoviskem je však při rozhodování o této ústavní stížnosti čtvrtý senát Ústavního soudu vázán, a to přesto, že dva členové senátu pro citované stanovisko nehlasovali a publikovali k němu svoje nesouhlasné stanovisko, přičemž ani dnes nemají důvodu takto vyjádřený disent přehodnocovat. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02: "... nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR)." (Sb.n.u., sv. 30, str. 309 a 319).
Vzhledem k tomu, že podmínky pro změnu vlastní judikatury dle přesvědčení senátu v současné době nejsou dány, postrádal by i případný vyhovující nález v dané věci jakoukoliv efektivnost, neboť i po případné kasaci stěžovaných rozhodnutí byly by obecné soudy povinny respektovat právní názory vyjádřené v tomto stanovisku (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) a v konečném důsledku by takový nález vedl pouze ke zbytečným průtahům a zvýšeným nákladům řízení, což obé dotklo by se práv stěžovatele negativně.
Pro úplnost odkazuje Ústavní soud na odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 563/07, v němž rozhodoval o skutkově a právně obdobné věci stěžovatele.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu