ECLI:CZ:US:2008:4.US.1514.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1514/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky HCl ČR s. r. o., se sídlem Praha 9, Mezi Úvozy 1850, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 49 Cm 106/2002, 49 Cm 107/2002, 49 Cm 109/2002, 49 Cm 110/2002 ze dne 24. 5. 2005, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 8 Cmo 312/2005-157 ze dne 27. 4. 2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 32 Odo 1385/2006-189 ze dne 8. 4. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19. 6. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Nadto Ústavní soud požádal právního zástupce stěžovatelky dne 9. 10. 2008, aby mu zaslal dovolání, jež bylo posléze podnětem k usnesení Nejvyššího soudu, jež je rovněž napadeno touto ústavní stížností - právní zástupce stěžovatelky toto dovolání Ústavnímu soudu poskytl faxem ještě téhož dne. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť podle jejího názoru jimi byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí garantována čl. 11 odst. 1 a odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
V řízení před obecnými soudy (tedy před soudem krajským, jako soudem prvního stupně a soudem vrchním, jako soudem odvolacím) se stěžovatelka (tehdy žalobkyně) domáhala po žalovaných (nyní vedlejších účastnících) zaplacení kupní ceny včetně příslušenství, zaplacení nákladů souvisejících s výkonem rozhodnutí a uhrazení náhrady škody. Krajský soud její žalobu zamítl, vrchní soud zamítnutí žaloby potvrdil, Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.
Již na tomto místě je třeba konstatovat, že ústavní stížnost je nutno odmítnout. Ústavní soud se zabýval v podstatě totožnou ústavní stížností (sp. zn. III. ÚS 1985/07 ze dne 19. 6. 2008), která se s touto ústavní stížností shoduje co do povahy skutkového stavu, vedlejších účastníků i stěžovatelky. Lze proto na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1985/07, co se týká jeho odůvodnění, přiměřeně odkázat.
Nejvyšší soud ve svém usnesení, jež je napadeno touto ústavní stížností, zhodnotil zásadní právní význam ve věci samé [§237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] jak ve vztahu k ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tak i k ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., čímž zabránil nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu (srov. např. nález IV. ÚS 2533/07 z 21. 7. 2008 - zejména odstavec čtrnáctý tohoto nálezu - a dále například nález II. ÚS 2837/07, nález I. ÚS 2030/07 či nález IV. ÚS 128/05 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, str. 355).
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 49 Cm 106/2002 ze dne 24. 5. 2005, rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 8 Cmo 312/2005-157 ze dne 27. 4. 2006 a usnesením Nejvyššího soudu č.j. 32 Odo 1385/2006-189 ze dne 8. 4. 2008 nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu