ECLI:CZ:US:2008:4.US.1811.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1811/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky M. O., zastoupené Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem advokátní kanceláře v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října 219/438, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 70/2008-56 ze dne 15. dubna 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na zásah do jejích základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 16 C 230/2007 (dále jen "spis") Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem č. j. 16 C 230/2007-42 ze dne 22. ledna 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") vyhověl žalobě stěžovatelky a uložil žalované Mgr. Evě Budínové, správkyni konkurzní podstaty úpadce KRAFT MENU 2000, a. s. (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovatelce částku 74.595,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a na nákladech řízení částku 28.756,- Kč (výrok II.). K odvolání žalované podaného proti výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně (dále jen "odvolání"), které nebylo doručováno stěžovatelce, Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl bez nařízení ústního jednání tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že Okresní soud ve Frýdku-Místku nedoručil odvolání právnímu zástupci stěžovatelky, což byl podle stěžovatelky povinen dle ust. §210 odst. 1 občanského soudního řádu učinit, a Krajský soud v Ostravě toto pochybení nenapravil, když ani on odvolání právnímu zástupci stěžovatelky nedoručil. Krajský soud v Ostravě měl o odvolání rozhodnout přes to, že nebyl splněn zákonem stanovený postup v odvolacím řízení. Stěžovatelčino právo na soudní ochranu mělo být dále ve vazbě na princip materiální spravedlnosti reprezentovaný čl. 1 Ústavy ČR porušeno tím, že Krajský soud v Ostravě změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení s odůvodněním, že žalovaná svým jednáním nezavdala příčinu k podání žaloby, i když ve věci neměla úspěch. Stěžovatelka uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil jednání žalované před podáním žaloby (s ohledem na zavdání příčiny k podání žaloby) a namítá, že žalovaná na výzvu stěžovatelky odmítla uznat její pohledávku hmotněprávním úkonem s podle stěžovatelky mylným odůvodněním, že k tomu není oprávněna, a pohledávku ani na výzvu neuhradila, když k tomu měla být povinna a měla podle tvrzení stěžovatelky mít i dost prostředků. K podání žaloby měla být stěžovatelka nucena proto, aby se vyhnula možnému promlčení své pohledávky, když se domnívá, že pouhé přihlášení tohoto (pracovního) nároku do konkurzního řízení nestaví dle ust. §20 odst. 8 zákona o konkurzu a vyrovnání běh promlčecí doby. S ohledem na uvedené argumenty pokládá stěžovatelka v záhlaví citované rozhodnutí a závěr Krajského soudu v Ostravě, že žalovaná nezavdala příčinu k podání žaloby, za rozhodnutí porušující její právo na soudní ochranu. Tyto námitky podle zjištění Ústavního soudu korespondují tvrzením a vyjádřením stěžovatelky uvedeným již v řízení před Okresním soudem ve Frýdku-Místku, a to ve stěžovatelkou podané žalobě a u ústního jednání před tímto soudem dne 22. ledna 2008 (protokol na č. l. 36 - 40 spisu).
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle ustanovení §210 odst. 1 občanského soudního řádu, "nejde-li o případy uvedené v §208 nebo v §209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům". V ustálené soudní praxi je toto ustanovení vykládáno s použitím argumentu a contrario tak, že v případech, kdy odvolání směřuje toliko do výroku o nákladech řízení, který není výrokem "ve věci samé", nemusí být stejnopis odvolání ostatním účastníkům doručován.
Ústavní soud ve své judikatuře (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 202/03, sp. zn. IV. ÚS 88/05 nebo sp. zn. IV. ÚS 210/05) zdůraznil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Ustanovení §210 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého předseda senátu soudu prvního stupně doručí odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům, a ustanovení §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, podle kterého není třeba nařizovat jednání k projednání odvolání, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení, je nutné interpretovat jak v souladu s účelem soudního řízení, tak i v souladu s požadavky kladenými na soudní řízení ústavními procesními kautelami. V konkrétních případech tak Ústavní soud dospěl k závěru, že jestliže obecný soud odvolání protistrany směřující pouze do výroku o nákladech řízení nedoručil účastníku řízení, neumožnil mu se k němu vyjádřit a rozhodl o nákladech řízení toliko na základě podaného odvolání, zkrátil tohoto účastníka na jeho procesních právech a došlo tak k porušení ústavního principu rovnosti účastníků řízení, zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní princip rovnosti stran, resp. "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny však není porušen ve všech případech, kdy s použitím ustanovení §210 odst. 1 občanského soudního řádu soud nedoručí stejnopis odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení ostatním účastníkům řízení. K porušení tohoto ústavního principu nedochází ani ve všech těch případech, kdy s použitím ustanovení §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu odvolací soud nenařídí k projednání odvolání jednání. Jestliže z předchozího průběhu řízení a z podaného odvolání je zřejmé, že případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu, není zapotřebí trvat na doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům a na nařízení jednání odvolacího soudu. Při zvažování toho, zda stejnopis odvolání je třeba doručovat ostatním účastníkům řízení a zda má být nařízeno jednání, je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 191/06 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 209/06 nebo sp. zn. III. ÚS 431/07). Právě po zvážení konkrétních okolností projednávané věci Ústavní soud shledal, obdobně jako v posledně citovaném nálezu a usneseních, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud zjistil, že námitky žalované uplatněné v odvolání proti výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně nepřinesly ve věci ničeho nového, když byly žalovanou uplatněny již ve vyjádření k žalobě stěžovatelky obsaženému na č. l. 26 - 28 spisu a dále žalovanou předneseny u ústního jednání před Okresním soudem ve Frýdku - Místku dne 22. ledna 2008 (protokol na č. l. 36 - 40 spisu). Stěžovatelka tak měla možnost se k těmto námitkám (tvrzením) žalované vyjádřit a to též učinila. S ohledem na tuto skutečnost nebylo podle přesvědčení Ústavního soudu (za situace, kdy to umožňuje platná právní úprava - viz výše) v daném případě třeba odvolání stěžovatelce doručovat, ani nařizovat k projednání odvolání jednání, aniž by tím bylo dotčeno právo stěžovatelky na soudní ochranu, resp. právo na spravedlivý proces a právo na rovnost účastníků řízení. Ostatně též v ústavní stížnosti nepřináší stěžovatelka pokud jde o námitky směřující do vlastního rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nic co by neuplatnila již v řízení před Okresním soudem ve Frýdku-Místku. Ústavní soud tyto námitky neshledal důvodnými a ve vztahu k nim se ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Ostravě obsaženými v odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí, na které pro stručnost odkazuje. Krajský soud se v odůvodnění tohoto rozhodnutí dostatečně vypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi, pokrývajícími i námitky stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti, které tak byly vyvráceny již tímto soudem. Z tohoto pohledu Ústavní soud uzavírá, že v ústavní stížnosti, kdy již stěžovatelka měla možnost vyjádřit se i k argumentaci Krajského soudu v Ostravě, neuplatnila stěžovatelka žádná relevantní tvrzení (ať už v řízení před Okresním soudem ve Frýdku-Místku uvedená nebo neuvedená), jež by byla způsobilá zpochybnit správnost závěrů Krajského soudu v Ostravě uvedené ve v záhlaví citovaném rozhodnutí. Ústavní soud dodává, že za těchto okolností by navíc zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí z důvodu neposkytnutí prostoru k vyjádření stěžovatelce bylo pouhým formalismem. S ohledem na požadavky obsažené v dosavadní judikatuře Ústavního soudu, které jsou kladeny na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění a absence libovůle - lze též nepochybně konstatovat, že srozumitelně a logicky odůvodněné v záhlaví citované rozhodnutí všechny tyto požadavky splňuje. I v tomto ohledu bylo tedy stěžovatelčino právo na soudní ochranu, resp. právo na spravedlivý proces, zachováno.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu ve vztahu k v záhlaví citovanému rozhodnutí žádné pochybení rozhodujícího soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu