ECLI:CZ:US:2008:4.US.1813.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1813/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti D. V., zastoupené Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti rozsudkům Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. 1. 2006 sp. zn. 11 C 1452/95, Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 2. 5. 2007 sp. zn. 35 Co 414/2006 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. 28 Cdo 681/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu zaručovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, včetně rovnosti účastníků řízení a čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Tato rozhodnutí, jak plyne ze spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 11 C 1452/95, byla vydána v řízení zahájeném k žalobě právní předchůdkyně stěžovatelky - její matky, opírající se o restituční předpisy a směřující proti žalovaným manželům K., na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci - nemovitosti v žalobě označené, která byla původně ve vlastnictví jejího manžela, s nímž v roce 1969 emigrovala. Okresní soud v Jablonci nad Nisou ve věci rozhodoval celkem pětkrát, z toho čtyřikrát žalobu zamítl. Jeho rozhodnutí byla opakovaně rušena odvolacím soudem. Ten svým rozsudkem ze dne 23. 6. 1998 potvrdil opět zamítavý rozsudek soudu I. stupně ze dne 21. 1. 1998. Žalobkyni, jako manželce původního vlastníka zemřelého dne 1. 1. 1993, který byl rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., odvolací soud přiznal statut oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 ve spojení s §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 267/1992 Sb., č. 133/1993 Sb., č. 115/1994 Sb., č. 116/1994 Sb. a 2/1997 Sb. (dále jen "restituční zákon" ). Pokud jde o žalované (kteří dům nabyli kupní smlouvou ze dne 24. 8. 1976 a pozemky dohodou o zřízení práva osobního užívání z téhož dne od státu, jenž získal oprávnění s ním disponovat na základě soudním rozhodnutím vysloveného trestu propadnutí majetku), při posuzování splnění předpokladů ustanovení §4 odst. 2 ve spojení s §20 odst. 1 restitučního zákona vycházel odvolací soud ze zjištění, že tito se do domu, který byl v dezolátním stavu, se souhlasem národního výboru nastěhovali již v roce 1969 nebo 1970 a až do uzavření kupní smlouvy dům na své náklady rekonstruovali, čímž jej zhodnotili. Kupní cena domu sjednaná částkou 1.448,- Kč byla na základě vyhlášky č. 43/1969 Sb. určena podle stavebně technického stavu domu v roce 1970, nikoliv podle (kvalitativně vyššího) stavu v době převodu. Tím došlo podle odvolacího soudu k porušení ustanovení §399 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákona č. 58/1969 Sb., podle nichž cena koupené věci musela být určena podle stavu věci v době uzavření kupní smlouvy. Vyústěním uvedené úvahy byl pak závěr soudu, dovozující, že žalovaní, kteří sporné nemovitosti takto nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy, jsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 ve spojení s §4 odst. 2 restitučního zákona. Odvolací soud však - ve shodě se soudem I. stupně - žalobě nevyhověl, neboť, přihlédnuv k tomu, že se žalovaní zasloužili o udržení bytového fondu a že nesprávně stanovené kupní ceně (nižší o hodnotu provedených investic) korespondovalo vzdání se nároku na vrácení neoprávněného majetkového prospěchu odpovídajícího těmto investicím, shledal výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 občanského zákoníku. Návrh žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolací soud zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které dovolací soud posoudil podle tehdy platné úpravy přípustnosti dovolání se týkající (§239 odst. 2 o. s. ř.) jako přípustné, když dospěl k závěru, že posouzení rozporu mezi výkonem práva daného restitučním zákonem a dobrými mravy bylo otázkou pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu dominantní a zároveň této otázce přiřadil významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, kterou tehdy nepovažoval beze zbytku při řešení této typové problematiky v poměrech restitučního zákona za jednoznačně ustálenou. V podrobném zdůvodnění svého rozhodnutí pak dovolací soud s odvoláním na teorii i soudní praxi i vlastní judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. 2 Cdon 473/96 a rozsudek ze dne 30. 7. 1998 sp. zn. 3 Cdon 86/96, jakož i rozsudek ze dne 2. 7. 1999 sp. zn. 23 Cdo 291/99) vysvětlil, z jakých důvodů nelze námitce stěžovatelky o obecné nepřípustnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku na restituční vztahy přisvědčit. Zdůraznil, že soudní praxe používá ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku ve významu normativním, jako korektivum ekvity pro tu oblast, kterou potřebuje, aby mohla dostát ideji spravedlnosti v rozhodování, nalézajíc maximy sociální etiky, jimž přisuzuje regulativní princip. Poukázal však také na to, že judikatura pojednávající o výkonu soukromých práv a povinností v rozporu s dobrými mravy zdůrazňuje komplexnost posuzování konkrétních situací, v nichž by se důsledky ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku měly projevit. Úvaha soudu musí být v každém individuálním případě podložena konkrétními zjištěními, jež dovozují závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem nejen na straně povinné osoby, ale i osoby k výkonu práva oprávněné. Rozhodnými okolnostmi se rozumí ty, jež mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze i po žalobci spravedlivě požadovat, aby se prosazení jeho práva neuskutečnilo. Dovodil pak, že v projednávané věci se odvolací soud uvedenými zásadami neřídil, neboť zcela pominul okolnosti tkvící v osobě nebo poměrech žalobkyně. Uzavřel tak, že právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce představující předmět dovolacího přezkumu bylo neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl tak tehdy podle dovolacího soudu uplatněn důvodně. Proto tehdy rozhodnutí odvolacího soudu stejně jako rozhodnutí soudu I. stupně zrušil.
V dalším řízení se soud I. stupně zabýval znovu šetřením toho, za jakých okolností došlo k uzavření kupní smlouvy ze dne 24. 8. 1976 žalovanými se závěrem, že přestože kupní cena byla stanovena v rozporu s tehdejšími předpisy, nebyli žalovaní nijak zvýhodněni, neboť se vzdali vrácení bezdůvodného obohacení odpovídajícího jejich investicím; stát tedy na jedné straně sice dostal od kupujících nižší cenu, než by odpovídala stavu domu v roce 1976, na druhé straně však nemusel vracet hodnotu investic vložených do domu. Jsa vázán názorem dovolacího soudu, pak pro posouzení, zda jsou dány důvody aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, se soud podrobně zabýval také ověřováním osobních a majetkových poměrů původní žalobkyně. Činil v tomto směru potřebná zjištění, která jsou v jeho rozhodnutích podrobně rozvedena, a následně na základě zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 23. 4. 2004 též poměry žalovaných. Ve svém posledním rozhodnutí ze dne 11. 1. 2006, napadeném ústavní stížností, pak všechny zjištěné skutečnosti vyhodnotil tak, že majetkové i osobní poměry na straně tehdy ještě žijící původní žalobkyně byly výrazně lepší než na straně žalovaných a učinil závěr, že v daném případě jsou dány podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku a žalobu zamítl.
V průběhu odvolacího řízení zahájeného k odvolání žalobkyně pak, vzhledem k úmrtí původní žalobkyně, odvolací soud ještě zjišťoval osobní a majetkové poměry stěžovatelky, které ve svém rozhodnutí rovněž podrobně rozvedl se závěrem, že popsané okolnosti, za nichž došlo k porušení cenových předpisů při prodeji domu žalovaným, nebyly vykompenzovány ani poměry stávající žalobkyně - stěžovatelky, neboť tyto nebyly shledány nepříznivými ve srovnání s poměry žalovaných. Uzavřel, že nebylo prokázáno cenové zvýhodnění žalovaných, byť při uzavření kupní smlouvy došlo k porušení cenových předpisů, a proto výkon práva na uzavření dohody o vydání sporných nemovitostí by byl v rozporu s dobrými mravy a tak rozsudek soudu I. stupně svým rozsudkem, v záhlaví označeným, ve výroku ve věci samé potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka opět dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Dovolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatelky, které považoval za přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud podrobně, také s odkazem na svou judikaturu, vysvětlil, že neshledal konkrétní vady řízení před soudy obou stupňů a proč nepřisvědčil stěžovatelce v jejím tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Opíraje se o své předchozí rozhodnutí v této věci dále konstatoval, že soudy obou stupňů vycházely ze závěrů, uvedených v jeho předchozím zrušovacím rozhodnutí, když přistoupily k provedení dokazování směřujícího ke komplexnímu posouzení možnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku v daném případě a jejich postup odpovídal vázanosti právním názorem dovolacího soudu, a nelze učinit závěr o tom, že by dovoláním napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení věci
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka po popisu dosavadního průběhu dané věci, včetně obsahu všech v řízení obecnými soudy vydaných rozhodnutí, dává najevo své přesvědčení, že v jejím případě nebyly dány podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. V této souvislosti poukazuje na, podle jejího názoru, jednoznačně protiprávní jednání žalovaných, kteří jako dřívější sousedé, krátce po té, co byl předmětný dům opuštěn v důsledku emigrace rodičů stěžovatelky, tento protiprávně obsadili a nehradili ničeho za jeho užívání, přitom si byli vědomi toho, že rodiče opustili území republiky především v důsledku okupace státu vojsky Varšavské smlouvy a SSSR. Podle přesvědčení stěžovatelky tak žalovaní protiprávní stav vyvolali, nelze jej tedy považovat za jimi nezaviněný a aplikace uvedeného ustanovení je zcela vyloučena. Obecným soudům dále vytýká, že se nezabývaly tím, jak velká byla investice ze strany žalovaných do nemovitosti a tím, že ničeho neplatili za její užívání. Také prověřování poměrů obou stran bylo podle stěžovatelky postiženo řadou vad a nepřesností, ani současná situace žalovaných není taková, že by se jich případné kladné rozhodnutí soudu mohlo dotknout. Řízení, především před soudem I. stupně, bylo podle stěžovatelky vedeno tendenčně a jednotlivé důkazy nebyly hodnoceny nestranně, což dále dokládá rozvedením sociální a bytové situace obou stran. Z těchto a dalších ve stížnosti rozvedených důvodů stěžovatelka uzavírá, že v daném případě bylo ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku aplikováno nepřiměřeným způsobem, bez ohledu na závažnost porušení dobrých mravů žalovanými již na samém počátku, které vedlo ke způsobení křivdy, přičemž tento způsob opomíjí smysl restitučních zákonů a důvod jejich existence v právním řádu. Navrhla proto zrušení všech shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 11 C 1452/95, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelka dává najevo nesouhlas s postupem obecných soudů v dané věci, s provedeným dokazováním, jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Třeba připomenout, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud ČR je orgánem, jemuž ex lege přísluší výklad jednoduchého práva tak, jak to učinil v daném případě. Z tohoto vymezení pravomocí rovněž vyplývá, že Ústavní soud, s odvoláním na ochranu ústavnosti, je v daném směru povolán korigovat pouze evidentní excesy. V posuzovaném případě však Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.
Ve stížnosti stěžovatelka prezentuje svůj názor na aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku v jejím případě a na posouzení věci. Ten vychází z jí předkládaného skutkového stavu věci, který však zcela obsahu spisu neodpovídá. V této souvislosti k námitkám stěžovatelky o protiprávním chování žalovaných Ústavní soud odkazuje na zjištění učiněná obecnými soudy po provedeném obsáhlém dokazování, totiž na zjištění, že sama obec měla zájem na opravě předmětného domu, který, jak bylo také zjištěno, byl ve špatném technickém stavu a pro zachování jeho existence byly investice nezbytné. Proto se žalovaní, kteří potřebovali byt, se souhlasem tehdejšího národního výboru do domu již v roce 1970 nastěhovali (přitom ještě před tím, jak je patrno z obsahu spisu - č. l. 34 p. v a č. l. 46 p. v. - se snažili prostřednictvím paní Daníčkové oni i funkcionáři obce kontaktovat žalobkyni a jejího manžela) a provedli rekonstrukci. Kupní cena při koupi domu v roce 1976 byla stanovena podle posudku vycházejícího ze stavu v roce 1969 pod vlivem národního výboru. Nutno také připomenout, že žalobkyně původně nabytí nemovitosti žalovanými protiprávně nebo na základě zvýhodnění ani netvrdila. Závěr obecných soudů o výjimečné aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, vycházející z názoru dovolacího soudu v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí, zohledňující komplexně všechny podle dovolacího soudu relevantní okolnosti, postavený však skutkově především na podkladě zjištění, že při uzavření kupní smlouvy došlo sice k porušení právního - cenového předpisu, avšak žalovaní finálně nebyli nijak zvýhodněni, neboť se vzdali vrácení neoprávněně získaného majetkového prospěchu, odpovídajícího vloženým investicím, nepovažuje Ústavní soud za natolik extrémní, že by vyžadoval jeho zásahu. Také z toho důvodu, že k naplnění znaku povinné osoby ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, došlo u žalovaných nikoliv v důsledku jejich protiprávního zvýhodnění, ale v důsledku nabytí věci v rozporu s právními předpisy cenovými, přičemž tento rozpor byl spatřován v tom, že cena předmětné nemovitosti byla stanovena nikoliv podle aktuálního stavu nemovitosti ke dni prodeje, ale podle stavu dřívějšího před provedením příslušných oprav. O jejich realizaci a vložení investic ze strany žalovaných neměl soud, s ohledem na provedené dokazování, pochyb. Nelze vyloučit, že faktická cena, navýšená o náklady žalovanými do domu vloženými, u nichž takto mlčky došlo ke kompenzaci, by odpovídala ceně stanovené podle stavu domu v době jeho prodeje a bylo by otázkou, zda ve skutečnosti vůbec k faktickému rozporu s cenovým předpisem došlo a zda tedy vůbec žalovaní naplnili znaky povinné osoby ve smyslu uvedeného restitučního předpisu.
Obecným úvahám stěžovatelky, vztahujícím se k nápravě křivd podle restitučních předpisů, jistě třeba přisvědčit, na její konkrétní námitky však podle názoru Ústavního soudu bylo dostatečně reagováno již v řízení před obecnými soudy, na jejichž rozhodnutí - která Ústavní soud považuje za ústavně konformní - tak lze zcela odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl. Třeba také připomenout, že ve věci šlo o aplikaci korektivu "dobrých mravů", což nepochybně je především pole volné úvahy obecných soudů, jak již Ústavní soud dal najevo ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 (uveřejněném ve sv. 10 Sbírky nálezů a usnesení, C. H. Beck, 1998 str. 383).
Jak shora naznačeno, obecné soudy věci věnovaly náležitou pozornost. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za dostatečně objasňující učiněné závěry a nevykazující prvky libovůle. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2008
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu