ECLI:CZ:US:2008:4.US.1880.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1880/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného JUDr. Ivanou Lorenzovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Brno, Starobrněnská 3, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 7 T 8/2006-1750 ze dne 15. prosince 2006 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 10 To 24/2007-1986 ze dne 3. května 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. července 2007, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že ve věci rozhodující soudy napadenými rozhodnutími porušily ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele vyplývající z Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1) a právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3).
Z ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 7 T 8/2006 (dále jen "trestní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatel a společně obžalovaný J. R. byli rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 7 T 8/2006-1750 ze dne 15. prosince 2006 uznáni vinnými každý trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákona (bod I), trestným činem obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákona (bod III) a trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákona (body II, IV) a odsouzeni k trestům odnětí svobody obviněný J. R. na devět let se zařazením do věznice s ostrahou a stěžovatel na sedm let se zařazením do věznice s ostrahou a k trestům vyhoštění na dobu neurčitou. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak oba obžalovaní, tak i státní zástupce v neprospěch obou obžalovaných. O odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 10 To 24/2007-1986 ze dne 3. května 2007 tak, že z podnětu státního zástupce byl napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výrocích o trestech u obou obžalovaných a nově bylo rozhodnuto tak, že byli odsouzeni k trestům odnětí svobody J. R. na 10 roků a stěžovatel na 8 roků, oba se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obou obžalovaných byla podle §256 trestního řádu zamítnuta. J. R. podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 7 Tdo 1026/2007 ze dne 12. září 2007 podle §265i ost. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel ve dvou základních námitkách. První je tvrzení, že výslech svědkyně-poškozené O. G. (dále jen "poškozená") nebyl proveden způsobem odpovídajícím trestnímu řádu (§158 odst. 8 a §160 odst. 4 trestního řádu), v důsledku čehož nebyla splněna výchozí zákonná podmínka stanovená v ustanovení §211 odst. 2 trestního řádu pro čtení protokolu o výslechu soudem v hlavním líčení a výpověď poškozené tak považuje za absolutně neúčinný důkaz. Na první námitku navazuje i námitka druhá, kdy podle tvrzení stěžovatele provedeným způsobem výslechu poškozené byla eliminována jeho práva na obhajobu spočívající v účasti obhájce stěžovatele při tomto výslechu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České publiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše zmíněná porušení však z napadených rozsudků obecných soudů nevyplývají. V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 6 a §125 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Dle ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu mají obecné soudy postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jak však vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat, a ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2194/07 in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v trestní věci stěžovatele jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám, jde-li o prováděné dokazování, hodnocení důkazů či odůvodnění skutkových zjištění. Je pravda, že v projednávané věci byla zásadním usvědčujícím důkazem výpověď poškozené, nalézací soud však velmi podrobně a logicky vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení tohoto důkazu řídil, a to zejména v souvislosti s dalšími provedenými důkazy, konkrétně výpověďmi učiněnými svědky k pobytu poškozené v rodině O. H. (5 svědků), ohledně zaměstnání poškozené v restauraci Atlanta (4 svědci), k okolnostem ubytování poškozené v Hradci Králové (5 svědků), k zaměstnání a působení poškozené v klubu Zámeček v Hoříněvsi (5 svědků), k bodu obžaloby týkajícímu se znásilnění poškozené (2 svědkyně), výpověďmi dalších svědků - osob z nejbližšího okolí poškozené (5 svědků) i výpověďmi svědků, které byly učiněny v přípravném řízení a které byly se souhlasem obžalovaných u hlavního líčení přečteny (20 svědků), jakož i vypracovanými znaleckými posudky znalců z odvětví psychiatrie (znalecký posudek ohledně poškozené), z odvětví psychiatrie, sexuologie, klinické psychologie, z oboru soudního lékařství - toxilogie a z odvětví soudního lékařství (oba obžalovaní) a ze znaleckého posudku na DNA. Soud prvního stupně měl rovněž pro své rozhodování k dispozici listinné důkazy, jež jsou uvedeny v odůvodnění jeho rozsudku na str. 27 a 28, obsah trestních spisů Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 136/2000 a Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 3 T 6/2005 o odsouzení obžalovaných a videokazety, na kterých je zachycen výslech poškozené před policejním orgánem a videokazeta, kterou vydal obhájce obžalovaného R. se záznamem návštěvy poškozené v Orlickém Podhůří-Rvišti. Soud prvního stupně náležitě vysvětlil, proč považoval obhajobu obžalovaných za ryze účelovou, postrádající logiku a na str. 29 až 31 v odůvodnění svého rozsudku v konfrontaci výpovědi obžalovaných a poškozené, která je potvrzována řadou, byť nepřímých důkazů, jednání obou obžalovaných kvalifikoval jako trestnou činnost.
Z trestního spisu se podává, že dne 18. srpna 2005 byl proveden Policií České republiky (dále jen "policie") výslech poškozené (č. listu 567 - 578), za přítomnosti soudce. Dne 5. září 2005 byla poškozená opětovně vyslýchána (č. listu 579 až 581) za přítomnosti JUDr. Fifky (obhájce druhého obviněného J. R.). Při tomto výslechu poškozená uvedla: "Dnešního dne jsem se dostavila na zdejší součást SKPV, protože jsem měla problémy, protože mě prodali do bordelu a těmto lidem jsem byla povinna odevzdávat, nebo vyplácet peníze, které jsem vydělala". Výslech započal v 10.10 hod. Poškozená se v 10.20 hod. rozplakala, protokol byl přerušen z důvodu její indispozice, ve výslechu bylo pokračováno v 10.50 hod. Na dotaz proč se rozplakala a chtěla přestávku poškozená uvedla: "Myslela jsem si, že nebudu plakat. Nevím jak se to stalo. Chci uvést, že odkazuji na svoji původní výpověď". Na dotaz, proč chce na svoji výpověď odkazovat uvedla: "Je to pro mne velmi těžké znova všechno opakovat. Nechci si to znovu připomínat, je to pro mě nepříjemný zážitek a myslela jsem si, že už o tom nebudu muset znovu mluvit". Na otázku policejního komisaře, zda je schopna ve výslechu pokračovat, poškozená uvedla: "Myslím si, že nejsem schopna pokračovat ve výslechu". Výslech poškozené byl poté přerušen v 11.00 hod. z důvodu vyšetření psychiatrem. Dne 10. září 2005 zpracovala MUDr. J. V., znalkyně z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie, znalecký posudek, přičemž na č. listu 266 pod body 6 až 8 konstatovala: "Vlivem dlouhodobé agresivní manipulace ze strany obviněných a zejména vlivem prožitého znásilnění se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha, v současné době závažné intenzity s nejistou prognózou úpravy. Z psychiatrického hlediska se jedná o vážnou dlouhodobou poruchu zdraví, která těžce narušuje kvalitu života poškozené. Další prognóza vývoje zdravotního stavu je nejistá, spíše nepříznivá. Svědkyně v současné době není schopna se bez nepříznivých následků pro své duševní zdraví opětovně vyjadřovat k prožitým událostem. Lze odůvodněně předpokládat, že tento stav bude dlouhodobý, v současnosti jej nelze časově ohraničit". Dne 14. září 2005 byla MUDr. V. policií vyslechnuta (č. listu 697 a 698), přičemž setrvala na závěrech uvedených v jí zpracovaném znaleckém posudku a uvedla: "Nejbližší doba, po kterou je možné alespoň částečně rozpoznat další perspektivu vývoje poruchy jsou minimálně tři měsíce". Policejními orgány bylo poté zjištěno, že poškozená dne 17. října 2005 odcestovala do Ruska. Z uvedeného vyplývá, že bylo zcela na místě, když soud prvního stupně postupoval dle ustanovení §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu.
K výtkám stěžovatele směřujícím k rozhodnutí odvolacího soudu, lze pak toliko odkázat na odůvodnění tohoto rozhodnutí. Vrchní soud na str. 6 a 7 rozhodnutí o odvolání konstatoval, že "Soud prvního stupně provedl dokazování v takovém rozsahu, který je zcela způsobilý k řádnému zjištění skutkového stavu. Za procesní pochybení nelze považovat postup užitý v přípravném řízení, kdy poškozená byla vyslechnuta v režimu prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin a úkon byl soudem prvního stupně posouzen též jako úkon neodkladný s odkazem na osobu poškozené a zejména její státní příslušnost, kdy hrozilo, že předmětný úkon nebude možné v budoucnu zopakovat v případě, že poškozená opustí území České republiky. Zde je nutné odmítnout názor soudu prvního stupně, ke kterému dopěl v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 13 odůvodnění napadeného rozsudku, kdy považuje přítomnost soudce u výslechu poškozené dne 18. srpna 2005 za rozhodnutí o konání neodkladného a neopakovatelného úkonu. Takovýto názor je v rozporu s ustanovením §158a trestního řádu, kdy soudce sice odpovídá za zákonnost provedení úkonu, nepřísluší mu však přezkoumávat závěr státního zástupce o tom, že úkon je podle zákona neodkladný nebo neopakovatelný. Na druhé straně je však nutné zdůraznit hledisko vysoce rizikové zdravotní zátěže, které by pro poškozenou představovalo následné opakování traumatizujících zážitků v podobě oživování si v paměti předmětných jednání. V tomto směru je nutné poukázat jednak na výsledek opakovaného pokusu o výslech poškozené po zahájení trestního stíhání, kdy poškozená skutečně nebyla schopna k věci podrobně vypovídat. Přibraný znalec z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie , který u poškozené diagnostikoval zdravotní újmu (viz výrok o vině), opakování výslechu poškozené vyloučil. I přes velmi kusou výpověď poškozené po zahájení trestního stíhání je však nutné poukázat na to, že i zde poškozená k jednání obžalovaných potvrdila, že ji "prodali do bordelu a musela jim odevzdávat vydělané peníze". S ohledem na shora uvedené skutečnosti je však třeba zdůraznit, že soud prvního stupně nepochybil, když zvolil postup dle §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu a přečetl výpověď poškozené učiněnou dle §158a trestního řádu". Nelze než uzavřít, že odvolací soud se výtkami stěžovatele směřujícími k provedení výslechu poškozené, náležitým způsobem vypořádal.
Závěry odvolacího soudu korespondují jak s judikaturou Ústavního soudu, tak i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen "Evropský soud"). Ústavní soud i Evropský soud ve své judikatuře jasně uvedly, že práva obhajoby jsou omezena způsobem neslučitelným se zárukami čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, pokud se odsouzení zakládá výhradně či v převažující míře na prohlášeních svědka, kterého stěžovatel neměl možnost vyslýchat ani ve fázi vyšetřování, ani v průběhu soudního jednání. Čl. 6 Úmluvy současně umožňuje soudům, aby svůj odsuzující verdikt opřely o prohlášení svědka obžaloby, kterého stěžovatel ani jeho obhájce neměli možnost vyslechnout pouze za následujících podmínek. Za prvé - pokud je absence konfrontace dána nemožností svědka lokalizovat, musí být prokázáno, že jej příslušné státní orgány aktivně hledaly; za druhé - což se týká případu stěžovatele - sporné svědectví nemůže být v žádném případě jediným důkazem, na kterém se odsuzující rozsudek zakládá [srov. např. rozsudek ve věci Mayali proti Francii, 2005, stížnost č. 69116/01, §31-32, uveřejněný ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int a časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 5/2005, str. 265 (269)]. V posuzovaném případě obecné soudy založily výrok o vině v rozhodující míře nejen na výpovědi poškozené, ale na řadě provedených svědeckých výpovědí, znaleckých posudků a listinných důkazů. Trestní řízení tak lze označit jako celek za spravedlivé, neboť odsouzení nebylo založeno výlučně na základě výpovědi poškozené, ale i na základě řady dalších, byť nepřímých, provedených důkazů.
Podle názoru Ústavního soudu ve věci rozhodující soudy respektovaly při výkladu aplikovaných ustanovení trestního řádu a trestního zákona jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku a nevykládaly je izolovaně jak plyne z textu ústavní stížnosti. Stěžovateli nebylo v průběhu řízení bráněno v uplatňování jeho procesních práv, přičemž soudy na základě závažnosti trestné činnosti, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, zjistily relevantní okolnosti k vydání svých rozhodnutí. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces i další namítaná práva garantovaná Listinou a Úmluvou.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou či Úmluvou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9.června 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu