ECLI:CZ:US:2008:4.US.2021.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2021/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti D. L., právně zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Ostrava, Čs. Legií 1616, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. května 2008, č.j. 74 T 73/2008-307, a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. července 2008, č.j. 74 T 73/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i některé další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se Stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho základní práva zaručená v čl. 1 Ústavy ČR a v čl. 1, v čl. 2, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 trestního zákona, z trestného činu krádeže dle §247 odst. 1 písm. a), b) a e) trestního zákona, a trestného činu porušování domovní svobody dle ustanovení §238 odst. 1 a 3 trestního zákona, a odsouzen, za použití §35 odst. 1 trestního zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců.
Napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě vzal na vědomí zpětvzetí odvolání stěžovatele ze dne 12. června 2008, které směřovalo proti výše uvedenému rozsudku ve věci samé.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, proti rozsudku se odvolal ihned po jeho vynesení u hlavního líčení. Ve vazební věznici však na "doporučení" spoluvězňů zaslal soudci projednávajícímu jeho věc dopis, ve kterém uvedl, že s uloženým trestem souhlasí a že se vzdává práva na odvolání. Dle "rad" spoluvězňů mu v důsledku odvolání měl hrozit i vyšší trest, než jaký mu byl uložen soudem prvého stupně.
V ústavní stížnosti dále uvedl, že mu v té době nebyla známa zásada reformatio in peius, a právě obava ze zvýšení trestu jej vedla k zaslání uvedeného dopisu. Jednalo se však o dopis adresovaný soudci jako fyzické osobě a nikoliv o dopis adresovaný soudu. Soudce tedy neměl uvedenou písemnost považovat za zpětvzetí odvolání.
Shodně se k výzvě soudu vyjádřil i jeho obhájce, který, stejně jako v podání k Ústavnímu soudu, uvedl, že dopis stěžovatele soudci Okresního soudu v Ostravě neobsahuje výraz "zpět", "zpětvzetí" či frázi "beru zpět". Podle ustanovení §250 trestního řádu je však zpětvzetí učinit výslovným prohlášením. Podle jeho názoru však v daném případě k takovému výslovnému prohlášení nedošlo, a proto měl soud pokračovat ve shromaždování podkladů nezbytných k postoupení odvolání příslušnému krajskému soudu. Namísto toho byl navrhovatel přeřazen z vazby do výkonu trestu ve věznici Mírov.
Současně stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 396/03 a sp. zn. III. ÚS 747/06, které se týkají posuzování rozhodnutí o zvláště nebezpečné recidivě, pro kterou byl i v jeho případě uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností postupu obecných soudů pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Jak výše uvedeno, navrhovatel podal odvolání, tedy řádný opravný prostředek, ihned po vynesení rozsudku. Svým jednoznačným jednáním však od aplikace tohoto institutu odstoupil, a to výslovným prohlášením adresovaným soudci projednávajícím jeho věc, s uvedením příslušného čísla jednacího.
Stěží lze tedy uvěřit tvrzení v návrhu, že se jednalo o dopis adresovaný fyzické osobě, byl-li opatřen identifikačním znakem (č.j.) příslušným práv jeho věci projednávané u Okresního soudu v v Ostravě a uvedený oslovením "pane vážený soudce". Jen stěží si lze představit, že by obdobnou identifikaci vedl ve své soukromé korespondenci i soudce.
Co se týká druhé námitky, ani ze zákona ani z ničeho jiného nevyplývá, že by výslovném prohlášení o zpětvzetí odvolání, muselo obsahovat určitou slovní formuli či obrat. Naopak je zjevné, že se musí jednat o jasný a výslovný projev vůle osoby, disponující právem na odvolání, tohoto svého práva se vzdát.
V projednávané věci tato okolnost nastala. Pokud za dané situace soud prvého stupně posoudil projev vůle navrhovatele napadaným způsobem, nelze tomuto postupu Okresního soudu v Ostravě nic vytknout.
Z přeložených listin neplyne, že by soud při rozhodování o zpětvzetí odvolání postupoval v rozporu se zákonem. Okresní soud v Ostravě posoudil projev vůle stěžovatele a na základě jeho obsahu rozhodl. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah, a část ústavní stížnosti směřující proti napadenému usnesení ze dne 18. července t.r. posoudil jako zjevně neopodstatněný.
Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný senát Ústavního soudu jej, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu, odmítne usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Pokud stěžovatel napadl rozhodnutí ve věci samé, tedy rozsudek Okresního soudu v Ostravě, konstatuje Ústavní soud, že podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR) představuje ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111). Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
V projednávaném případě se stěžovatel na Ústavní soud obrátil aniž vyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává. Odvolání proti rozsudku sice podal, ale následně je vzal zpět, a tím se sám připravil o procesní nástroj, jehož užití je nezbytně nutné dříve, než bude podána ústavní stížnost. Právě takový případ postihuje citované ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto senát Ústavního soudu posoudil část ústavní stížnosti směřující proti napadenému rozsudku ze dne 30. května 2008 jako nepřípustnou.
Je-li podaný návrh nepřípustný Ústavní soud jej, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu, usnesením odmítne.
V projednávané věci neshledal IV. senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecného soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu