ECLI:CZ:US:2008:4.US.2032.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2032/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelů O. M., S. M. a J. M., všichni zastoupeni JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou v Táboře, Bělehradská 2759, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 19. 5. 2008 č.j. 9 Nc 4753/2007-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 15. 8. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedeného usnesení Okresního soudu v Táboře, kterým nebylo vyhověno námitkám do příkazu k úhradě nákladů exekuce. Stěžovatelé se domnívají, že tímto usnesením byly porušeny principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ve svých námitkách, o nichž okresní soud rozhodl napadeným usnesením, stěžovatelé mj. namítali, že pohledávka, jejíž výše se stala základem pro výpočet odměny exekutora, nebyla vymožena v rámci exekuce, ale byla povinnými uhrazena dobrovolně. Okresní soud se s tímto tvrzením neztotožnil, neboť poukázal na to, že O. M. bylo usnesení, jímž byla exekuce nařízena, doručeno již 27. 6. 2007. S. M. a J. M. pak toto usnesení bylo doručeno 9. 7. 2007. V této souvislosti okresní soud dovodil, že byla-li pohledávka zaplacena J. M. 3. 7. 2007, stalo se tak v době, kdy sice ještě samotnému J. M. nebylo doručeno, na druhou stranu bylo doručeno O. M. Podle soudu byla tedy pohledávka uhrazena až v rámci exekuce a v jejím důsledku.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i všechna rozhodnutí a dokumenty k ní přiložené a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních předpisech.
Na základě námitek stěžovatelů se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před Okresním soudem v Táboře, ze kterého vzešlo napadené usnesení. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelů nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelů jako účastníků řízení bylo plně respektováno. Soud zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Na výkladu relevantních ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ze strany okresního soudu neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Exekuce byla v právě projednávané věci nařízena usnesením Okresního soudu v Táboře dne 23. 5. 2007 č.j. 9 Nc 4753/2007-11. V souladu s ustanovením §171 odst. 2 o. s. ř. je usnesení zásadně vykonatelné, jakmile bylo doručeno. Proto se citované usnesení stalo vůči O. M. vykonatelným 27. 6. 2007, kdy mu bylo doručeno. K zaplacení pohledávky došlo tedy až po té, co se usnesení o nařízení exekuce stalo vykonatelným. Na základě těchto závěrů tedy nelze přisvědčit názoru stěžovatelů, že napadeným usnesením bylo porušeno jejich základní subjektivní právo na spravedlivý proces.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2008
Michaela Židlická
předseda senátu