ECLI:CZ:US:2008:4.US.2091.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2091/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. G., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 5, Symfonická ul. 1496/9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. května 2008 sp. zn. 26 C 303/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. srpna 2008, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. května 2008 sp. zn. 26 C 303/2007 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na přiměřené odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy a podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložené přílohy Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal zaplacení 1 603,- Kč po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") představující náklady trestního řízení ve věci 1 T 532/93 Okresního soudu ve Vsetíně. Uvedl, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006 sp. zn. 4 Tz 142/2006 byl trestní příkaz, na základě kterého byl stěžovatel odsouzen, jako nezákonný zrušen a trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno. Stěžovateli vznikla z původního trestního řízení škoda ve výši 1 603,- Kč, kterou žalovaná odmítla uhradit, neboť stěžovatel ve smyslu ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona české národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.), nevyužil práva podat opravný prostředek proti rozhodnutí, které bylo zrušeno. Stěžovatel na svoji obranu tvrdil, že v době jeho trestního řízení bylo nejefektivnější obranou v trestním řízení nechat nabýt trestní příkaz právní moci. Stěžovatel má za to, že na odškodnění na nezákonné odsouzení má právo, neboť toto právo je založeno na vyšších právních normách, než je pouze zákon č. 82/1998 Sb. a to např. čl. 5 odst. 5 Úmluvy nebo čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatel namítal, že ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. se na případ stěžovatele nevztahuje. Ke stěžovatelovu odsouzení došlo v roce 1994 a tak podle ustanovení §36 zákona č. 82/1998 Sb. je třeba postupovat podle dříve platných předpisů, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 58/1969 Sb."). K tomu stěžovatel uvedl, že i zákon č. 58/1969 Sb. obsahuje v ustanovení §3 podobné ustanovení jako ustanovení §8 odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., a to ustanovení o využití opravných prostředků a o případech "zvláštního zřetele hodných".
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak už Ústavní soud mnohokrát judikoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Prostor k jeho zásahu je dán pouze tehdy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).
Ústavní soud konstatuje, že podanou ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěl Obvodní soud pro Prahu 2. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soud se návrhem stěžovatele na zaplacení nákladů řízení podrobně zabýval a své rozhodnutí náležitě odůvodnil.
Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu v té části ústavní stížnosti, ve které namítá, že soud měl aplikovat ustanovení §3 zákona č. 58/1969 Sb., neboť v dané věci přechodné ustanovení §36 zákona č. 82/1998 Sb. stanoví, že odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona (tj. ode dne 15. května 1998). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že jeho úkolem je zkoumat, zda řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. června 2008 sp. zn. III. ÚS 796/08 in http://nalus.usoud.cz). V posuzované věci sice soud aplikoval nesprávné ustanovení §8 odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., na druhé straně, jak stěžovatel sám poukazuje, je ustanovení, které soud aplikovat měl - §3 zákona č. 58/1969 Sb. - prakticky totožné s aplikovaným ustanovením. Kdyby Ústavní soud v souladu s požadavkem stěžovatele napadené rozhodnutí zrušil, obnovil by se tak stav před jeho vydáním, ve věci rozhodující soud by poté aplikoval příslušné ustanovení §3 zákona č. 58/1969 Sb. a s ohledem na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí lze dovodit, že jeho rozhodnutí bylo prakticky totožné. Takový postup lze označit za zcela formalistický, protože by byl dosažen stejný výsledek, jaký existoval před podáním ústavní stížnosti. Ústavní soud proto s ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů i s ohledem na skutečnost, že ústavní stížností dotčená (občanskoprávní) věc byla před soudem prvního stupně skončena rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání, neboť jde o tzv. věc bagatelní (§202 odst. 2 o. s. ř.), kdy důvody k výjimečnému prolomení zásady všeobecné přípustnosti odvolání spočívají v kvantitativně založeném úsudku o nižší významnosti věci a uplatnění opravného prostředku není považováno za efektivní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2006 sp. zn. III. ÚS 19/06 in http://nalus.usoud.cz), konstatuje, že uvedené pochybení ve věci rozhodujícího soudu nedosahuje ústavněprávní roviny. Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.
Lze uzavřít, že napadeným rozhodnutím ke stěžovatelem tvrzeným zásahům do základních práv zaručených ústavním pořádkem nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu