ECLI:CZ:US:2008:4.US.2157.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2157/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 2, Bělehradská 77, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Co 190/2005, ze dne 15. 11. 2005, a rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 32 C 11/2004-39, ze dne 6. 12. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na osobní čest a dobrou pověst, zaručeného čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti dne 5. 11. 2003, tři dny před sjezdem Křesťanské a demokratické unie - Československé strany lidové, zveřejnil na straně druhé deník BLESK, jehož vydavatelem je společnost RINGIER ČR, a. s., článek "K. byl prý sovětský agent", v němž mimo jiné uvedl, že do redakce Blesku přišly anonymně dva dokumenty, které mají vypovídat o údajné spolupráci J. K. se sovětskou rozvědkou. Podle článku obsahovaly tyto dokumenty informaci, že stěžovatel provedl v roce 1988 vázání na vlivového agenta. Deník Blesk tedy místo toho, aby ověřil pravdivost tvrzení, která z tzv. dokumentů vyplývala, přetvořil tato tvrzení do vlastního článku, který ještě graficky doplnil pěticípou hvězdou a srpem a kladivem tak, že u čtenářů mohl vyvolat vůči stěžovateli podezření o spolupráci s rozvědkou cizího státu. Stěžovatel přitom v době uveřejnění článku vykonával jednu z nejvyšších ústavních funkcí - funkci předsedy jedné z vládnoucích politických stran. Následně pak dne 1. 12. 2003 deník BLESK otiskl ohledně těchto tzv. dokumentů článek nadepsaný "Kdo chce zničit K.?" a v něm výslovně konstatoval, že tzv. dokumenty jsou falzifikáty.
3. Stěžovatel podal proti společnosti RINGIER ČR, a. s., žalobu na ochranu osobnosti, ve které požadoval po vedlejším účastníku omluvu a zaplacení částky 1.000.000,- Kč. Městský soud v Praze však rozsudkem, č. j. 32 C 11/2004-39, ze dne 6. 12. 2004, žalobu zamítl s odůvodněním, že předmětný článek svým významem, grafickým znázorněním, zvýrazněním nadpisu a slovní formulací nebyl způsobilý objektivně zasáhnout do občanskoprávní sféry žalobce. Ke stěžovatelovu odvolání Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem, sp. zn. 1 Co 190/2005, ze dne 15. 11. 2005, rozhodnutí soudu I. stupně v napadeném výroku ve věci samé, týkajícím se omluvy a ve výroku o nákladech řízení, potvrdil. V části týkající se náhrady nemajetkové újmy 1.000.000,- Kč bylo však odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání zastaveno usnesením soudu I. stupně ze dne 3. 3. 2005. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že stěžovatel vstupem do politiky musel být srozuměn s vyšším zájmem veřejnosti o svou osobu, a že v jeho případě jsou hranice kritiky vyšší než u soukromých osob. Článek pak zhodnotil tak, že tento žalobce nedehonestuje, neboť obsahuje toliko informace o anonymních dokumentech, které redakce obdržela. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by rozhodnutí v dané věci mělo zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
4. Stěžovatel je přesvědčen, že nalézací a odvolací soud napadenými rozhodnutími porušily jeho právo na osobní čest a dobrou pověst ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny, přičemž nesprávnou aplikaci čl. 10 odst. 1 Listiny a ustanovení §11 o. z. spatřuje v tom, že předmětný článek nebyl pouhou recitací obsahu tzv. dokumentů, ale obsah těchto dokumentů byl deníkem Blesk přetvořený do vlastního mediálního produktu zejména grafickým a barevným provedením. Článek byl navíc v deníku Blesk zveřejněn na druhé straně, která je věnována nikoliv bulvárním věcem, nýbrž politice. Vydavatel deníku BLESK si musel být vědom toho, že předmětným článkem u veřejnosti vyvolá pochyby o osobě stěžovatele, přičemž měl možnost pravost zveřejňovaných informací ověřit. Stěžovatel je toho názoru, že předmětný článek představuje exces ze svobody svobodného šíření informací, a že jej deník BLESK zveřejnil jako komerční produkt, který byl způsobilý zvýšit odbyt deníku. Konflikt mezi právem stěžovatele na ochranu osobnosti a právem na svobodu projevu soudy obou stupňů řešily ve prospěch vedlejšího účastníka bez toho, že by přihlédly k tomu, že obvinění stěžovatelovy osoby v předmětném článku bylo způsobilé a také způsobilo neoprávněný zásah do jeho osobnostní sféry. Následně zveřejněný článek, že tzv. dokumenty jsou falzifikáty, nepředstavuje žádnou satisfakci, neboť neobsahuje žádnou omluvu a ani náznak toho, že by vedlejší účastník projevil ke svému jednání jakkoliv sebekritický postoj. Vzhledem k tomu, že obecné soudy neposkytly ochranu stěžovatelovu právu na ochranu osobnosti, stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 32 C 11/2004.
III.
6. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv „běžné“ zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není soudem nadřízeným obecným soudům. Nezabývá se proto eventuálním porušením „běžných“ práv chráněných podústavním právem, není povolán k přezkumu správnosti aplikace tohoto práva a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel.
7. Česká republika se v článku 1 odst. 1 Ústavy ČR vymezila jako demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana a zakotvením nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu se přihlásila k principu materiálního právního státu. Významná role při ochraně demokratické společnosti náleží tisku, který poskytuje veřejnosti nezbytné informace týkající se veřejného života a otázek veřejného zájmu.
8. Podle čl. 10 odst. 1 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Čl. 17 odst. 1 Listiny pak zaručuje každému svobodu projevu a právo na informace. Podle odstavce 2 téhož článku Listiny má každý právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem. Uvedené čl. 10 a čl. 17 Listiny vyjadřují základní ústavní hodnoty právního řádu České republiky jako demokratického právního státu. Ústavně zaručená svoboda projevu a právo vyjadřovat své názory jsou obsahově omezeny právy jiných subjektů, zejména právy uvedenými v čl. 10 Listiny. Kolize obou práv se realizuje v rovině podústavní, a to např. při aplikaci §11 a násl. o. z., jak tomu je i v posuzované věci.
9. Ke kolizi práva na informace a jejich šíření a práva na ochranu osobnosti se Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu, sp. zn. IV. ÚS 154/97 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 10, č. 17, str. 113), kde konstatoval, že při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým, jak to stanoví i čl. 4 odst. 4 Listiny. Je tedy úkolem obecných soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda daný výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací. Při aplikaci uvedených ustanovení musí mít soudce vždy na paměti ústavní dimenzi aplikace zákona, která se projevuje poměřováním obou ústavních práv. V individuálních věcech to pak znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá zákonná ustanovení v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 139/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, č. 106, str. 93).
10. Práva na ochranu osobnosti se mohou domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby, jak však Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí, musí tyto osoby, tedy politici, veřejní činitelé, veřejně známé osoby aj., akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané a měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 367/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 36, č. 57, str. 605, a sp. zn. IV. ÚS 146/04, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 37, č. 71, str. 9). Důvodem je tu podpora veřejné diskuze o veřejných věcech a svobodného utváření názorů, kdy osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti. Politik tak nevyhnutelně a vědomě předkládá novinářům a široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a čin, a proto musí v tomto směru projevovat vyšší stupeň tolerance.
11. Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je třeba odlišit, zda se jedná o skutková tvrzení nebo hodnotící soudy. Skutková tvrzení se opírají o fakta, která jsou zjistitelná pomocí dokazování. Otázkou pravdivosti uveřejněných údajů se Ústavní soud zabýval v nálezu, sp. zn. I. ÚS 156/99 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 17, č. 19, str. 133), ve kterém konstatoval, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti může zásadně dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, přičemž každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže (2.) tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Podle názoru Ústavního soudu je zároveň nutno v tomto směru respektovat určitá specifika běžného periodického tisku určeného pro informaci nejširší veřejnosti, na rozdíl např. od publikací odborných.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že deník Blesk zveřejnil předmětný článek jako svůj komerční produkt, aby zvýšil odbyt svého deníku upoutáním pozornosti čtenářů. Článek však podle názoru stěžovatele jednoznačně zasáhl do jeho osobnostní sféry, a to i když deník Blesk v článku zveřejnil jen část obdržených anonymních dokumentů a v textu výslovně uvedl, že čerpá z anonymně došlých dvou dokumentů, které „mají vypovídat o údajné spolupráci J. K. se sovětskou rozvědkou“. Následně, za necelý měsíc otištěný článek, v němž deník Blesk sám výslovně konstatoval, že tyto dokumenty byly falzifikáty, nepředstavuje podle stěžovatele žádnou satisfakci. Obecným soudům v této souvislosti stěžovatel vytýká nesprávnou aplikaci čl. 10 odst. 1 Listiny a ustanovení §11 o. z. a v důsledku toho neposkytnutí ochrany jeho osobnostním právům.
13. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s výkladem a aplikací předmětných ustanovení občanského zákoníku upravujících ochranu osobnosti obecnými soudy a s jimi učiněnými právními závěry. Ústavní soud v tomto směru připomíná, že výklad a aplikace předpisů „jednoduchého“ práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován. V posuzovaném případě dospěly oba soudy, a to jak soud nalézací, tak i soud odvolací, na základě svého uvážení k závěru, že předmětný článek nebyl vzhledem ke všem souvisejícím okolnostem objektivně způsobilý zasáhnout do osobnostních práv stěžovatele. Nejvyšší soud ČR pak ve svém rozhodnutí o dovolání konstatoval, že se rozsudek odvolacího soudu neliší od jeho judikatury, od níž Nejvyšší soud neshledává důvodu se jakkoliv odchýlit. Z odůvodnění rozsudků soudu I. stupně a soudu odvolacího vyplývá, že se oba soudy vznesenými námitkami stěžovatele zabývaly, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názory a svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily. Jimi podaný výklad ustanovení §11 o. z., jak Ústavní soud zjišťuje, nezakládá nepřijatelné ústavně právní konsekvence a Ústavní soud neshledal, že by uvedený výklad aplikovaných ustanovení vybočil z mezí ústavnosti a byl projevem libovůle či svévole obecných soudů, a že by tak napadená rozhodnutí v posuzovaném případě vybočovaly z kautel spravedlivého procesu. Odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jsou tak v souladu s dikcí ustanovení §157 o. s. ř. a Ústavní soud nepovažuje proto za nezbytné již jimi uvedenou argumentaci opakovat a pouze na ni pro stručnost odkazuje. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
14. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudům nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou, v části týkající se náhrady nemajetkové újmy 1.000.000,- Kč pak ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, jako návrh podaný po lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu