ECLI:CZ:US:2008:4.US.2231.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2231/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. R. F., zastoupeného Mgr. Tomášem Valíkem, advokátem se sídlem Opava, Rolnická 1636/21a, směřující proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. ledna 2007, č. j. 16 Nc 3182/2005-11 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2007, č. j. 22 Co 230/2007-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s odkazem na porušení jeho základních práv a svobod plynoucích z čl. 1 Ústavy České republiky a z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 16 Nc 3182/2005 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 29. ledna 2007, č. j. 16 Nc 3182/2005-11 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně"), zastavil exekuci na majetek povinného J. P. (výrok I.), rozhodl, že oprávněný - stěžovatel - je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Romanovi Chaloupkovi (dále jen "exekutor") náhradu nákladů exekuce ve výši 7.735,- Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Proti výroku II. podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. dubna 2007, č. j. 22 Co 230/2007-27 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu"), rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. o náhradě nákladů exekuce i v závislém výroku III. o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Podle názoru stěžovatele obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva nesprávným posouzením situace, která vznikla zaplacením vymáhané pohledávky po podání návrhu na exekuci majetku povinného. Soudy podle stěžovatele vycházely ze skutkového stavu, jehož součástí učinily zjištění o zaplacení vymáhané pohledávky dne 30. 6. 2005. Tento (nesprávný) údaj sdělil Okresnímu soudu v Mělníku stěžovatel, který se měl při sdělení tohoto údaje přehlédnout, když ve skutečnosti k úhradě došlo dne 30. 8. 2005. Na tuto skutečnost upozornil stěžovatel v odvolání proti napadenému výroku rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů exekuce. Krajský soud v Praze však napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku o náhradě nákladů exekuce (i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení) potvrdil. S tímto rozhodnutím stěžovatel nesouhlasí, když dle jeho názoru měl odvolací soud respektovat skutečný stav a vycházet při svém rozhodování ze správného údaje o zaplacení pohledávky.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti, tj. zejména zda je ústavní stížnost přípustná.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
V projednávané věci stěžovatel napadl rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním pouze ve výroku II. o náhradě nákladů exekuce. Odvolacím soudem byl spolu s tímto výrokem přezkoumán též závislý výrok III. o náhradě nákladů řízení. Výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně však odvoláním stěžovatele napaden nebyl a nebyl též předmětem přezkumu odvolacího soudu. S ohledem na tuto skutečnost dospěl ústavní soud k závěru, že ve vztahu k výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně je ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není ve vztahu k výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně přípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), zabýval se i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.
Po přezkoumání zbývajících výroků rozhodnutí soudu prvního stupně a též po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou dospěl Ústavní soud k závěru, že v tomto zbylém rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základních práv zaručených ústavním pořádkem.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 37/02, IV. ÚS 323/05, III. ÚS 826/06 in http://nalus.usoud.cz); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu ve stěžovatelově případě nesvědčí. Stěžovatel podle odůvodnění stížnosti shledává pochybení v rozhodnutích soudu prvního i druhého stupně. Ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně však neuvádí žádnou argumentaci svědčící o jeho nesprávnosti. Stěžovatel pouze polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu, který měl dle jeho názoru respektovat skutečný stav, tedy skutečné datum úhrady pohledávky povinným, a změnit rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů exekuce. Stěžovatel však neuvádí, proč by rozhodnutí, jemuž oponuje, mělo být protiústavní, resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatel zřejmě podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů.
Jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil, přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní a pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu není obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně zdůvodnily, přičemž jejich závěry byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako v části nepřípustnou a v části zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu