ECLI:CZ:US:2008:4.US.2366.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2366/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti CASTELI RE Praha, s. r. o., se sídlem v Praze 7, Šmeralova 358/19, zastoupené JUDr. Miroslavem Krištofem, advokátem, AK se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 52, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008 sp. zn. 32 Cdo 5244/2007 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. 1 Cmo 316/2006 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 19. 9. 2008 se společnost CASTELI RE Praha, s. r. o., se sídlem v Praze (dále též "stěžovatelka", případně "žalovaná") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení dlužné částky.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Společnost SEFIMOTA, a. s., se sídlem v Praze (dále jen "žalobkyně") se v řízení před obecnými soudy domáhala proti žalované zaplacení částky 1.286.379,50 Kč s příslušenstvím, s odkazem na smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 20. 4. 2001.
Dne 24. 3. 2006 Městský soud v Praze rozhodl, že žalovaná společnost je povinna ve stanovené lhůtě zaplatit žalobkyni částku 778.134,46 s příslušenstvím (výrok I.), v části o zaplacení 508.248,04 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.); ve výrocích III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Dne 19. 6. 2007 k odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil (výrok I.), odvolání žalované do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Dne 18. 6. 2008 Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2007 odmítl (výrok I.) s odůvodněním, že směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci stěžovatelka tvrdila, že postupem obecných soudů byla zkrácena na svých právech a bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedla, že dovolání podala z přesvědčení, že otázky smluvní pokuty ze smlouvy o dílo ve stavebnictví ve vztahu k vícepracem, které se v průběhu stavby vždy vyskytnou, a nároků účastníků takového právního vztahu, měly zásadní právní význam a dosud nebyly v judikatuře zásadně řešeny. Nejvyšší soud proto měl její dovolání projednat a napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat.
IV.
Ústavní soud, aniž považoval za účelné požadovat odstranění vady plné moci pro rozpor s ustanovením §29 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti, jak plyne z jejího obsahu, je tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem a neprojednáním jejího dovolání Nejvyšším soudem.
K nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením její věci Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů (v jejím případě odvolacího soudu) učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Listině či Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), případně jiných pramenech základních práv a svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda odmítnutí dovolání stěžovatelky Nejvyšším soudem mohlo představovat porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a dospěl k názoru, že za daných okolností nikoliv. Stěžovatelka se v této části ústavní stížnosti fakticky domáhala toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání a dospěl k jinému, pro stěžovatelku příznivějšímu, závěru. Taková funkce však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud existenci dovolacího důvodu posoudil jinak než stěžovatelka, nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do jejích ústavních práv.
Ve věci stěžovatelky obecné soudy postupovaly podle přesvědčení Ústavního soudu v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu; řízení vedoucí k (částečnému) vyhovění návrhu žalobkyně lze in globo označit za řízení spravedlivé. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout účastníkům veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatelce jako žalované možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a protože Ústavní soud nemá k důvodům, jež soudy k jejich vydání vedly, žádné výhrady, může na ně odkázat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu