ECLI:CZ:US:2008:4.US.2368.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2368/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele P. F., zastoupeného Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou, se sídlem Františkánská 7, Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 268/2008-43 ze dne 29. 5. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. 9. 2008 byla Ústavním soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného usnesení krajského soudu, neboť se domnívá, že napadeným usnesením byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), která jsou mu garantována čl. 90 Ústavy a čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením rozhodoval krajský soud jako soud druhého stupně o odvolání, kterým se povinná domáhala zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně. Tímto rozhodnutím - usnesením okresní soud, jako soud prvního stupně, rozhodl tak, že odvolání povinné, směřující proti usnesení o nařízení exekuce, pro opožděnost odmítl (výrok I.), exekuci proti majetku povinné zastavil na návrh oprávněného v souladu s ustanovením §268 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jehož přiměřené použití v exekučním řízení umožňuje ustanovení §52 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "EŘ" (výrok II.), povinné uložil povinnost nahradit náklady exekuce (výrok III.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Krajský soud usnesením, jež je předmětem této ústavní stížnosti, usnesení okresního soudu potvrdil, co se týká výroků I. a IV., výrok III. usnesení okresního soudu změnil tak, že náklady exekuce má nést oprávněný. Krajský soud k této změně přistoupil poté, co přijal prokázané to, že oprávněný (nyní stěžovatel) poskytl povinné půjčku. Pro případ, že by povinná půjčku řádně a včas nesplatila, uzavřela s oprávněným smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva v souladu s ustanovením §553 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), když předmětem této smlouvy byl převod vlastnického práva k nemovitosti vedené katastrálním úřadem na příslušném listu vlastnictví. Vklad vlastnického práva k této nemovitosti ve prospěch oprávněného byl povolen s právními účinky ke dni uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva, resp. ke dni poskytnutí půjčky. Dále krajský soud přijal za prokázané, resp. souhlasil s názorem povinné, že první den, kdy se povinná dostala do prodlení se splacením půjčky, zanikla rozvazovací podmínka obsažená ve smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva a stěžovatel byl tímto dnem oprávněn prodat nemovitost třetí osobě, čímž by uspokojil svoji pohledávku. V souladu se smlouvou o zajišťovacím převodu práva by pak vyplatil povinné rozdíl mezi kupní cenou a výší jeho pohledávky. Podle zjištění krajského soudu však stěžovatel postupoval tak, že nejprve podal návrh na nařízení exekuce vůči povinné, potom, co se mu podařilo nemovitost prodat, navrhl soudu zastavení výkonu rozhodnutí (srov. §268 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 EŘ). Okresní soud - jak výše uvedeno - exekuci zastavil, náklady exekuce přiřknul k tíži povinné. S tím se však krajský soud neztotožnil, protože uznal, že návrh na nařízení exekuce ze strany stěžovatele nebyl důvodný. Proto podle krajského soudu povinnost nahradit náklady exekuce stíhá oprávněného (srov. §89 EŘ). S tímto závěrem krajského soudu stěžovatel nesouhlasí jednak proto, že tento závěr není podle stěžovatele v napadeném usnesení zdůvodněný - je tedy nepřezkoumatelný, jednak proto, že právní názor krajského soudu je údajně se postaven tak, jakoby šlo v případě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva o propadnou zástavu.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, k ní přiložené rozhodnutí krajského soudu, jakož i rozhodující judikaturu Nejvyššího soudu a stanovisko doktríny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je třeba konstatovat, že Ústavní soud považuje argumentaci stěžovatele za účelovou, a to už jen pokud tvrdí, krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení neuvedl "z jakých ustanovení zákona či jiného právního předpisu (...) vycházel" (citováno podle odstavce IV. ústavní stížnosti). Stěžovatel, popřípadě jeho právní zástupkyně, jistě vědí, že zajišťovací převod práva je v českém právním řádu upraven jen v rámci ustanovení §553 OZ, který je tvořen toliko dvěma větami. Používá-li se tedy v právní praxi zajišťovací převod vlastnického práva ve smyslu ustanovení §553 OZ, pak je postupováno v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jež v minulosti vymezila podmínky, za nichž nemůže být zajišťovací převod vlastnického práva směšován s institutem propadné zástavy, jež je v souladu s ustanovením §169 písm. e) OZ zakázaná (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 12. 2006 sp. zn. 33 Odo 188/2005, pramen Aspi; rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 9. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2204/99, pramen časopis Soudní judikatura - SJ 131/2000). Z této judikatury plyne, že rozlišovacím kritériem mezi propadnou zástavou a zajišťovacím převodem práva jsou zejména tyto skutečnosti: a) převod vlastnického práva je uskutečněn před tím, než se dlužník dostane do prodlení (čili jinak řečeno dlužník po uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ztrácí podmíněně vlastnictví); b) dostane-li se dlužník do prodlení, je věřitel oprávněn s předmětem vlastnictví nakládat tak, aby uspokojil svoji pohledávku a existuje-li rozdíl (rozuměj přebytek) mezi výší jeho pohledávky a hodnotou, kterou věřitel např. prodejem předmětné věci získal, vrátí věřitel tento přebytek dlužníkovi (jedná se o takzvanou hyperochu); c) s předmětem vlastnictví může přitom věřitel nakládat okamžikem, kdy se dlužník dostane do prodlení, není-li mezi nimi ujednáno jinak - to na druhou stranu nevylučuje, aby v mezidobí, kdy věřitel kupříkladu jedná o případném prodeji předmětné věci, věřitel vrátil věc dlužníkovi, pokud tento svůj dluh dodatečně uhradí [posledně uvedený závěr je ostatně podporován i teorií (srov. např. Plíva, S. Zajišťovací převod práva. Právní praxe v podnikání, 1997, č. 3, str. 1 - 6.) pro níž není diskusní to, zda rozvazovací podmínka zanikne již okamžikem prodlení (viz odstavec V. právě projednávané ústavní stížnosti), ale to, zda se splněním rozvazovací podmínky, kdy dlužník zaplatí řádně a včas, pominou následky smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ke dni uzavření této smlouvy nebo až ke dni, kdy dlužník splní řádně a včas].
Z právě uvedeného plyne, že se lze zcela ztotožnit s názorem krajského soudu, který evidentně vycházel z výše citované judikatury Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že návrh na nařízení exekuce nebyl důvodný. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti (odst. V.), že navrhl exekuci proto, že nevěděl, zda-li se mu podaří nemovitost za podmínek dohodnutých ve smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva prodat a konečně proto, že chtěl zamezit povinné v možnosti nakládat s jejím dalším majetkem, pak dle názoru Ústavního soudu tyto důvody nemohou jít k tíži povinné. Stěžovatel na základě svobodné vůle poskytl povinné půjčku, která byla v jeho prospěch zajištěna podmíněným převodem vlastnického práva. Lze předpokládat, že tak učinil po úvaze, kterou zvážil všechna rizika pro něho z tohoto kroku plynoucí. Měl-li pochybnost o hodnotě nemovitosti, jejímž vlastníkem se podmíněně stal, potom například nemusel se zajišťovacím převodem vlastnického práva k této nemovitosti souhlasit. Pokud na ni přesto přistoupil, jednalo se opět o jeho rozhodnutí. Na základě jeho rozhodnutí (návrhu) byla rovněž exekuce nařízena i zastavena. Již citované ustanovení §89 EŘ říká, že náklady exekuce a náklady účastníků hradí ten, kdo zastavení exekuce zavinil. Ústavní soud ve své judikatuře k tomuto ustanovení konstatoval, že "ustanovení §89 téhož zákona [rozuměj exekučního řádu] je třeba chápat jako výjimku ze shora vyjádřené zásady, že náklady exekuce platí ten, kdo nesplnil dobrovolně povinnost vymáhanou exekucí. Konstrukce §89 [exekučního řádu] je podobná ustanovení §271 o. s. ř., dovolujícímu při zastavení výkonu rozhodnutí uložit i oprávněnému náhradu nákladů prováděného výkonu podle toho, z jakého důvodu k zastavení došlo." (citováno podle 15. odstavce nálezu IV. ÚS 1903/07 z 15. 1. 2008; viz k tomu také stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 - stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, str. 545). Nadto se Ústavní soud domnívá, že povinná se nedopustila ničeho, čím by zavinila nařízení nebo zastavení exekuce proti jejímu majetku.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu