ECLI:CZ:US:2008:4.US.2462.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2462/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti RNDr. M. P., zastoupeného JUDr. Markétou Novákovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 3, Soběslavská 68, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2008 čj. 68 Co 88/2008-643, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 7. 2008 sp. zn. 68 Co 88/2008, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 12. 2007 čj. P 299/2004-591, ve znění opravných usnesení ze dne 29. 1. 2008 čj. P 299/2004-610 a čj. P 299/2004-625, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 30. 9. 2008 se RNDr. M. P. (dále též "stěžovatel", případně "otec") domáhal (jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti), aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o svěření jeho nezletilých dětí do pěstounské péče a o zbavení rodičovské odpovědnosti otce.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 14. 6. 2005 Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") všechny tři tehdy nezletilé děti J., H. a P. P. svěřil do výchovy otce, a to jak pro dobu trvání manželství rodičů, tak i pro dobu po rozvodu, a matce, která byla v té době těžce nemocná, bylo stanoveno výživné. Řízení bylo vedeno o návrhu matky, která měla v úmyslu se rozvést; důvodem svěření dětí do výchovy otce byl vážný zdravotní stav matky; ta dne 31. 7. 2005 zemřela.
Dne 8. 8. 2006 podala v té době již zletilá J. P. k obvodnímu soudu návrh na svěření mladších sourozenců do její pěstounské péče. Předběžným opatřením ze dne 14. 8. 2006 obvodní soud nezletilé děti H. a P. svěřil do péče J. P., a to do rozhodnutí ve věci samé.
Rozsudkem ze dne 18. 12. 2007 obvodní soud svěřil nezletilou H. a nezletilého P. do pěstounské péče J. P. (výrok I.), omezil rodičovskou odpovědnost otce k nezletilým (výrok II.), zamítl návrh navrhovatelky na ustanovení zástupce (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.).
Dne 5. 6. 2008 Městský soud v Praze k odvolání otce rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. o pěstounské péči změnil tak, že mj. nezletilý P. P. se svěřuje do pěstounské péče J. P. (H. P. v mezidobí nabyla zletilosti) (výrok I.); omezení rodičovské zodpovědnosti otce ve výroku II. zrušil a řízení o zbavení otce rodičovské odpovědnosti zastavil (výrok II.); rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu ve výroku IV. změnil (výrok III.) a nakonec rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.). Ve výroku III. o zamítnutí žádosti navrhovatelky o ustanovení zástupce zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odvolacímu soudu vytkl, že se ztotožnil s procesním postupem nalézacího soudu, který nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání z důvodu změny právního zástupce, přednesené na začátku jednání dne 18. 12. 2007. Tím bylo porušeno základní právo na rovné postavení účastníků v řízení a na právní pomoc v řízení před soudem dle čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 Listiny.
Stěžovatel dále citoval článek 32 odst. 1 a 4 Listiny, dle něhož právem rodičů je péče o děti a jejich výchova, a děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči; tvrdil, že byl z výchovy svých dětí eliminován, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Zásah obecných soudů do svých rodičovských práv považoval za neadekvátní a absurdní.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Velmi stručná ústavněprávní argumentace ústavní stížnosti se týkala dvou okruhů základních práv, a to jednak práva na spravedlivý proces v řízení před obecnými soudy, jednak práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života.
K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces
Stěžovatel se dovolával článků 96 odst. 1 Ústavy a 37 odst. 2 a 3 Listiny, zakotvujících základní právo na právní pomoc v řízení před soudy a na rovné postavení účastníků v řízení, jež jsou prvky širšího pojmu "spravedlivý proces". Porušení svých základních práv spatřoval v postupu soudu I. stupně, který nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání.
Rovností účastníků v řízení se zabýval Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí. Např. v nálezu IV. ÚS 13/98 [Sb. n. u., sv. 12, str. 45 (47)] uvedl, že "zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. Je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy České republiky a promítá se také do řady ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení §18, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatňování jejich práv." Podle nálezu Pl. ÚS 15/01 [Sb. n. u., sv. 24, str. 201 (218)] "K ústavním principům tvořícím jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces patří i princip rovnosti zbraní, resp. princip rovnosti příležitostí (čili princip rovnosti všech účastníků řízení) podle čl. 37 odst. 3 Listiny , čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. .... Princip rovnosti zbraní (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se výrazně promítl v dosavadní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Lze jej v této souvislosti charakterizovat zejména tím, že dle názoru soudu jeho základem je myšlenka rovnosti, pročež je srovnatelný s principem zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy."
Ústavní soud ovšem neshledal nic, co by naznačovalo, že v obecnými soudy projednávané věci péče o nezletilé byl porušen princip "rovnosti zbraní" v neprospěch stěžovatele. Ani nevyhověním návrhu stěžovatele soudem prvního stupně na odročení jednání dne 18. 12. 2007 nemohlo dojít k jakémukoliv zásahu do základního práva na rovné postavení účastníků civilního řízení, resp. na právní pomoc. S posledně uvedenou námitkou se odvolací soud dostatečně a podrobně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 8, z něhož ostatně vyplývá závěr sdílený i Ústavním soudem, tedy že se stěžovatel svým postupem zbavil dobrovolně možnosti být, tak jak dosud, v řízení kvalifikovaně zastoupen.
Obecné soudy postupovaly ve věci stěžovatele podle přesvědčení Ústavního soudu v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout účastníkům veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovateli tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla. Napadená rozhodnutí jsou řádně, velmi pečlivě a podrobně odůvodněna, a v rovině tzv. obecného práva odpovídají na veškeré námitky stěžovatelem v ústavní stížnosti vznesené; protože Ústavní soud nemá k důvodům, jež soudy k jejich vydání vedly, žádné výhrady, může na ně odkázat. V řízení před odvolacím soudem byl stěžovatel řádně zastoupen advokátem a již z toho důvodu nemůže oprávněně tvrdit porušení základního práva na právní pomoc.
Pokud stěžovatel v rámci tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces měl na mysli též svůj nesouhlas s právním posouzením věci obecnými soudy, nezbývá než připomenout, že ze znění čl. 36 a násl. Listiny nevyplývá jakékoliv konkrétně formulované "právo na posouzení věci obecnými soudy v souladu s právním názorem jedné ze stran". V tomto směru je Ústavní soud nucen znovu opakovat, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v hlavě páté Listiny je procesní povahy a neznamená záruku žádného materiálního subjektivního práva, ani to, že výsledek řízení (rozhodnutí soudu) bude pro jednu ze stran příznivý.
K tvrzenému porušení základního práva na respektování rodinného života
Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v řízení před obecnými soudy šlo na prvním místě především o ochranu zájmů nezletilých dětí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na článek 32 odst. 1 a 4 Listiny, dle něhož právem rodičů je péče o děti a jejich výchova, a děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči; tvrdil, že byl z výchovy svých dětí eliminován, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky.
Ústavní soud je toho názoru, že věc je možno posoudit též z hlediska článku 10 odst. 2 Listiny, zaručujícího mj. základní právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života, a článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") (poznámka pod čarou č. 1), zaručujícího mj. základní právo na respektování rodinného života. Hlavním účelem citovaných článků je mj. především ochrana rodinného života před protiprávním nebo svévolným vměšováním orgánů veřejné moci.
Právo na respektování rodinného života však není absolutní. Obecná klauzule veřejného pořádku, zakotvená v čl. 8 odst. 2 Úmluvy, vměšování orgánů veřejné moci umožňuje; to musí však být ospravedlněno obzvlášť závažnými potřebami a být přiměřené ke sledovanému legitimnímu cíli.
Rodinný život rodičů s jejich dětmi není bezpodmínečně spojen s manželstvím a také nekončí rozvodem či rozchodem manželského páru, případně úmrtím jednoho z manželů. Nicméně za okolností vyplývajících ze zjištění obecných soudů v projednávaném případě bylo legitimní či dokonce nezbytné, aby vzájemné vztahy mezi otcem a jeho dětmi (které se odlišovaly od vztahů běžně uplatňovaných v situaci, kdy rodina jako celek řádně funguje), byly upraveny soudním rozhodnutím. Základním požadavkem a hodnotícím kritériem pak bylo, aby ve věci rozhodující obecné soudy přijaly rozhodnutí beroucí v úvahu především zájmy nezletilých dětí. V tomto směru byl určující článek 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (poznámka pod čarou č. 2), dle něhož "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány."
Podle názoru Ústavního soudu pravomocné rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého P. do pěstounské péče J. P. bylo nepochybně zásahem do základního práva otce na rodinný život, nicméně zásahem, který po právu obecné soudy považovaly za nezbytný pro ochranu legitimního zájmu výslovně uvedeného v čl. 8 odst. 2 Úmluvy, tj. v daném případě zdraví dítěte, a to - jak již řečeno - i s přihlédnutím k čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu
-----------------------------
1) sdělení č. 169/1991 Sb.
2) sdělení č. 104/1991 Sb.