ECLI:CZ:US:2008:4.US.2481.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2481/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. V. V. a 2. JUDr. F. H., oběma zastoupených JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře v Českých Budějovicích, Čéčova 11, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července 2008 č. j. 1 Co 130/2008-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. října 2008, se stěžovatelé podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhali zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července 2008 č. j. 1 Co 130/2008-84, konkrétně výroků II. a III., kterými podle jejich přesvědčení byla porušena jejich základní lidská práva a svobody zaručené Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu České Budějovice sp. zn. 11 C 39/2007 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že žalobce Mgr. K. K. (dále jen "žalobce") se žalobou na ochranu osobnosti podanou dne 4. července 2007 domáhal u Krajského soudu Českých Budějovicích vydání rozsudku, kterým by soud každému ze stěžovatelů uložil povinnost zaplatit žalobci částku 200 000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Rozsudkem ze dne 9. ledna 2008 č. j. 11 C 39/2007-67 soud prvního stupně žalobu zamítl a ve výroku III. uložil žalobci, aby každému ze stěžovatelů zaplatil náhradu nákladů řízení ve výši 30 464,- Kč s tím, že se ve své podstatě žaloba skládá ze dvou samostatných žalob proti dvěma samostatným subjektům ve smyslu vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhl. č. 484/2000 Sb."). Žalobce se dne 21. února 2008 proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal, dne 12. března 2008 vzal své odvolání částečně zpět a to tak, že trval na odvolání proti výroku III. rozsudku, tj. proti rozhodnutí o uložení povinnosti k zaplacení nákladů řízení stěžovatelům, neboť podle jeho názoru se v dané věci jednalo o zcela identické řízení a za této situace by měla být věc posuzována podle ustanovení §19a vyhl. č. 484/2000 Sb. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením napadeným ústavní stížností ze dne 23. července 2008 č. j. 1 Co 130/2008-84 odvolání žalobce ve věci samé zastavil a výrok o nákladech řízení rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 17 150,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení správně vycházel z ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., byť na ně v odůvodnění svého rozsudku neodkázal, nesprávně však postupoval při určení výše těchto nákladů, jestliže každému ze stěžovatelů přiznal odměnu jejich společného zástupce v samostatné výši.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zrekapitulovali průběh soudního řízení a rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a tvrdili, že rozhodnutím o nákladech řízení, tak jak k němu dospěl Vrchní soud v Praze, bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Podle názoru stěžovatelů výklad pojmu "stejné věci", jak byl proveden vrchním soudem, je výrazem interpretační libovůle právního předpisu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé polemizují se závěry, ke kterým odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení dospěl. Odvolací soud se projednávanou věcí náležitě zabýval a ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl své úvahy a vyložil, proč neshledal tvrzení stěžovatelů důvodným. Pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení právních předpisů v napadeném rozhodnutí citovaných, s těmi se odvolací soud vypořádal a Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné již uvedenou argumentaci opakovat a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 in http://nalus.usoud.cz); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesně právních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu nesvědčí; stěžovatelé toliko pokračují v polemice s vrchním soudem na úrovni jím užitého podústavního práva (č. listu 82 soudního spisu) a sami nikterak nedávají najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci v jejich věci) ustanovení §19a vyhl. č. 484/2000 Sb. měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěru vrchního soudu toliko kladou konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ty, jimž oponuje, měly být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatelé zjevně podléhají představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.
Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí vrchního soudu nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu