ECLI:CZ:US:2008:4.US.2757.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2757/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti F. V., zastoupeného Mgr. Ondřejem Jandíkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007 čj. 21 Cdo 2704/2006-47, Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2006 čj. 11 Cmo 408/2005-25, Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2005 čj. 66 C 6/2004-16, Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005 čj. 33 Odo 31/2005-48, Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2003 čj. 15 Co 421/2003-13, Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 8. 2003 čj. 21 C 73/2003-8, Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. 21 C 73/2003 a Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. 21 C 269/2003 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 22. 10. 2007 se F. V. (dále též "stěžovatel", případně "žalobce") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o žalobě pro zmatečnost a v řízení o určení, že žalovaný Telecom, a. s., se sídlem v Praze 3, je vůči žalobci v prodlení. Současně navrhl, aby náklady na jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem zcela zaplatil stát.
II.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaných spisů Městského soudu v Praze sp. zn. 66 C 2004 a Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 21 C 73/2003 vyplývají následující skutečnosti.
Žalobou ze dne 14. 3. 2003 podanou osobně téhož dne u soudu a doplněnou podáním ze dne 10. 7. 2003 se žalobce domáhal rozhodnutí, že žalovaný je v prodlení, o zprovoznění telefonní stanice žalobce, o zrušení faktur a o poskytnutí zadostiučinění.
Dne 1. 7. 2003 Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením čj. 21 C 73/2003-3 žalobce vyzval k doplnění a opravě podání.
Dne 16. 7. 2003 obvodní soud usnesením čj. 21 C 73/2003-6 žalobce vyzval ke konkretizaci nároku na určení, že žalovaný je v prodlení, s upozorněním, že v opačném případě bude tato část návrhu odmítnuta (bod I. výroku), návrh na poskytnutí zadostiučinění odmítl (bod II. výroku) s odůvodněním, že přes poučení žalobce nespecifikoval, jakého zadostiučinění se domáhá a nárok o znovuzprovoznění telefonní stanice vyloučil k samostatnému řízení po sp. zn. 21 C 269/2003 (bod III. výroku).
Dne 16. 7. 2003 Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením sp. zn. 21 C 269/2003 řízení o nároku žalobce na znovuzprovoznění telefonní stanice a na určení, že není povinen platit žalovanému specifikované částky, zastavil (výrok I.) s tím, že po právní moci tohoto usnesení budou obě věci postoupeny Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Dne 19. 8. 2003 Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením čj. 21 C 73/2003-8 podání žalobce ze dne 14. 3. 2003 ve spojení s podáním ze dne 10. 7. 2003 v části, ve které se žalobce domáhal určení, že žalovaný je vůči němu v prodlení, odmítl pro neodstranění vad (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Dne 26. 11. 2003 k odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením čj. 15 Co 421/2003-13 usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 8. 2003 čj. 21 C 73/2003-8 potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 2. 2005, čj. 33 Odo 31/2005-48, dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2003, čj. 15 Co 421/2003-13, zamítl (výrok I.) jako neopodstatněné a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
Žalobou pro zmatečnost podanou dne 5. 4. 2004 se stěžovatel mj. domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2003, čj. 15 Co 421/2003-13 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 8. 2003, čj. 21 C 73/2003-8. Městský soud v Praze dne 20. 4. 2004 řízení přerušil a vyčkal usnesení dovolacího soudu ze dne 3. 2. 2005, čj. 33 Odo 31/2005-48.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2005 čj. 66 C 6/2004-16 žalobu pro zmatečnost zamítl (výrok I.) jako nepřípustnou a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 3. 2006 čj. 11 Cmo 408/2005-25, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2005 čj. 66 C 6/2004-16 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2006 čj. 11 Cmo 408/2005-25 usnesením ze dne 27. 7. 2007 čj. 21 Cdo 2704/2006-47 odmítl (výrok I.) jako nepřípustné a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo požadovat, aby státní moc byla uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví dle článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle článku 36 odst. 1 Listiny, právo na veřejné projednání věci za přítomnosti účastníka řízení, včetně práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle článku 38 odst. 2 Listiny, a stejná práva obsažená v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení se dopustily všechny obecné soudy zejména tím, že na procesní úkony stěžovatele kladly požadavky zákonem nepředpokládané. Neopodstatněnými výzvami byly navíc způsobeny zbytečné průtahy v řízení. Odmítnutím návrhu tak nebylo umožněno projednání věci v přítomnosti stěžovatele s možností vyjádřit se k věci.
IV.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Stěžovatel netvrdí, že by mu v počátku řízení byla odňata konkrétní procesní práva, nýbrž polemizuje se závěry soudů. Tím však zjevně nevystihuje důvod žaloby pro zmatečnost uvedený v §229 odst. 3 o. s. ř. a v rozporu s jejím pojetím spatřuje v žalobě pro zmatečnost další řádný opravný prostředek obdobný odvolání, jímž se nepřípustně domáhá přezkumu pravomocného rozhodnutí soudu II. stupně z hledisek, které právní úprava nepřipouští. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Obvodní soud pro Prahu 3, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost by měla být jako nedůvodná zamítnuta. K požadavku Ústavního soudu na postoupení svého spisu 21 C 269/2003 uvedl, že spis postoupil dne 19. 8. 2003 k vyřízení Českému telekomunikačnímu úřadu.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba odmítnout dílem jako návrh podaný opožděně a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný z následujících důvodů.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, jež napadala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005 čj. 33 Odo 31/2005-48 a jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2003 čj. 15 Co 421/2003-13 a Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 8. 2003 čj. 21 C 73/2003-8, ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. 21 C 73/2003 a ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. 21 C 269/2003, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jednalo o ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V daném případě je evidentní, že bylo-li usnesení Nejvyššího soudu vydáno dne 3. 2. 2005 a byla-li ústavní stížnost podána až dne 22. 10. 2007, jedná se v této části o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu k jeho podání.
V části směřující proti usnesení ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. 21 C 269/2003 je ústavní stížnost navíc i návrhem nepřípustným pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva. Zmíněné procesní usnesení soudu prvního stupně totiž nepochybně není rozhodnutím konečným, neboť bylo možné proti němu podat odvolání. Zda odvolání bylo podáno či nikoliv, z ústavní stížnosti nevyplývá. Ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 2. 2008 je však zřejmé, že o nároku na znovuzprovoznění telefonní stanice a povinnosti platit telekomunikační poplatky následně rozhodoval Český telekomunikační úřad. Ústavní stížností napadené rozhodnutí tudíž není rozhodnutím konečným, a proto ani schopným ústavního přezkumu.
Ve zbývající části napadající usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 21 Cdo 2704/2006-47, Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2006, čj. 11 Cmo 408/2005-25, Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2005, čj. 66 C 6/2004-16, shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Ústavní soud se především neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení článku 2 odst. 2 Listiny, resp. jemu obsahově odpovídajícího článku 2 odst. 3 Ústavy, zakotvujících tzv. princip legální licence, tj. omezení státní moci zákonem. Tyto články subjektivní samostatná veřejná ústavně zaručená základní práva stěžovatele nezakládají a nelze se jich dovolávat přímo [srov. nález IV. ÚS 690/01, Sb.n.u., sv. 29, str. 417; nález IV.ÚS 223/04, Sb.n.u., sv. 36, str. 319 (323)].
Podstatou projednatelné části ústavní stížnosti, týkající se rozhodnutí vydaných v řízení o žalobě pro zmatečnost, je tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces. Stěžovatel se dovolával práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, a tvrdil, že postupem obecných soudů mu byla odňata možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Jinak řečeno, bylo porušeno jeho základní právo na přístup k soudu. V rovině zákonné lze konstatovat, že stěžovatel nesouhlasil s posouzením podmínek projednatelnosti žaloby pro zmatečnost obecnými soudy z hlediska důvodů zmatečnosti uvedených v ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř.
V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cestou uplatnění řádných i mimořádných opravných prostředků) není absolutní ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatele - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svoji podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že je zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
V případě stěžovatele soud prvního stupně žalobu o zmatečnost jako nepřípustnou zamítl s odůvodněním, že byla uplatněna z důvodu §229 odst. 3 o. s. ř., aniž by směřovala k rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Své rozhodnutí soud řádně odůvodnil, stejně tak i odvolací soud a Nejvyšší soud.
Ústavní soud je přesvědčen, že stávající zákonná úprava přípustných důvodů zmatečnosti obsažená v ustanovení §229 o. s. ř. základní právo stěžovatele na přístup soudu sice omezuje, nikoliv ovšem výše popsaným neústavním způsobem, tedy tak, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Dospěly-li obecné soudy k závěru, že podmínky přípustnosti žaloby o zmatečnost v případě stěžovatele nebyly splněny, a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základních procesních práv stěžovatele.
Pokud stěžovatel poukázal na článek 36 odst. 1 Listiny, je třeba vzít v úvahu, že toto ustanovení stanoví podmínku domáhat se svého práva "stanoveným postupem". V daném případě tímto "stanoveným postupem" nutno rozumět především zákonný postup upravený zejména v §205 o. s. ř. týkajícím se důvodů zmatečnosti. Tento zákonný postup stěžovatel dle přesvědčení obecných soudů nerespektoval a tudíž musel po právu snášet důsledky z toho plynoucí.
Výsledek řízení o ústavní stížnosti neumožnil vyhovět návrhu stěžovatele na uložení povinnosti státu nahradit mu náklady na jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh podaný opožděně podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), dílem jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu