ECLI:CZ:US:2008:4.US.2968.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2968/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti PhDr. I. K., zastoupeného JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 64 Co 224/2008 ze dne 1. 9. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, jímž bylo podle §218a o. s. ř. odvolacím soudem jako opožděné odmítnuto odvolání stěžovatele směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 13 C 60/2006-34 ze dne 29. 1. 2008.
Podle tvrzení stěžovatele, uvedeného v ústavní stížnosti, je závěr odvolacího soudu o opožděnosti jeho odvolání nesprávný, neboť jmenovaný soud nebral v úvahu, že den 24. 3. 2008, kdy mohl dle názoru soudu podat stěžovatel odvolání nejpozději, bylo Pondělí velikonoční, tedy svátek jako den pracovního klidu, což mělo počítání lhůty k odvolání ovlivnit.
Předtím, než se Ústavní soud začne zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady jeho věcného projednání a zkoumá tak mimo jiné i jeho přípustnost.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 111).
Jak patrno ze shora uvedeného, bylo napadeným usnesením odmítnuto odvolání stěžovatele pro opožděnost podle §218a o. s. ř., přitom z obsahu ústavní stížnosti není patrno, že by stěžovatel proti usnesení odvolacího soudu podal žalobu pro zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř., podle něhož žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Za uvedeného stavu věci, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry usnesení odvolacího soudu vedoucími k odmítnutí odvolání, je třeba učinit závěr, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a jeho ústavní stížnost byla proto z uvedeného důvodu jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2008
Pavel Holländer
soudce zpravodaj