ECLI:CZ:US:2008:4.US.3122.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3122/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. února 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti L. P., zastoupené JUDr. Ivo Pufferem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Českém Krumlově, Linecká 60, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2007 čj. 5 Co 1964/2007-141 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 5. 6. 2007 čj. 8 P 79/2003-107 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 6. 12. 2007, doplněným podáním ze dne 3. 1. 2008, se L. P. (dále též "stěžovatelka", případně "matka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o změnu výchovy a výživy nezletilého, a věc vrátil zpět k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Z ústavní stížnosti a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2007 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 5. 6. 2007 soud prvního stupně změnil svůj dřívější rozsudek ze dne 21. 2. 2003 ve výroku o výchově tak, že nezletilého svěřil do výchovy otce. Rozhodl též o předběžné vykonatelnosti tohoto rozhodnutí (výrok I.). Výrokem II. stanovil matce výživné ve výši 2 400,- Kč měsíčně a lhůtu k placení. Výrokem III. rozhodl o povinnosti matky zaplatit dlužné výživné. Výrokem IV. upravil styk matky s nezletilým. Soud řízení o změně výchovy a výživy nezletilého zahájil z úřední povinnosti, přičemž dospěl k závěru, že pro nezletilého je vhodnější, aby zůstal v České republice, chodil zde do školy a aby ho vychovával otec, u něhož měl za prokázané, že je schopen zajistit řádnou péči.
Okresní soud rozhodoval za existence již dříve vydaného předběžného opatření podle §76a o. s. ř., kterým byl nezletilý svěřen do péče otce. Předběžné opatření bylo vydáno za situace, kdy matka plánovala odjezd nezletilého do Irska, neboť se tam sama již po určitou dobu zdržovala, přičemž po tuto dobu se v České republice o nezletilého staral její manžel. Ten se pokusil odvézt nezletilého z České republiky a nezletilý byl zachycen policií až na letišti v Linci.
Dne 5. 10. 2007 Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání obou rodičů rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I., o výchově nezletilého a ve výroku IV., o úpravě styku matky s nezletilým, potvrdil (výrok I.). Výrokem II. pak rozsudek soudu prvého stupně ve výroku II. a III., o výživném pro nezletilého, změnil mj. tak, že matka je povinna platit na nezletilého částku 4 000,- Kč měsíčně. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadeným pravomocným rozhodnutím bylo porušeno základní právo na svobodu pohybu osob a na spravedlivý proces. Byla přesvědčena, že aplikace zákona o rodině zcela zásadním způsobem omezila její právo volného pohybu osob. Pokud měl zákonodárce v předmětném ustanovení zákona o rodině na mysli, že jakákoliv změna bydliště matky bude považována za změnu poměrů, jež může vést až k odnětí dítěte z její výchovy, takové ustanovení i rozhodnutí mělo diskriminační charakter. Právo na spravedlivý proces obecné soudy porušily rigorózní aplikací ustanovení zákona o změně poměrů. Změnu svého bydliště volila proto, aby vytvořila lepší podmínky pro nezletilého. Pokud soud upřednostnil otce a postihl matku, která realizovala svobodnou volbu povolání a bydliště, mělo to prvky diskriminace a porušování dalších základních práv a svobod.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout z následujících důvodů.
Základní právo na svobodu pohybu a pobytu je zakotveno v článku 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož relevantní ustanovení zní:
"Čl. 14
(1) Svoboda pohybu a pobytu je zaručena.
(2) Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní Republiky, má právo svobodně je opustit.
(3) Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody.
(4) Každý občan má právo na svobodný vstup na území České a Slovenské Federativní Republiky. Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti.
(5) ....",
a současně i v článku 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jenž zní:
"Článek 2
Svoboda pohybu
1. Každý, kdo se právoplatně zdržuje na území některého státu, má na tomto území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu.
2. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.
3. Žádná omezení nemohou být uvalena na výkon těchto práv kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, udržení veřejného pořádku, předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
4. Práva uvedená v odstavci 1 mohou v určitých oblastech podléhat omezením stanoveným podle zákona a odůvodněným veřejným zájmem v demokratické společnosti."
Již ze samotné skutečnosti, že stěžovatelka svobodně vycestovala za prací z České republiky do Irské republiky (jak uvedla v ústavní stížnosti), přičemž ústavní stížnost neobsahuje jakýkoliv náznak, že by některý z orgánů veřejné moci České republiky bránil v jejím návratu do vlasti, lze dovodit, že její tvrzení o porušení jí zaručeného základního práva na svobodu pohybu je zjevně neopodstatněné.
S uvedenými právy matky však v žádném případě není bez dalšího svázána povinnost nezletilce i jeho otce strpět, aby nezletilé dítě (k němuž otec má s matkou rovnocennou rodičovskou zodpovědnost) následovalo matku, kamkoliv se ona rozhodne vycestovat. Naopak v takovýchto případech je povinností obecných soudů (nedojde-li k žádoucí dohodě rodičů), aby autoritativně o dalším výchovném prostředí rozhodly; přitom jsou povinny respektovat především nikoliv přání toho či onoho rodiče, nýbrž zájmy dítěte (srov. článek 3 Úmluvy o právech dítěte). Že jsou takovými zájmy i ohled na jeho citové vazby nejen k matce, ale i otci, pouta k dalším blízkým příbuzným a k prostředí, v němž dosud vyrůstalo, jakož i mnoho dalších pro věc rozhodujících faktorů, soudy správně rozpoznaly, pročež - byť v rozporu s náhledem stěžovatelky - nepřiznaly relevanci matčinu tvrzení, že její odchod z České republiky do Irska údajně nepředstavuje z hlediska postavení nezletilého změnu poměrů ve smyslu zákona o rodině. S takovýmto závěrem nemá Ústavní soud důvodu polemizovat, neboť týž je z pohledu jednoduchého i ústavního práva bez výhrad akceptovatelný.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho pravomoc přezkoumávat správnost skutkových zjištění, výkladu a aplikace právních předpisů obecnými soudy je omezená; jeho funkcí není nahrazovat obecné soudy, nýbrž ujistit se, že rozhodnutí těchto soudů nejsou poznamenána libovůlí nebo nejsou jinak zřetelně nerozumná. Taková pochybení však v daném případě nezjistil. Pokud obecné soudy svá zjištění v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnily, což se ve věci stěžovatelky dle názoru Ústavního soudu stalo, není úkolem Ústavního soudu toto jejich zjištění znovu přehodnocovat.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces Ústavní soud připomíná, že toto základní právo zaručuje článek 36 odst. 1 Listiny, resp. článek 6 odst. 1 Úmluvy. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí obecných soudů však - kromě přesvědčení stěžovatelky, že jejímu odvolání mělo být vyhověno - nevyplývá nic, co by projednávanou věc posunovalo do roviny ústavněprávní.
Rozhodnutí okresního i krajského soudu byla přijata v rámci kontradiktorního řízení, během něhož (alespoň pokud jde o řízení odvolací) byla stěžovatelka právně zastoupena advokátem, mohla předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názoru vysloveného obecnými soudy, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. To, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., o výchově nezletilého, a ve výroku IV., o úpravě styku matky s nezletilým, potvrdil, a ve výrocích II. a III., týkajících se výživného, změnil, nelze označit za postup, jenž by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu, a to zvláště za situace, kdy nelze tomuto soudu vytknout, že by své rozhodnutí řádně nezdůvodnil [srov. nález IV.ÚS 223/04, Sb.n.u., sv. 36, str. 319 (325)]. Ostatně stěžovatelka žádné výhrady vůči kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího (ale ani nalézacího) soudu nevznesla.
V souvislosti s již uvedeným Ústavní soud připomíná - v návaznosti na závěry obsažené v jeho nálezu IV. ÚS 1181/07 (dostupný na http://www.nalus.usoud.cz) - že je v nezbytných případech nucen provádět ve věcech dle ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. korekci právních názorů, která by jinak příslušela Nejvyššímu soudu. Uvedené však neznamená, že by Ústavní soud chtěl být a měl být pravidelnou přezkumnou instancí nahrazující dovolací řízení ve věcech rodinněprávních; taková role principům výkonu spravedlnosti v právním státě Ústavnímu soudu nepřísluší. V nyní projednávané věci žádný důvod pro výjimečný zásah Ústavního soudu korigující rozhodovací činnost soudů obecných shledán nebyl, neboť - jak již vysvětleno - tyto soudy rozhodly v úplné konformitě se všemi ústavněprávními aspekty věci jimi řešené.
Z vyložených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. února 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu