ECLI:CZ:US:2008:4.US.1181.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1181/07
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera - ze dne 6. února 2008 sp. zn. IV. ÚS 1181/07 ve věci ústavní stížnosti J. P. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2007 č. j. 20 Co 498/2006-91, 20 Co 499/2006 ve věci péče o nezletilou K. P., jímž nebyla otci, který se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, stanovena vyživovací povinnost k nezletilému dítěti.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2007 č. j. 20 Co 498/2006-91, 20 Co 499/2006 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci dle ústavní stížnosti
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 7. května 2007, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2007 č. j. 20 Co 498/2006-91, 20 Co 499/2006 ve věci péče o nezletilou K. P. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčena v základním právu na soudní ochranu, plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy
Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i ze spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 13 Nc 1032/2006, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 21. července 2006 č. j. Nc 1032/2006-61 bylo rozhodnuto o svěření nezletilé K. P. do výchovy matky J. P. na dobu před rozvodem manželství i pro dobu po rozvodu manželství a dále o povinnosti otce přispívat na výživu nezletilé dcery přesně stanovenou částkou.
Krajský soud v Brně (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 20. února 2007 č. j. 20 Co 498/2006-91, 20 Co 499/2006 k odvolání otce nezletilé K. P. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výživné otci nestanovil, v dalším pak předmětný rozsudek potvrdil. Ohledně nákladů odvolacího řízení pak rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků řízení. Důvodem uvedené změny byla skutečnost, že otec nezletilé se "nacházel ve vazbě a nyní ve výkonu trestu", přičemž objektivně právě touto vazbou mu bylo zabráněno vlastní prací získávat finanční prostředky pro výživu sebe a svého dítěte. Odvolací soud dále konstatoval, že v řízeno nebylo zjištěno, že by měl majetek, ze kterého by bylo možno výživné po dobu jeho vazby a trestu plnit. Pro uvedené, poněvadž pro určení výše výživného k nezletilému jsou rozhodující především reálné výdělečné schopnosti a možnosti každého rodiče, které jsou dány nejen jejich subjektivními vlastnostmi, ale i okolnostmi objektivního rázu, nebylo dle soudu možno otci určit výši výživného. Pro dobu budoucí však soud určení výživného považoval za odvislé od možnosti vězeňské správy, zda bude schopna pro otce zajistit takové zaměstnání, ze kterého by měl příjem a bylo by možno, aby tato vyživovací povinnost byla obnovena.
III.
Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti
Stěžovatelka dotčení v základním právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany odvolacího soudu spatřuje v jeho nesprávném právním závěru, jehož důsledkem bylo určení, dle něhož se výživné otci za období od 4. června 2005 do 31. července 2006 nestanovuje. Za věcně i právně správný považuje pak rozsudek soudu prvního stupně, dle něhož umístění do vazební věznice, v době rozhodování soudu ve výkonu trestu, si otec zavinil sám svým trestným a velmi brutálním jednáním vůči matce nezletilé. S poukazem na ustanovení §85 odst. 2 a 3, §96, §50 odst. 1 a §26 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, vycházel soud prvního stupně při hodnocení schopností a možností otce dosahovat určitého příjmu z výdělku, který měl u svého zaměstnavatele.
Stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu zejména skutečnost, že ve svém rozhodnutí nezohlednil ochranu nezletilého dítěte, když vycházel z "objektivního stavu", aniž by zohlednil zavinění otce na jeho vzniku, jakož i oprávněné potřeby dítěte.
Nadto považuje stěžovatelka za nesprávné i rozhodnutí odvolacího soudu stran nákladů odvolacího řízení. Poukazuje přitom na okolnost, že odvolací řízení vyvolal otec nezletilé, vyslovuje přesvědčení, že na její straně jsou "důvody zvláštního zřetele hodné" a vyslovuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, dle něhož otec nezletilé nemá v současné době podmínky na to, aby platil náklady soudního řízení.
Pro uvedené dotčení v základním právu podle čl. 36 odst. 1 Listiny domáhá se stěžovatelka zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2007 č. j. 20 Co 498/2006-91, 20 Co 499/2006.
IV.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona o Ústavním soudu podal dne 14. listopadu 2007 Krajský soud v Brně k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu vyslovuje přesvědčení, dle něhož bylo ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů. Na straně druhé ale vyjádření obsahuje názor, dle něhož pokud je jeden z rodičů ve vazbě nebo ve výkonu trestu (ve kterém nemůže být anebo nechce být pracovně zařazen) pro úmyslný trestný čin, jak je tomu v dané věci, mělo by se vycházet z jeho možností a schopností bez ohledu na to, že je ve vězení. Jeho situaci lze hodnotit tak, že se sám vzdal možnosti dosáhnout určitého příjmu, který by odpovídal jeho možnostem a schopnostem, tím, že se dopustil úmyslného trestného činu. Rozhodně by dle předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně nemělo pro toto jeho protizákonné jednání trpět dítě tím, že by bylo po dobu jeho vazby (kterou si zavinil sám) odkázáno na výživu pouze druhého rodiče. Ve vyjádření se v návaznosti na uvedený právní názor vyslovuje přesvědčení o potřebě v zájmu nezletilých postižených obdobnou situací změnit uvedenou zažitou judikaturu. Vzhledem k tomu, že jde o řízení dle zákona o rodině, u něhož není možno se domáhat změny obdobného stanoviska dovoláním u Nejvyššího soudu, účastník řízení se domnívá, že "by se této problematiky měl ujmout Ústavní soud".
Ústavní soud si podle §42 odst. 4 a §76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření k ústavní stížnosti i od vedlejšího účastníka I. P. Ačkoli v předmětné výzvě byl I. P. poučen o povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), uvedené povinnosti nedostál, a tak, navzdory dne 26. listopadu 2007 podanému vyjádření, nesplnil podmínky vedlejšího účastenství v předmětném řízení, pročež k danému vyjádření nebylo Ústavním soudem přihlédnuto.
V.
Ústní jednání
Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků (a vedlejších účastníků) od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v předmětné věci dospěl k závěru, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání. K uvedené výzvě účastník řízení v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 10. ledna 2008 vyjádřil svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, stěžovatelka ale v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 8. ledna 2008 sdělila, že na ústním jednání trvá. Pro uvedené Ústavní soud ve věci nařídil ústní jednání, a to na den 6. února 2008.
VI.
Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [nález sp. zn. III. ÚS 102/94 ze dne 15. 12. 1994 (N 61/2 SbNU 175), nález sp. zn. III. ÚS 114/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 9/3 SbNU 45), nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 142/98 ze dne 4. 6. 1998 (N 65/11 SbNU 131), nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
Z pohledu jednoduchého práva relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení na předmětnou věc dopadají ustanovení §85 odst. 2 a 3 a §96 odst. 1 zákona o rodině.
V předmětné věci Ústavní soud ve smyslu §68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva neshledal.
Podle §85 odst. 2 a 3 zákona o rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, přičemž při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti přihlíží se k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Ve vazbě a v návaznosti na uvedené zákonné ustanovení stanoví pak §96 odst. 1 zákona o rodině soudu při určení výživného povinnost přihlédnout k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného; při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného pak povinnost zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.
Z uvedeného zákonného rámce vychází i konstantní soudní judikatura. Její ilustrací je právní věta z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 5. 2003 sp. zn. 10 Co 550/2002, dle níž v řízení o určení vyživovací povinnosti rodiče k dítěti je zapotřebí zjišťovat celkové poměry rodičů - jejich schopnosti, možnosti a majetkové poměry [věk, zdravotní stav, aktuální rodinné poměry (další vyživovací povinnosti, nové manželství), dosažené vzdělání, resp. odbornou kvalifikaci a objektivní možnost dosahovat co nejvyššího příjmu vlastním přičiněním, zejména vlastní prací, majetkové poměry (movitý a nemovitý majetek, příjmy z jiné než závislé činnosti, objektivní možnosti získat další příjem kupř. dispozicí s vlastním majetkem, lze-li takovou dispozici na osobě povinné výživou spravedlivě požadovat)] a dosavadní celkovou životní úroveň toho kterého rodiče, to vše s přihlédnutím k tomu, který z rodičů a v jaké míře pečuje o dítě. Ve věci analogické posuzovanému případu pak obecné soudy obdobně k takto vyloženým hlediskům pro stanovení výživného konstatují následující: "Byl-li otec ve vazbě a posléze ve výkonu trestu proto, že se dopustil trestného činu týrání svěřené osoby (nezletilého dítěte), vychází soud při rozhodování o výživném k této osobě z jeho možností a schopností, jaké měl před vzetím do vazby." (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. ledna 1998 sp. zn. 11 Co 507/97).
K ústavnímu rámci posuzování interpretace a aplikace rozhodnutí obecných soudů ve věcech určení výživného podle §85 a 96 zákona o rodině se Ústavní soud autoritativně vyslovil zejména v nálezu sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593). Konstatoval v něm, že ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny je garantováno právo rodičů vychovávat své děti a naopak dětem se pak zaručuje právo na rodičovskou péči a výchovu. Tento ústavně zaručený princip ochrany práv tedy zahrnuje ze strany rodičů zajištění podmínek materiální i nemateriální povahy k tomu, aby dítě mohlo dostatečně rozvíjet své možnosti a schopnosti vedoucí k jeho uplatnění ve společnosti. Pokud jde o materiální podmínky, ty se realizují prostřednictvím povinnosti rodičů podílet se na vyživovací povinnosti ke svým dětem podle kritérií uvedených v ustanovení §85 odst. 2 zákona o rodině, přičemž je povinností soudu při stanovení rozsahu vyživovací povinnosti přihlédnout k tomu, v jaké míře osobně pečuje každý z obou rodičů o své děti, přičemž tento podíl osobní péče by měl být vždy zohledněn při posuzování rozsahu vyživovací povinnosti u každého z rodičů zvlášť, v závislosti na věku a vyspělosti dítěte.
Zbavil-li se rodič svým úmyslným jednáním, pro které byla na něj uvalena vazba a pro něž byl následně odsouzen k trestu vězení, objektivní možnosti plnit svoji vyživovací povinnost vůči svému nezletilému dítěti (§85 a 96 zákona o rodině), nelze tuto skutečnost přičítat k tíži tohoto dítěte, jež podle čl. 32 odst. 4 Listiny má základní právo na rodičovskou výchovu a péči.
Opačný výklad vede k absurdním důsledkům. Je tomu tak i v posuzované věci, kdy trestný skutek otce nezletilé směřoval vůči její matce. Takový výklad by pak vedl k extrémnímu důsledku, dle něhož by se rodič úmyslným trestným činem vůči nezletilému dítěti, příp. druhému z rodičů s následným uvalením vazby a uložením trestu vězení po pravomocném odsouzení vyživovací povinnosti vůči svému nezletilému dítěti "zbavil", resp. "mohl zbavit".
Vycházeje z takto vyložených důvodů, v posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, dle něhož se interpretace §85 odst. 2 a 3 a §96 odst. 1 zákona o rodině, obsažená v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2007 č. j. 20 Co 498/2006-91, 20 Co 499/2006, ocitá v extrémním nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod, se standardní právní dogmatikou vymezeným obsahem právních pojmů, jakož i s konstantní judikaturou obecných soudů, pročež předmětné rozhodnutí nelze než kvalifikovat ve smyslu svévolné aplikace jednoduchého práva a tím porušení základního práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, dále základních práv plynoucích z čl. 32 odst. 4 Listiny, jakož i čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 32 odst. 4 Listiny, jakož i čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2007 č. j. 20 Co 498/2006-91, 20 Co 499/2006 zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Nad rámec rationis decidendi, jako obiter dictum, v souvislosti s rozhodováním předmětné věci Ústavní soud poukazuje na skutečnost [obdobně jak učinil v době neexistence Ústavou České republiky předpokládaného Nejvyššího správního soudu - viz zejména nález sp. zn. IV. ÚS 136/97 ze dne 18. 12. 1997 (N 167/9 SbNU 433), nález sp. zn. III. ÚS 142/98 ze dne 4. 6. 1998 (N 65/11 SbNU 131), nález sp. zn. III. ÚS 206/98 ze dne 9. 7. 1998 (N 80/11 SbNU 231), nález sp. zn. III. ÚS 187/98 ze dne 1. 10. 1998 (N 112/12 SbNU 121)], že je ve věcech podle §237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu nucen provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by však jinak příslušela Nejvyššímu soudu. Současný "systém" dovolacího řízení nezná jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, jakož i prostředek sjednocování judikatury v předmětných otázkách, nežli je ústavní stížnost, což je nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu spravedlnosti v právním státě.