ECLI:CZ:US:2008:4.US.3191.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3191/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti Benet Czech, spol. s r.o., Křesomyslova 23, 140 00, Praha 4, zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem, AK se sídlem Dukelských hrdinů 14/975, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2007 č. j. 32 Odo 477/2006-125 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka shora označené usnesení Nejvyššího soudu, v němž spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces, jež jí je garantováno ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Za porušení svého ústavně garantovaného práva považovala stěžovatelka fakt, že Nejvyšší soud posoudil její dovolání jako nepřípustné a neprojednal jej meritorně, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny podmínky. Své rozhodnutí odůvodnil Nejvyšší soud tím, že dovolání nemá po právní stránce zásadní význam, jelikož odvolací soud postupoval zcela v souladu s hmotným právem a rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ten již dříve judikoval, že: "Oznámil-li postupitel dlužníku postoupení pohledávky a dlužník na základě tohoto oznámení splnil dluh postupníku, došlo ke splnění dluhu, i když je smlouva o postoupení pohledávky neplatná." (rozsudek publikovaný pod č. 16/2004 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek).
Takový závěr však dle stěžovatelky vychází ze zcela jiné skutkové a právní situace. V posuzovaném případě totiž nedošlo mezi věřitelem a třetí osobou k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, která by následně byla posouzena jako neplatná. Stěžovatelka totiž žádnou smlouvu nepodepsala a žádná smlouva tudíž nevznikla. Jde tedy o zcela jiný případ, na nějž nelze výše uvedené právní závěry vztáhnout.
II.
Po ověření formálních náležitostí ústavní stížnosti a podmínek její přípustnosti Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti).
Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním sice nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07, http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil nepřípustnost dovolání dle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř., v souladu s ustálenou judikaturou, přičemž své rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnil. Jeho postup byl racionální a ústavně konformní; proto k odepření spravedlnosti nedošlo.
Stěžovatelka tvrdila, že právní závěry, na něž Nejvyšší soud odkázal, nelze vztáhnout na projednávanou věc. Nejvyšší soud však v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně vyložil, proč je podle jeho názoru citovaná judikatura aplikovatelná i ve stěžovatelčině případě; vysvětlil, že pro závěr o zániku dlužníkova závazku splněním postupníku není rozhodné, zda oznámení postupitele dlužníkovi o postoupení pohledávky bylo falšováno, nýbrž zda o faktu falza dlužník věděl. Usoudil tedy, že rozhodujícím elementem není otázka vzniku smlouvy o cesi, nýbrž existence dobré víry dlužníka, že cedováno bylo. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že aspekt dobré víry byl v projednávané věci dán stejně jako ve věci řešené jím citovaným rozsudkem, jehož závěry bylo možno na projednávanou věc vztáhnout; proto dovolání odmítl; takto jím interpretovaný a rozhodnutím aplikovaný výklad jednoduchého práva žádný deficit ústavnosti nevykazuje. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. března 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu