ECLI:CZ:US:2008:4.US.3224.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3224/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti Telefónica O2, Czech republic, a.s., IČ 601 93 336, se sídlem Praha 4, Za Brumlovkou 266/2, právně zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem advokátní kanceláře Kocián, Šolc, Balaštík - Praha 1, Jungmanova 24, směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 17. října 2007, č.j. 8 Afs 113/2005-213, a Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2005, č.j. 6 Ca 71/2003-100, a č.j. 6 Ca 72/2003-102, a dále rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 31. prosince 2002 č.j. FŘ-9051/13/02 a č.j. FŘ-10458/13/02, a dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 21. ledna 2002 č.j. 9693/02/009510/4977 a č.j. 9694/02/009510/4977, a o návrhu na přerušení řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na vlastnictví a užívání majetku podle čl. 11 Listiny ve spojení s principem zaručeným v čl. 2 odst. 3 Listiny, podle kterého může každý činit co zákon nezakazuje a právo podle čl. 4 odst. 4 Listiny podle kterého má být při používání ustanoven o mezích základních svobody šetřeno jejich podstaty a smyslu.
Rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 21. ledna 2002, č.j. 9693/02/009510/4977, byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daňová povinnost za měsíc květen 1998 ve výši 9,506.423,- Kč. O odvolání stěžovatelky proti dodatečnému daňovému výměru rozhodlo Finanční ředitelství v Praze dne 31. prosince 2002, č.j. FŘ-9051/13/02, tak, že odvolání zamítlo. Následná správní žaloba byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2005, č.j. 6 Ca 71/2003-100.
Rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 21. ledna 2002, č.j. 9694/02/009510/4977, byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daňová povinnost za měsíc červen 1998 ve výši 8,309.271,- Kč. O odvolání stěžovatelky proti dodatečnému daňovému výměru rozhodlo Finanční ředitelství v Praze dne 31. prosince 2002, č.j. FŘ-10458/13/02, tak, že odvolání zamítlo. Následná správní žaloba byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2005, č.j. 6 Ca 72/2003-102.
Oba rozsudky Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka kasační stížností, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl po spojení věci v napadeném rozsudku ze dne 17. října 2007, č.j. 8 Afs 113/2005-213. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka především uvedla, že napadené dodatečné platební výměry byly nicotné, neboť neobsahovaly veškeré náležitosti dané v §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě"), a to zejména s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 2003, sp. zn. IV. ÚS 772/02. Další námitka stěžovatelky směřovala proti nedostatečnému zjištění skutkového stavu orgány veřejné moci, které mělo spočívat v tom, že neprovedly veškeré stěžovatelkou požadované důkazy. Zde odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 220/98 a II. ÚS 173/01.
Další pochybení účastníků mělo spočívat v tom, že výsledky daňové kontroly nebyly řádně projednány se stěžovatelkou před vydáním dodatečného daňového výměru. Postupem finančních orgánů a jejich rozhodnutími došlo v případě stěžovatelky rovněž k daňovému zatížení nad rámec daňových předpisů. Tím došlo ke zkrácení stěžovatelky v práva na ochranu vlastnictví zaručeném jak podle čl. 11 Listiny tak i podle mezinárodního práva. Tento svůj názor opřela o nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 91/98, II. ÚS 35/05 a IV. ÚS 666/02.
S ohledem na uvedené okolnosti proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí.
Následně stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu podání, ve kterém navrhovala přerušení řízení o ústavní stížnosti s ohledem na její podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, naposledy ze dne 28. prosince 2007. Tyto stížnosti stěžovatelky se týkaly předchozích rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných věcech, kdy Ústavní soud nevyhověl dříve předloženým ústavním stížnostem.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisů Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 71/2003 a sp. zn. 6 Ca 72/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že, jak je patrné i z ústavní stížnosti samé, podala stěžovatelka již dříve, tehdy jako Eurotel, Praha, spol. s r.o., ústavní stížnost, vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 318/06, která se zabývala dalšími totožnými rozhodnutími Finančního úřadu pro Prahu 9 vydanými dne 21. ledna 2002, a rozhodnutími na ně navazujícími. Věc vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 318/06 Ústavní soud dne 12. září 2007 odmítl jako zjevně neopodstatněnou, přičemž právě toto rozhodnutí vedlo stěžovatelku k podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, a následně k předložení výše uvedeného návrhu na přerušení řízení. Z uvedeného je patrné, že čtvrtému senátu Ústavního soudu je v právě projednávaném případě předložena shodná věc, o které, při nezměněných okolnostech, rozhodl před půl rokem. Proto považuje IV. senát za nadbytečné opakovat již uvedené, a na citované usnesení odkazuje.
Podstata ústavní stížnosti spočívala v hmotněprávních závěrech finančních orgánů, s nimiž stěžovatelka nesouhlasila a brojila proti nim za použití všech procesních prostředků, které jí zákon dává k dispozici. Ani v rámci správního soudnictví však nebylo shledáno věcné pochybení finančního úřadu při vydání napadených rozhodnutí.
Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, což znamená, že při kontrole zachování zaručených práv koná Ústavní soud na základě principu subsidiarity poté, co se veškerými v ústavní stížnosti uvedenými okolnostmi již dříve zabývaly soudy. Pokud tedy stěžovatelka navrhla zrušení původního rozhodnutí finančního úřadu s odkazem na jeho nicotnost, konstatuje Ústavní soud, že v souladu s ustanovením §32 odst. 7 věta druhá zákona o správě, ověří splnění podmínek pro deklaraci neplatnosti přímo správce daně. Bylo tedy na stěžovatelce, aby sama učinila kroky směřující k vydání deklaratorního rozhodnutí. Naopak požadavek předložený přímo Ústavnímu soudu, na zrušení rozhodnutí, které sama stěžovatelka považuje za neexistující, je nelogický.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že bylo úkolem správních soudů, aby se z úřední povinnosti zabývaly splněním všech formálních náležitostí, pak nezbývá než odkázat na napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu strana 4. (č.l. 217) odst. 5 shora, ze kterého plyne, že se s touto okolností vypořádal.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že je dle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není dalším stupněm obecného soudnictví a ani jim není instančně nadřazen. Neposuzuje tedy celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Eventuálním porušením běžných práv se Ústavní soud zabývá teprve v případě, pokud takové porušení současně znamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, tedy pokud v předchozím řízení byly porušeny ústavní procesní principy.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu