ECLI:CZ:US:2008:4.US.3226.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3226/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Randova 204, proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 50/2006 ze dne 6. 9. 2006 a Krajského soudu v Plzni sp. zn. 23 Cm 1724/1997 ze dne 11. 8. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení základních práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k uvedené Úmluvě.
Napadená rozhodnutí, jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu napadených rozhodnutí a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 16/2007 ze dne 31. 10. 2007, byla vydána v řízení zahájeném k žalobě Fondu národního majetku České republiky, směřující proti stěžovateli, na zaplacení částky 4. 417.131,91 Kč s příslušenstvím, představující nezaplacenou cenu za stěžovatelem zprivatizovaný majetek - podnik bývalého ČSAD Horšovský Týn. Napadenými rozhodnutími bylo z převážné části vyhověno žalobě a stěžovateli stanovena povinnost zaplatit žalobci částku 4.377.728,91 Kč s příslušenstvím, žaloba byla zamítnuta pouze ohledně částky 39.403,-Kč s přísl. a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze, který shora označeným rozsudkem potvrzoval ve výrocích o věci samé v pořadí 2. rozsudek soudu I. stupně v záhlaví označený, vycházel ze zjištění (obdobně jako prvý soud), že účastníci uzavřeli podle aktualizovaného privatizačního projektu dne 30. 3. 1993 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl movitý i nemovitý majetek, s nímž stěžovatel podle svého vyjádření začal ihned po uzavření smlouvy podnikat. Ještě téhož roku byla u Okresního soudu v Domažlicích Městem Horšovský Týn podána proti stěžovateli žaloba na určení vlastnického práva a stěžovatel tak již v roce 1993 zjistil, že jmenované město si činí nárok na nemovitosti, které převzal na základě označené kupní smlouvy uzavřené se žalobcem. Přesto dne 20. 4. 1994 podepsal protokol o převzetí celého podniku, v němž byla stanovena cena majetku částkou 4.565.763,91 Kč, s touto cenou souhlasil a prohlásil, že ji uhradí. Dne 21. 5. 1997 pak podepsal dodatek č. 1 ke kupní smlouvě, jímž byla kupní cena snížena na částku 4.417.131,91 Kč, přičemž v dodatku je výslovně uvedeno, že částka, o kterou byla kupní cena snížena, představuje hodnotu privatizovaného majetku, který stěžovatel vydal Městu Horšovský Týn na základě rozhodnutí soudu. Za této situace mohl stěžovatel od smlouvy odstoupit, avšak neučinil tak a uvedený dodatek rovněž podepsal. Žalobci na kupní cenu dosud ničeho nezaplatil. Na základě uvedených zjištění odvolací soud, stejně tak jako soud I. stupně, učinil závěr, že uvedená kupní smlouva je neplatná pouze v části (§41 občanského zákoníku), týkající se nemovitostí, které stěžovatel musel vydat městu, neboť tyto nemovitosti nebyly ve vlastnictví žalobce, který tak nemohl vlastnictví k nim převést na stěžovatele, ohledně ostatních věcí, práv a jiných majetkových hodnot však soud uvedenou smlouvu posoudil jako platnou. Tomuto závěru podle soudu svědčí i to, že stěžovatel po celou dobu podnikal, byť i po určitou dobu na pozemcích pronajatých. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele směřující proti ceně nemovitostí, které musely být vydány městu a o kterou byla celková kupní cena dodatečně snížena. K této námitce v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nemohl přihlédnout ke znaleckému posudku, který stěžovatel předložil až v odvolacím řízení s tvrzením, že tento posudek nechala vyhotovit banka za účelem poskytnutí úvěru, což sám zjistil teprve nyní, neboť z předloženého posudku bylo zjištěno, že si jej nechal vyhotovit sám stěžovatel již 27. 5. 1995. Odvolací soud také neměl pochybnosti o správnosti znaleckého posudku vyžádaného soudem I. stupně po zrušení jeho předchozího rozhodnutí, když tento posudek byl podán znaleckým ústavem a byl vypracován podle stejných kriterií, jako byla stanovena cena celého privatizovaného majetku a posléze i cena majetku, který byl stěžovatel nucen vydat na základě soudního rozhodnutí. Znalecký posudek se od posledně uvedené ceny lišil pouze o částku 39.403,-Kč a ohledně této částky byla také žaloba zamítnuta. Konečně k námitkám stěžovatele, že nepovažuje za spravedlivé, aby byl nucen platit i úroky z prodlení, když vedl jednání s pracovníky žalobce o vyřešení celé věci, pak poznamenal, že stěžovatel tato tvrzení ničím neprokázal, od uzavření kupní smlouvy s majetkem nepřetržitě podniká, na kupní cenu dosud nezaplatil ani minimální částku, s jejím zaplacením je tak od počátku v prodlení a proto je povinen zaplatit dohodnuté úroky z prodlení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel také dovolání, které však dovolací soud usnesením sp. zn. 32 Cdo 16/2007 ze dne 31. 10. 2007 - ústavní stížností nenapadeným - jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.]. Dospěl k závěru, že stěžovatel obecnou právní otázku zásadního významu, která by měla judikatorní přesah, nevymezil a přípustnost dovolání by tak mohla být dána jen tehdy, pokud by posuzované rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku v rozporu s hmotným právem. Zdůraznil přitom, že "napevno postavit kriteria pro rozlišení částečné a úplné neplatnosti právního úkonu" obecně nelze, neboť každý individuální případ je nutno zkoumat ve světle ustanovení §41 občanského zákoníku vždy se zřetelem ke konkrétním okolnostem toho či onoho případu. V daném případě pak nedospěl k závěru, že by odvolací soud (stejně tak jako soud I. stupně) právně posoudil předmětnou kupní smlouvu (smlouvu o převodu privatizovaného majetku) nesprávně, když se zřetelem k povaze smlouvy, jejímu obsahu a okolnostem, za nichž byla uzavřena, učinil závěr, že část smlouvy týkající se sporných nemovitostí, lze oddělit od dalšího privatizovaného (převáděného) majetku.
Proti rozsudkům soudů I. a II. stupně směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obdobně jako v odvolání i dovolání uvádí, že privatizoval majetek závodu jen proto, že byl výhodně v obci situován, měl vynikající napojení na mezinárodní i tuzemskou silniční síť a jeho pozemky byly kvalitním zázemím pro silniční dopravu. Kupní smlouvu se žalobcem uzavíral proto, aby toto výhodné podnikatelské zázemí získal a bylo mu celkem lhostejné, že smlouvou získal také zastaralý vozový park a náhradní díly. Po zahájení podnikatelské činnosti se ukázalo, že existovala chyba v evidenci nemovitostí a že ve skutečnosti pozemky areálu bývalého ČSAD státu nepatřily a musel je proto od města za milionové částky koupit ještě jednou a do té doby otázku místa draze řešit pomocí nájmu. Tvrdí, že kdyby věděl, že mu tehdejší Fond národního majetku nemůže platně prodat areál závodu, kupní smlouvu by s ním neuzavíral. Není také podle něj důležité, že v kupní smlouvě byla uvedena administrativní skladba kupní ceny a pozemkům v ní byla přiřazena mnohem nižší hodnota než automobilům či náhradním dílům, tržní ocenění i logický náhled na věc jsou v tomto směru jednoznačné a musí mu dát za pravdu již při pohledu na cenu, za kterou musel areál závodu později podruhé koupit od pravého vlastníka. Obecné soudy přes uvedené neakceptovaly jeho názor, že neplatná je ve světle ustanovení §41 občanského zákoníku celá zmíněná kupní smlouva a nikoli jen její část, aniž se také zabývaly jeho další námitkou, že podnikal již s jinými auty a že kdyby podnikání ukončil, dostal by se s ohledem na dluhy z úvěrů, leasing a uzavřené zakázky do situace naprosto bezvýchodné. V uvedeném postupu obecných soudů tak stěžovatel spatřuje porušení shora označených základních práv a navrhuje proto zrušení rozsudků soudu I. a II. stupně.
Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí, jakož i obsahem rozhodnutí dovolacího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná.
Stěžovatel v ní v podstatě dává - bez podrobnější ústavně právní argumentace - najevo nesouhlas s postupem obecných soudů v dané věci, s provedeným dokazováním, jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž však převážně opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Jak je patrno ze shora uvedeného, bylo na tvrzení stěžovatele dostatečně reagováno již v řízení před obecnými soudy, na jejichž rozhodnutí tak lze odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní, obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Již soud I. stupně věci věnoval náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. V napadeném rozhodnutí dostatečně objasnil, na základě kterých důkazů, jejich zhodnocení a na ně navazujícího právního posouzení, s nimž se v podstatě ztotožnil i soud odvolací, námitkám stěžovatele nepřisvědčil a žalobě vyhověl. Za stavu, kdy v dané věci bylo zjištěno, že stěžovatel již v roce 1993 měl vědomost o tom, že vlastnictví k části pozemků kupovaného areálu je sporné a přesto podepsal protokol o převzetí celého podniku se stanovenou cenou, v něm dále podnikal a ani po vydání soudního rozhodnutí, na jehož podkladě byl povinen sporné pozemky vydat, od předmětné smlouvy neodstoupil, ač tak učinit mohl, a naopak později v květnu 1977 akceptoval i její dodatek č. 1, snižující kupní cenu o tam vyčíslenou částku, nelze - také při připomenutí zásady "každý nechť střeží svá práva" (vigilantibus iura), vyžadující přirozeně náležitou aktivitu od samotných účastníků právních vztahů - úvahám obecných soudů při jejich aplikaci ustanovení §41 občanského zákoníku vytýkat extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995). Napadená rozhodnutí považuje tak Ústavní soud za dostatečně odůvodněná, věcí stěžovatele se řádně zabývající, objasňující závěry o otázce platnosti předmětné smlouvy (resp. pouze její částečné neplatnosti), nevykazující prvky libovůle a ústavně konformní.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu