ECLI:CZ:US:2008:4.US.323.08.1
sp. zn. IV. ÚS 323/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti K. K., zastoupeného JUDr. Ing. Helenou Svatošovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze 3, Husinecká 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. 6 Tdo 17/2008 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2007 sp. zn. 6 To 340/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, z podnětu stěžovatele byl shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě zrušen v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 3. 2007 č. j. 1 T 26/2006-590 a stěžovatel byl odvolacím soudem nově uznán vinným ze spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), písm. b) a odst. 3 písm. b) tr. z. a trestného činu pohlavního zneužívání podle §243 tr.z. a nově odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s ostrahou. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.").
3. Stěžovatel spatřuje zásah do jeho základních práv především v tom, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy, které měly prokázat nevěrohodnost svědkyně I. R., bývalé družky stěžovatele a v současnosti družky jeho bratra R. K., aniž rozhodly o těchto navrhovaných důkazech. Při hodnocení důkazů dále nezohlednily provedené důkazy o nevěrohodnosti a účelovosti výpovědí svědků I. R. a poškozené B. M. a nepřihlédly k tomu, že bylo prokázáno, že se stěžovatel v roce 2000 a 2001 nezdržoval na adrese K., kde mělo dojít k trestným činům. Tím podle názoru stěžovatele obecné soudy vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Tímto postupem bylo podle stěžovatelova názoru zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a návazným rozhodnutím o vině pak došlo k zásahu do osobní svobody stěžovatele, aniž byly dodrženy kautely plynoucí z čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. S ohledem na uvedené proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
4. V později připojených podáních stěžovatel opakuje argumenty pro svoji nevinu a vyslovuje přesvědčení, že za obviněním a odsouzením jeho osoby stojí křivé výpovědi jeho bývalé družky I. R. a jeho bratra R. K. V podání ze dne 29. 5. 2008 pak stěžovatel postupuje Ústavnímu soudu informaci o dopise jeho bratra R. K. adresovaného sestře J. H. ze dne 20. 5. 2008, který mu J. H. spolu se stěžovatelovou matkou zaslaly do věznice. Tento bratrův dopis považuje stěžovatel za další nový důkaz o vykonstruování jeho obvinění ze strany jeho bratra a bývalé družky. V přípise ze dne 11. 6. 2008 pak právní zástupkyně stěžovatele zaslala Ústavnímu soudu kopii předmětného dopisu R. K., jímž se podle jejího názoru tento doznává ke křivému svědectví v dané věci i k ovlivňování svědků I. R. a poškozené B. M. Současně právní zástupkyně Ústavnímu soudu sděluje, že stěžovatel využije žádosti o obnovu řízení, na podané ústavní stížnosti však trvá.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 1 T 26/2006 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ostravě.
6. Ve svém vyjádření Krajský soud v Ostravě uvádí, že jeho rozsudek ze dne 9. 8. 2007 je již druhým meritorním rozhodnutím odvolacího soudu v dané trestní věci. Jak v řízení před nalézacím soudem, tak v odvolacích řízeních byly prováděny důkazy navrhované stěžovatelem, o čemž svědčí protokoly o hlavním líčení a veřejných zasedáních. Po rozsáhlém dokazování v průběhu celého trestního řízení a po vyhodnocení důkazů způsobem konvenujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že napadený rozsudek Okresního soudu v Bruntále zrušil v celém rozsahu a sám nově rozhodl v dané trestní věci jak odsuzujícím výrokem, tak zprošťujícím výrokem. V závěru vyjádření vyslovuje krajský soud přesvědčení, že stěžovatel nebyl ve svých základních právech jeho rozhodnutím poškozen a proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
7. Shora uvedené vyjádření Krajského soudu v Ostravě k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
8. Jak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.
9. Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky k hodnocení provedených důkazů a jeho nesouhlas se skutkovými i právními závěry obecných soudů.
10. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především zdůrazňuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které vznášel již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a zejména opakovaně v podaných odvoláních a v dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že soudy prvního a druhého stupně se zmíněnými námitkami stěžovatele zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Nejvyšší soud pak tyto námitky posoudil v rozsahu zákonem stanovených dovolacích důvodů. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
11. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno opakované podrobné dokazování opravňující soudy rozhodnout. Ke stěžovatelovým výhradám k hodnocení provedených důkazů obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek stran hodnocení důkazů, že obecné soudy nezohlednily provedené důkazy o nevěrohodnosti a účelovosti výpovědí svědků I. R. a poškozené B. M., a že nepřihlédly k tomu, že bylo prokázáno, že se stěžovatel v roce 2000 a 2001 nezdržoval na adrese K., kde mělo dojít k trestným činům. Nalézací a zejména odvolací soud se v odůvodnění svých hodnocení uvedenými otázkami podrobně zabývaly a své skutkové a právní závěry podrobně odůvodnily (č.l. 593-595 a 689-692). Pokud jde o neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů prokazujících nevěrohodnost svědkyně I. R., spočívajících v záznamech o návštěvách stěžovatele ve věznici Opava a v odložení trestního oznámení svědkyně R. o neplnění vyživovací povinnosti stěžovatele Policií ČR, pak jak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjišťuje, obhajoba stěžovatele při veřejném zasedání dne 7. 8. 2007 již tyto návrhy na doplnění dokazování nevznášela (č.l. 675) a odvolací soud se jejich neprovedením v napadeném rozsudku proto ani nezabýval.
12. Ústavní soud v tomto směru poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, z níž vyplývá, že Ústavnímu soudu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 3, nález č. 34, str. 257]. Pouze takové zásadní pochybení je důvodem pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Při posuzování předmětné ústavní stížnosti však Ústavní soud tento shora zmíněný extrémní nesoulad, svědčící o zásahu do oblasti základních práv a svobod stěžovatele, jenž by odůvodňoval jeho zásah, neshledal.
13. Oba obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily při vyvození právního závěru o vině stěžovatele, a v důsledku jakých úvah přikládají jednotlivým důkazům důkazní sílu co do věrohodnosti a relevance ve vztahu ke skutkovému základu věci. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat.
14. Na podporu tvrzení o své nevině stěžovatel v později připojeném podání argumentuje dopisem svého bratra R. K. ze dne 20. 5. 2008, ve kterém se tento doznává z ovlivňování svědků I. R. a poškozené B. M. a ze svého křivého svědectví. Jde o nový důkaz, který byl obecným soudům při jejich rozhodování v dané věci neznámý, a jenž může být s ohledem na rozsudkem pravomocně skončené řízení důvodem obnovy řízení. Účelem tohoto mimořádného opravného prostředku, znamenajícího průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaného v trestním řízení, je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Rozhodnutí obecného soudu o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, jehož stěžovatel dle vyjádření právní zástupkyně využije, nemůže Ústavní soud předjímat.
15. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
16. S ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal Ústavní soud v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a návazného zásahu do jeho osobní svobody (čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy), přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je projevem nezávislého soudního rozhodování, do něhož není Ústavní soud oprávněn zasahovat.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu