ECLI:CZ:US:2008:4.US.326.08.1
sp. zn. IV. ÚS 326/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. O., zastoupeného JUDr. Martinem Radvanem, LL.M., advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Revoluční 13, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 299/2007-107 ze dne 1. 11. 2007 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 Cm 23/2007-97 ze dne 15. 8. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2008 a doplněnou podáním dne 18. 2. 2008, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále podle názoru stěžovatele došlo k porušení čl. 1 Ústavy České republiky.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 Cm 23/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 23. 3. 2006 domáhal po žalovaném Ing. V. Mackrlem zaplacení náhrady škody ve výši 184 835 000 Kč přísl., kterou měl způsobit v důsledku nesprávného jednání jako správce konkursní podstaty firmy Ing. Vlastimil OTÁHAL. Stěžovatel dne 23. 3. 2007 doručil Krajskému soudu v Brně žádost o osvobození od soudního poplatku. V žádosti uvedl, že v současné době nepodniká a ani není v pracovním či obdobném poměru, nemá příjmy z dohod konaných mimo pracovní poměr, nemá příjmy z hmotného a sociálního zabezpečení ani jiné příjmy a nemá ani žádný majetek větší ceny. V doplnění žaloby ze dne 26. 3. 2007 stěžovatel uvedl, že výše škody narůstá a ke dni 31. 12. 2006 činí v celkovém souhrnu 243 263 000 Kč. Krajský soud v Brně usnesením č. j. 9 Cm 23/2007-97 ze dne 15. 8. 2007 rozhodl, že se žalobce od placení soudních poplatků neosvobozuje. Stěžovatel proti vydanému usnesení podal odvolání. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením č. j. 8 Cmo 299/2007-107 ze dne 1. 11. 2007 usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Napadená rozhodnutí považuje stěžovatel za neobjektivní a nestranná jakoby s úmyslem chránit soud i správce konkursní podstaty. Soudy by měly podle názoru stěžovatele vycházet ze skutečnosti, že nemá žádný majetek významnější hodnoty a upřednostnit ústavně zakotvené právo stěžovatele domáhat se spravedlivého soudního řízení, ve kterém mu bude umožněno řádně uplatnit svá práva a za tím účelem přiznat úplné osvobození od placení soudních poplatků. Stěžovatel má za to, že postupem soudu, správce konkursní podstaty a navrhovatelů konkursu byl zbaven možnosti domoci se uznání neplatnosti dražby a následného řádného prodeje nemovitosti, po kterém by svůj dluh vůči navrhovateli dražby celý uhradil a ještě by mu nemalá částka zbyla. Stěžovatel současně uvedl, že podal dne 27. 2. 2006 žalobu k Okresnímu soudu ve Znojmě na určení vlastnického práva k nemovitostem v k. ú. Znojmo. Ve věci, která je vedena pod sp. zn. 18 C 40/2006, bylo osvobození od soudního poplatku ve výši
1 000 Kč stěžovateli přiznáno.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obecné soudy v posuzované věci aplikovaly ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu, podle jehož dikce může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
Na tomto místě je přiléhavé připomenout, že k otázce důvodnosti nároků na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob), nebo případů, v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 247/07 ze dne 19. 6. 2007 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 171/06 ze dne 25. 1. 2007, http://nalus.usoud.cz).
Lze konstatovat, že podanou ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěly obecné soudy. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žádostí stěžovatele o osvobození od soudních poplatků podrobně zabývaly a svá rozhodnutí s přihlédnutím k charakteru sporu a výši soudního poplatku náležitě odůvodnily. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba podaná stěžovatelem nemá reálný základ, nereálné je i požadované plnění a proto soud chápe úkony stěžovatele jako zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Odvolací soud v podstatě souhlasil s názorem vysloveným soudem prvního stupně v rozsahu, že je nereálné stěžovatelem požadované plnění a rovněž s tím, že důsledky vlastního selhání nemůže účastník přenášet na jiné. Ústavní soud pak v celkovém zhodnocení poměrů stěžovatele a důvodnosti uplatňování práva z hlediska podmínek aplikace ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu exces z předvídatelného nazírání či aplikační libovůli neshledal.
Rozhodnutí soudu o nepřiznání osvobození od soudního poplatku neznamená odepření možnosti uplatnění hmotněprávního nároku v občanském soudním řízení a nejde proto o porušení práva na spravedlivý proces. K tomu by došlo pouze za situace, pokud by postup obecných soudů byl svévolný, či jejich závěry by byly v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Nic takového v dané věci dovodit nelze. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími ke stěžovatelem tvrzeným zásahům do jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu