ECLI:CZ:US:2008:4.US.362.06.1
sp. zn. IV. ÚS 362/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové 3, Komenského 241, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 8. 3. 2006 č. j. 18 Co 195/2005-236 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. 1. 2005 č. j. 10 C 140/2002-209, spojené s návrhem na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 6. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel současně požádal o přerušení řízení o ústavní stížnosti a o předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 1. 2005 č. j. 10 C 140/2002-209 byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že je vlastníkem pozemků - stavební parcely č. 2, pozemkové parcely č. 4, pozemkové parcely č. 6, všech zapsaných v Katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, na listu vlastnictví č. 589 pro k. ú. Hrbokov a obec Bojanov. Okresní soud sice dovodil naléhavý právní zájem stěžovatele na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, jakožto prostředku docílení změny zápisu v katastru nemovitostí za situace, kdy se stěžovatel nemohl domáhat vydání nemovitostí cestou zvláštního restitučního předpisu, nicméně současně dospěl k závěru, že k přechodu vlastnického práva k těmto nemovitostem na stát došlo již samotnou účinností dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb."). Okresní soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, že konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v Chrudimi ze dne 17. 9. 1945 č. j. 14812 a ze dne 11. 8. 1945 č. j. 11399 se netýkaly jeho osoby, nýbrž osoby jeho zemřelého otce. Předmětné nemovitosti vlastnil v době vydání konfiskačních vyhlášek stěžovatel, který byl jimi označen za osobu německé národnosti, což bylo pro nastoupení účinků dekretu č. 12/1945 Sb. rozhodující. V otázce určení národnosti stěžovatele ke dni účinnosti citovaného dekretu odkázal okresní soud na příslušnou právní úpravu, dle níž byla národnost dítěte odvozována od národnosti otce, který se v případě stěžovatele při sčítání lidu přihlásil k německé národnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), ze dne 8. 3. 2006 č. j. 18 Co 195/2005-236 bylo rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrzeno, byť krajský soud dospěl částečně k odlišným právním závěrům než soud prvního stupně. Krajský soud měl v prvé řadě za to, že stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem; v této souvislosti se krajský soud odvolal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Nad rámec výše uvedeného pak krajský soud dále rozvedl argumentaci soudu prvního stupně, týkající se přechodu vlastnictví dle dekretu č. 12/1945 Sb., deklaratorní povahy konfiskačních vyhlášek, jakož i vázanosti obecných soudů těmito akty a presumpcí jejich správnosti, přičemž i v této souvislosti poukázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především obsáhle polemizoval s právními závěry obsaženými ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, které považoval za rozporné s čl. 1 Listiny, resp. s principem v rovnosti v právech, a z tohoto důvodu neaplikovatelné, a to nejen v projednávané věci, ale rovněž ve všech dalších případech. Stěžovatel upozornil na nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 50/04, ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 504/04 a ze dne 6. 10. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 9/99, a vyjádřil podiv nad tím, že by jednotliví soudci hlasováním pro přijetí stanoviska popřeli závěr přijatý ve vlastním nálezu. Stěžovatel rovněž odmítl výklad účinků dekretu č. 12/1945 Sb., provedený obecnými soudy, jakož i závěry těchto soudů ohledně totožnosti adresáta vyhlášek Okresního národního výboru v Chrudimi, které dle názoru stěžovatele nemají oporu v předložených důkazech, resp. jsou s nimi v rozporu. Stěžovatel byl přesvědčen, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány neprávem. Veškerý svůj majetek nabyl děděním po smrti svého otce, který zemřel v roce 1938, a podmínky prezidentských dekretů na něho osobně nedopadaly, neboť nebyl osobou německé národnosti ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb., a s ohledem na svůj útlý věk se ani nemohl při sčítání lidu přihlásit k německé národnosti či být členem sdružení, spolků a svazů sdružujících osoby německé národnosti. V době konfiskace majetku žil se svou matkou v Argentině a pro účely jakéhokoli řízení, tedy i konfiskačního, měl být podle tehdejších předpisů zastoupen zástupcem, jemuž mělo být také doručováno, což se ovšem nestalo. Argumentaci oponující právním závěrům soudů ve věci samé stěžovatel doplnil podrobnými odkazy na právní předpisy platné v době probíhající konfiskace, mezinárodní dokumenty a dobovou judikaturu Nejvyššího správního soudu.
Dle názoru stěžovatele byl přístup soudů k jeho věcem, kdy soudy většinou argumentovaly tím, že stát konfiskoval stěžovatelův majetek po právu, neboť byl údajně Němec, a to po svém otci - nacistovi, je z hlediska principů obecné spravedlnosti a lidskosti nepřijatelný. Stěžovatel je přesvědčen, že byl potrestán za postoje a činy svého otce a cítí se být rovněž poškozen konkrétními zásahy moci zákonodárné a výkonné vůči moci soudní, v jejichž důsledku nemohou tuzemské soudy rozhodovat v jeho věci nestranně. Vzhledem k přesvědčení, že v České republice neexistuje soudce, který by byl při rozhodování jeho věci skutečně nestranný a nezávislý, navrhl stěžovatel Ústavnímu soudu, aby přerušil řízení o ústavní stížnosti a předložil Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku ve znění: "Je obsaženo v čl. 6 Smlouvy o Evropské unii, případně jinde v právu Evropské unie, výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát Evropské unie k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nezávislost a tím i nestrannost? Pokud bude znít odpověď kladně, je významné pro určení soudu jiného členského státu občanství/domicil osoby, jejíž věc má být projednána v jiném členském státě unie? Pokud odpověď Evropského soudního dvora bude znít i tentokráte kladně, je nutné předložit věc k rozhodnutí soudu toho státu, jehož je osoba občanem, nebo kde má domicil?". Stěžovatel rovněž výslovně požádal Ústavní soud, aby ústavní stížnost projednal veřejně za přítomnosti jeho právního zástupce.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
V prvé řadě je třeba podotknout, že v co do skutkových okolností i co do argumentace stěžovatele zcela totožné věci rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 316/06, jímž ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl. K závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti dospěl rovněž IV. senát Ústavního soudu.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 477/2005 Sb.), jímž je IV. senát Ústavního soudu v souladu s §23 zákona o Ústavním soudu vázán, bylo konstatováno, že "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." Krajský soud v projednávané věci postupoval plně v souladu se závěry obsaženými v citovaném stanovisku, jeho rozhodnutí tedy nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Námitky stěžovatele, směřující vůči argumentaci obecných soudů, vztahující se k účinkům a povaze dekretu č. 12/1945 Sb. a na něj navazujících konfiskačních vyhlášek, postrádají relevanci, neboť nemohou nic změnit na nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatele na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Odvolací soud se sice v odůvodnění napadeného rozhodnutí nad rámec argumentu o nedostatku právního zájmu zabýval i dalšími skutečnostmi, nicméně tyto nebyly pro jeho rozhodnutí v konečném důsledku podstatné. Ústavní soud tedy v postupu obecných soudů porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Co se týče návrhu stěžovatele na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce, Ústavní soud předesílá, že k totožnému návrhu stěžovatele již zaujal stanovisko např. v odůvodnění nálezu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. II. ÚS 14/04 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 22, str. 169 a násl.) či v usnesení ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 71/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), a to v tom smyslu, že se jedná o otázku jdoucí mimo rámec pravomoci Soudního dvora Evropských společenství, neboť tato nezapadá do rámce evropského práva. Návrh na položení takové otázky byl Ústavním soudem v minulosti posouzen jako zjevně neopodstatněný, přičemž ani v projednávané věci Ústavní soud neměl žádný důvod se od tohoto hodnocení odchýlit. V podrobnostech pak Ústavní soud odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.
K žádosti stěžovatele, aby byla jeho ústavní stížnost projednána veřejně, poukazuje Ústavní soud na výklad příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, který byl v souvislosti s týmž návrhem proveden v usneseních sp. zn. I. ÚS 565/05 a I. ÚS 19/06 (obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud uvedl, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a poskytuje tak Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánu veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků či vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, případně spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí, či repliku stěžovatele. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, tato bude bez dalšího odmítnuta, aniž by bylo nutné nařizovat ústní jednání. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nenabývá charakter kontradiktorního řízení.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnost stěžovatele, jakož i jeho návrh na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku, dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu