ECLI:CZ:US:2008:4.US.391.06.1
sp. zn. IV. ÚS 391/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti LARM, a. s., se sídlem v Netolicích, Triumf 413, zastoupené JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou, AK se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 4. 2006 čj. 6 Co 754/2006-75 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 30. 6. 2006 se LARM, a. s., se sídlem v Netolicích [dále též "stěžovatelka" nebo "žalovaná 1)"], domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. a III. o nákladech řízení.
O skutečnosti, že žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, se Ústavní soud dověděl dne 10. 8. 2006 v souvislosti s vyžadováním spisu nalézacího soudu; proto vyčkal výsledků dovolacího řízení do 1. 12. 2008, kdy mu - po rozhodnutí dovolacího soudu - byl doručen vyžádaný spis Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 2 C 166/2005.
II.
Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu nalézacího soudu vyplývají následující skutečnosti.
Žalobou doručenou nalézacímu soudu dne 13. 7. 2005 se Mgr. Z. Š. domáhala proti stěžovatelce [žalovaná 1)] a P. Š. [žalovaný 2)] zaplacení částky 123.706,60 Kč s příslušenstvím.
Dne 20. 12. 2005 nalézací soud ve výroku V. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované 1) ve stanovené lhůtě k rukám jejího právního zástupce náklady řízení v částce 29.226,50 Kč s odůvodněním, že tato žalovaná byla v řízení zcela úspěšná, neboť vůči ní byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta.
Dne 20. 4. 2006 odvolací soud výrok V. nalézacího soudu změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). V odůvodnění uvedl, že žalované 1) náklady řízení před nalézacím soudem nevznikly. Ta sice byla v řízení zastoupena advokátkou JUDr. M. N., ale ta byla členkou jejího představenstva a tudíž byla oprávněna jednat jménem právnické osoby jako její statutární orgán; proto současně nemohla být zmocněncem právnické osoby a nemohlo jí vzniknout právo na odměnu advokáta podle vyhl.č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif").
Dne 27. 8. 2008 Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že odvolací soud porušil její základní práva dle čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že změnu rozhodnutí nalézacího soudu ohledně nákladů řízení odůvodnil pouze odkazem na ustanovení §142 odst. 1 a §244 odst. 1 o. s. ř., ačkoliv pravděpodobně náklady nepřiznal z důvodu zvláštního zřetele hodných dle §150 o. s. ř.
Stěžovatelka nesouhlasila též s názorem odvolacího soudu, že její zástupkyně JUDr. M. N., advokátka a současně i členka představenstva akciové společnosti, nemohla vystupovat ve sporu jako osoba oprávněná jednat jménem akciové společnosti i jako advokát, a že z toho důvodu jí nevzniklo právo na odměnu advokáta podle advokátního tarifu. Dále uvedla, že na tuto námitku, uplatněnou žalobkyní až v závěrečné řeči u odvolacího soudu, neměla možnost dostatečně reagovat.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Postatou ústavní stížnosti, postrádající - s výjimkou citace rozhodnutí Ústavního soudu I. US 305/2003 a IV. ÚS 454/04 - jakoukoliv podrobnější argumentaci ústavněprávní, je především tvrzení stěžovatelky, že nepřiznáním náhrady nákladů řízení před nalézacím a odvolacím soudem ve výši stanovené podle advokátního tarifu, ačkoliv měla ve věci plný úspěch, bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Dále stěžovatelka tvrdila, opět bez jakékoliv podrobnější argumentace ústavněprávní, porušení čl. 4 Ústavy a čl. 26 Listiny.
Obecné principy základního práva na spravedlivý proces ve vztahu k nákladům řízení
Ústavní soud připomíná, že základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny ("právo na soud") je součástí širšího základního práva na spravedlivý proces zaručeného v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Toto základní právo, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva (což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků), tudíž ani práva na náhradu nákladů řízení. Uvedené články proto nezakládají jakákoliv nová hmotná práva, jež by neměla základ na úrovni zákona. Jejich účelem je poskytnout procesní ochranu právům již existujícím, bez ohledu na to, zda se jedná o hmotná ústavně zakotvená základní práva či "jen" o práva vyplývající z "obyčejného" zákona (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 5. 2002 o nepřijatelnosti ve věci Z. a Z. proti České republice, stížnost č. 38621/97, část E; uveřejněno ve volně přístupné databázi HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 4/2002, str. 191).
V řízení o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, namítajících porušení základního práva na spravedlivý proces obecnými soudy, Ústavní soud proto zásadně nezkoumá, zda o hmotném právu účastníka bylo či nebylo rozhodnuto v souladu se zákonem, ale zda proces předcházející takovému rozhodnutí splňoval ústavní standardy spravedlivého řízení.
Ústavně zakotvené principy spravedlivého procesu je nutno přiměřeně aplikovat i při rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o posouzení podmínek přiznání náhrady, či konkrétní výši náhrady, je věcí těchto soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a postup mu předcházející, vyhovují ústavním požadavkům spravedlivosti.
Žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů civilního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr.
Nesouhlasí-li účastník se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o nákladech řízení, může v argumentaci k ústavní stížnosti uplatňovat výlučně jen námitky týkající se údajné nespravedlivosti postupu obecných soudů, např. že rozhodnutí o náhradě nákladů nebylo dostatečným způsobem odůvodněno, účastník neměl možnost se vyjádřit apod.
Ústavní soud tedy není povolán pravidelně přezkoumávat, zda obecné soudy ze zjištěných skutečností vyvodily nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé ze základních práv či svobod [srov. např. nález III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161)].
Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález III.ÚS 23/93, Sb. n. u., sv.1, str. 41 (45-46)]. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, respektive jeho relevantní část, bylo spravedlivé.
Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí [kromě rozhodnutí citovaných stěžovatelkou v ústavní stížnosti srov. např. nález IV. ÚS 310/05, Sb. n. u., sv. 38, str. 443 (446)], v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Aplikace obecných principů na daný případ
Stěžovatelka nesouhlasila s tím, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši stanovené podle advokátního tarifu. Tato námitka, týkající se výkladu a aplikace tzv. "obyčejného práva", nemá, jak z výše uvedeného vyplývá, pro posouzení spravedlivosti civilního řízení jakoukoliv relevanci, neboť výklad "jednoduchého" práva je doménou obecných soudů; zásah Ústavního soudu korigující tento výklad přichází v úvahu jen při extrémně neudržitelné interpretaci (a tudíž i aplikaci) podústavních právních norem; to však není stěžovatelčin případ.
Za relevantní považuje Ústavní soud námitku stěžovatelky, že odvolací soud jí neposkytl dostatečnou možnost reagovat na závěrečný návrh žalobkyně na nepřiznání náhrady nákladů řízení. Je však toho názoru, že uvedené tvrzení stěžovatelky nemá oporu ve vyžádaném spise. Jak totiž vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 13. 4. 2006 (č. l. 70 verte spisu), právní zástupce stěžovatelky měl dostatečný prostor vyjádřit se k závěrečnému návrhu právní zástupkyně žalobkyně, tedy i návrhu nepřiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení, který ve svém závěrečném návrhu také využil.
K námitce o porušení čl. 4 Ústavy Ústavní soud uvádí, že zmíněný článek jakékoliv subjektivní veřejné základní hmotné či procesní právo nezakládá. Tvrzení o porušení čl. 26 Listiny, zaručujícího mj. základní právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, je zjevně neopodstatněné prima facie.
Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, nezakládá. Z toho důvodu postačí na jeho obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu