ECLI:CZ:US:2008:4.US.42.08.1
sp. zn. IV. ÚS 42/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti Velvana, a. s., se sídlem Velvary, PSČ 273 24, zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem, AK se sídlem Opletalova 5, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007 č. j. 28 Cdo 3113/2007-211, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2007 č. j. 11 Cmo 230/2006-188 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006 č. j. 53 Cm 17/2003-166 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka shora označené rozsudky obecných soudů, v nichž spatřovala porušení svých práv ústavně zaručených ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanoveními čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Stěžovatelka uvedla, že si je vědoma, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy, avšak jen potud, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Řízení před obecnými soudy však nebylo dle stěžovatelky spravedlivé, neboť vinou soudních rozhodnutí nemohla uplatnit vůči vedlejšímu účastníku, který v původním řízení vystupoval jako žalobce, žádnou ze svých námitek.
Stěžovatelka dále připomněla, že ve svém vzájemném návrhu požadovala vydání bezdůvodného obohacení. Vedlejší účastník se podle jejího názoru bezdůvodně obohatil přijetím plnění na základě pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2001 č.j. 11 Cmo 431/2000-75, který byl později zrušen Nejvyšším soudem. O bezdůvodné obohacení jde proto, že stěžovatelka plnila vedlejšímu účastníku z titulu pravomocného rozsudku, který byl později zrušen, a nikoliv z titulu tvrzené pohledávky. Pokud by mělo být právním důvodem plnění ustanovení nájemní smlouvy, uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, musely by se obecné soudy zabývat jeho platností. Žádný z obecných soudů se však posouzení otázky, zda stěžovatelka plnila z platného právního důvodu, nevěnoval. Soudy se tak dostatečně nevypořádaly s námitkami stěžovatelky. Jejich názor, že bylo plněno ze smluvního ujednání, navíc nebyl opřen o žádné dokazování.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 53 Cm 17/2003, z něhož zjistil následující.
Mezi vedlejším účastníkem (žalobcem) a stěžovatelkou (žalovanou) probíhal soudní spor o uhrazení dlužného nájemného. Poté, co proběhlo řízení v prvním stupni, uložil Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení rozsudkem ze dne 28. 2. 2001 č. j. 11 Cmo 431/2000-75, měnícím rozsudek soudu prvního stupně, stěžovatelce, aby vedlejšímu účastníku uhradila částku 857 460,- Kč s příslušenstvím. Po právní moci tohoto rozhodnutí stěžovatelka dlužnou částku uhradila. Zároveň však podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který svým rozsudkem ze dne 25. 2. 2003 č. j. 26 Cdo 1167/2001-94 napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil.
Po právní moci rozsudku Nejvyššího soudu vzal vedlejší účastník svůj žalobní návrh zpět; stěžovatelka podala vzájemný návrh, kterým se domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 978 600,- Kč s příslušenstvím.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2006 č. j. 53 Cm 17/2003-166 návrh stěžovatelky zamítl s tím odůvodněním, že stěžovatelka plnila na základě platně uzavřené nájemní smlouvy, takže nešlo o bezdůvodné obohacení.
V odvolání proti tomuto rozsudku stěžovatelka uvedla, že nájemní vztah zanikl nezaplacením nájemného ve lhůtě, jak bylo ve smlouvě ujednáno, přičemž možnost takového ukončení smlouvy vzal za možné i Nejvyšší soud ve výše zmiňovaném rozsudku.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2007 č. j. 11 Cmo 230/2006-188 napadené rozhodnutí potvrdil. Připustil sice zánik nájemního vztahu nezaplacením nájemného ve lhůtě, avšak dodal, že ustanovení smlouvy, které takový zánik umožňovalo, bylo vyváženo smluvním závazkem nájemce uhradit pronajímateli pro takový případ nájemné za zbývající sjednanou dobu nájmu. Vrchní soud dále konstatoval, že takové smluvní ustanovení je platné a jeho neplatnost nelze dovodit ani poukazem na ustanovení §39 občanského zákoníku. Námitku stěžovatele, že neměl možnost prostory využívat, odmítl soud jako účelovou. Poté Vrchní soud uzavřel, že sice rozsudek, na jehož základě bylo plněno, byl Nejvyšším soudem zrušen, avšak právním důvodem plnění bylo zmíněné ujednání obsažené ve smlouvě.
Stěžovatelka poté podala dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2007 č. j. 28 Cdo 3113/2007-211 částečně zamítl a částečně odmítl. Nejvyšší soud se ztotožnil s právním hodnocením, jak jej provedly nižší soudy; zdůraznil, že zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Podle názoru Nejvyššího soudu však v projednávané věci právní důvod plnění v hmotném právu spočíval, a proto o bezdůvodné obohacení nešlo. Za důvodnou neoznačil ani námitku stěžovatelky, že se soudy nezabývaly platností předmětného smluvního ujednání. Nejvyšší soud v této souvislosti jednak odkázal na část odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, která se platností ujednání a jeho souladem s dobrými mravy zabývala, a jednak stran domluvené smluvní pokuty výslovně - i s odkazy na vlastní prejudikaturu - vyložil, jak nahlíží na vztah ujednání o smluvní pokutě (její výši) k povinnosti účastníků občanskoprávních vztahů dodržovat ve sjednaných smlouvách dobré mravy.
III.
Po ověření formálních náležitostí ústavní stížnosti a podmínek její přípustnosti Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. a u., sv. 15, č. 98), až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v postupu obecných soudů, které nejprve zamítly její vzájemnou žalobu na vydání bezdůvodného obohacení (Městský soud v Praze) a toto rozhodnutí posléze potvrdily, resp. odmítly zrušit (Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud).
Ústavní soud však tomuto závěru nemůže přisvědčit. Rozhodnutími, ve kterých bylo konstatováno, že k bezdůvodnému obohacení ze strany vedlejšího účastníka nedošlo, ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena nebyla.
Obecné soudy dospěly k - nikoliv překvapivému - závěru, že zde povinnost podle hmotného práva existovala, přičemž tato povinnost vyplývala z nájemní smlouvy. Proto se podle jejich názoru vedlejší účastník nemohl přijetím plnění bezdůvodně obohatit. Jakkoliv pouhou zákonnost takové interpretace práva Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, je patrno též z přiléhavého odkazu Nejvyššího soudu na doktrinární závěry upínající se k výkladu možnosti vzniku bezdůvodného obohacení v případech připodobnitelných k věci soudy řešené, že jde o interpretaci obecně uznávanou; proti ní z hledisek ústavněprávních nemá Ústavní soud žádné výhrady; jedině závěr o neslučitelnosti uvedené interpretace jednoduchého práva s kautelami ústavnosti by mohl přivodit potřebu zásahu Ústavního soudu v podobě kasace napadených rozhodnutí.
Neobstojí ani tvrzení stěžovatelky, dle něhož se obecné soudy nezabývaly platností smluvního ujednání, na jehož základě mělo být plněno. Stejnou námitku stěžovatelka použila již v dovolání a Ústavnímu soudu nezbývá, než spolu s Nejvyšším soudem odkázat na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze (str. 4 odst. 3), jenž námitky vznesené vůči platnosti smluvního ujednání neponechal bez patřičného posouzení spojeného s dostatečným odůvodněním závěrů, k nimž stran uvedeného dospěl; i sám Nejvyšší soud - jak již uvedeno - na tyto výhrady reagoval.
Nelze akceptovat ani námitku stěžovatelky, dle které názor, že bylo plněno ze smluvního ujednání, nebyl opřen o žádné dokazování. Zde nutno připomenout, že identifikace právního důvodu plnění pro rozřešení otázky, šlo-li o bezdůvodné obohacení, není otázkou skutkovou, nýbrž otázkou právní. Není totiž podstatné, jaký byl bezprostřední impuls (pohnutka, motiv) plnění. Jakkoliv Ústavní soud nemá důvod pochybovat o pravdivosti stěžovatelčina tvrzení, dle něhož bezprostředním impulsem skutečně bylo soudní rozhodnutí a nikoliv smluvní ujednání (neboť soudní řízení bylo vedeno právě proto, že stěžovatelka nehodlala uhradit dlužné nájemné dobrovolně), je rozhodujícím faktorem pro závěr o důvodu tohoto plnění nikoliv pohnutka vedoucí k jeho poskytnutí, ale to, zda právní důvod tohoto plnění spočíval v hmotném právu, tedy zda podle hmotného práva stěžovatelčina povinnost plnit existovala. Obecné soudy dospěly k závěru, že tato povinnost vyplývala z ujednání nájemní smlouvy, která byla mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem uzavřena; ani tento jejich závěr není rozporný s jakýmikoliv stěžovatelce zaručenými ústavními právy.
Stěžovatelka tak ve své ústavní stížnosti brojí pouze proti interpretaci jednoduchého práva obecnými soudy; tato interpretace byla však podle názoru Ústavního soudu ústavně konformní. Obecné soudy postupovaly v souladu s požadavky kladenými na spravedlivý proces a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Stěžovatelčino právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny tedy porušeno nebylo.
Co se týče tvrzeného porušení ustanovení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, uvádí Ústavní soud, že oba citované články sice s právem na spravedlivý proces velmi úzce souvisejí, nelze však přehlédnout skutečnost, že jsou systematicky zařazeny v hlavě čtvrté Ústavy. Jen stěží lze dovozovat, že sama o sobě garantují základní práva nebo svobody (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 16/97, Sb. n. a u. sv. 8, str. 37 a násl.).
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. března 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu