ECLI:CZ:US:2008:4.US.512.06.1
sp. zn. IV. ÚS 512/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele JUDr. Z. V., zastoupeného Mgr. Alenou Královou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Mlýnská 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2006 č. j. 8 As 53/2005-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 8. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2006, č. j. 8 As 53/2005-126, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 8. 2005 č. j. 5 Ca 39/2003-99.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle popsal okolnosti, za nichž byl propuštěn ze služebního poměru u Policie České republiky. Stěžovatel uváděl, že již v průběhu trvání jeho služebního poměru byla porušována jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 9 odst. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se následně neúspěšně pokoušel domoci se soudní ochrany svých práv, nicméně obecné soudy mu tuto ochranu neposkytly a samy postupovaly v rozporu s čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4, čl. 7 odst. 2, čl. 10 a čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatel vytýkal, že tento byl vydán, aniž by byl stěžovatel v řízení o kasační stížnosti právně zastoupen, ačkoliv zastoupen být dle §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní") musel, neboť nezískal vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Za kasační stížnost nebyl zaplacen soudní poplatek, což muselo být Nejvyššímu správnímu soudu známo, neboť součástí kasační stížnosti ze dne 23. 8. 2005 byla rovněž žádost o osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení právního zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti; o tomto návrhu městský soud vůbec nerozhodl. Dle názoru stěžovatele rozhodoval Nejvyšší správní soud o jeho kasační stížnosti "v rozporu s hmotným právem", a to zejména s §105 odst. 2 soudního řádu správního a §2 odst. 2 psím. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zbavil stěžovatele svým rozhodnutím práva na právní pomoc v řízení před soudy, čímž porušil čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2006 č. j. 8 As 53/2005-126 zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo proto možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení a spis městského soudu sp. zn. 5 Ca 39/2003.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření zrekapituloval předchozí průběh řízení a konstatoval, že k neustanovení zástupce stěžovatele nedošlo v důsledku opomenutí městského či Nejvyššího správního soudu. Dle ustálené judikatury, vycházející zejména z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. 6 Azs 27/2004, nemusí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení právního zástupce zastoupen advokátem. Požadavek právního zastoupení v takovém řízení by vedl k popření jeho smyslu a k "řetězení" dalších kasačních stížností, doprovázených dalšími žádostmi o ustanovení právního zástupce. Takový postup by byl v rozporu se zájmem stěžovatele na urychleném vyřízení první kasační stížnosti, týkající se meritorního rozhodnutí. Obdobná situace dle názoru Nejvyššího správního soudu nastala i v projednávané věci, byť se jednalo o nezaplacení soudního poplatku a rozhodnutí z této skutečnosti vyplývající; mezi osvobozením od soudních poplatků a ustanovením právního zástupce ostatně existuje úzká vazba, jak je patrno z ustanovení §35 odst. 8 soudního řádu správního. I v tomto případě by, se zřetelem k výše uvedenému a s přihlédnutím k řadě kasačních stížností stěžovatele v jiných právních věcech, hrozilo nepřetržité řetězení kasačních stížností se všemi popsanými negativními důsledky. Nejvyšší správní soud měl rovněž za to, že již s ohledem na podstatu jeho rozhodnutí nemohla stěžovateli neustanovením zástupce vzniknout žádná újma a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Na výše uvedené vyjádření reagoval stěžovatel přípisem ze dne 4. 12. 2006, v němž uvedl, že Nejvyšší správní soud nepopsal průběh řízení zcela úplně a pravdivě. Stěžovatel následně velice podrobně vypočetl veškeré úkony, které byly v řízení ve věci sp. zn. 5 Ca 39/2003 učiněny, a vyjádřil přesvědčení, že je z těchto skutečností zřejmé, že jak městský, tak i Nejvyšší správní soud, nesprávně posoudily jeho poměry a insolventnost, což vyústilo v zastavení probíhajícího řízení. V závěru stěžovatel uvedl, že na své ústavní stížnosti trvá.
III.
Ústavní soud následně napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu spisu městského soudu sp. zn. 5 Ca 39/2003 zjistil Ústavní soud následující: Stěžovatel podal dne 24. 1. 2003 návrh na obnovu řízení ve věci rozsudku městského soudu ze dne 25. 4. 2001 č. j. 28 Ca 4/2000-215, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Středočeského kraje č. 738/99 ze dne 15. 12. 1999, jímž bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Praha-západ, ve věcech služebního poměru č. 192/99 ze dne 26. 10. 1999 o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky. Usnesením městského soudu ze dne 29. 9. 2003 č. j. 5 Ca 39/2003-23 byl návrh stěžovatele odmítnut s odůvodněním, že platná právní úprava, tzn. ustanovení §114 soudního řádu správního, ani právní úprava účinná do 31. 12. 2002 neumožňuje podat v předmětné věci návrh na obnovu řízení. Usnesením městského soudu ze dne 30. 12. 2003 č. j. 5 Ca 39/2003-43 byl zamítnut návrh stěžovatele ze dne 7. 10. 2003 na osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační stížnosti proti usnesení městského soudu ze dne 29. 9. 2003 č. j. 5 Ca 39/2003-23. Důvodem pro zamítnutí návrhu byly jednak majetkové poměry stěžovatele v relaci k výši soudního poplatku a jednak skutečnost, že dle názoru městského soudu zjevně nemohla být kasační stížnost úspěšná. Stěžovatel následně přípisem ze dne 2. 1. 2004 požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační stížnosti proti usnesení městského soudu ze dne 30. 12. 2003 č. j. 5 Ca 39/2003-43. Městský soud usnesením ze dne 12. 5. 2004 č. j. 5 Ca 39/2003-64 tuto žádost zamítl. Rovněž v tomto případě stěžovatel požádal o ustanovení právního zástupce a o osvobození od soudních poplatků pro řízení o kasační stížnosti.
Přípisem ze dne 30. 4. 2004 stěžovatel městskému soudu sdělil, že svým podáním ze dne 7. 10. 2003 mínil podat kasační stížnost proti usnesení městského soudu ze dne 29. 9. 2003 č. j. 5 Ca 39/2003-23. Usnesením městského soudu ze dne 20. 8. 2004 č. j. 5 Ca 39/2003-73 byl stěžovatel v řízení o této kasační stížnosti vyzván k zaplacení soudního poplatku a ke zvolení advokáta, který jej bude v řízení zastupovat. Městský soud vycházel ze skutečnosti, že jeho usnesení ze dne 30. 12. 2003 č. j. 5 Ca 39/2003-43, jímž zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce, bylo pravomocné a nebylo napadeno kasační stížností, přičemž lhůta, dokdy bylo proti němu možno kasační stížnost podat, marně uplynula. Stěžovatel ve vztahu k usnesení ze dne 30. 12. 2003 č. j. 5 Ca 39/2003-43 toliko požádal o ustanovení advokáta a o osvobození od soudních poplatků, kterýžto návrh byl zamítnut, a samotnou kasační stížnost nepodal, což následně potvrdil i sám stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 17. 9. 2004. Na usnesení městského soudu ze dne 20. 8. 2004 č. j. 5 Ca 39/2003-73 reagoval stěžovatel již zmíněným přípisem ze dne 17. 9. 2004, v němž mimo jiné argumentoval nedostatkem finančních prostředků a dovozoval, že z tohoto důvodu nemůže být řízení zastaveno, a dále přípisem ze dne 4. 10. 2004, jímž doplnil svou kasační stížnost ze dne 7. 10. 2003. Doplnění kasační stížnosti vyhotovil advokát Mgr. T. O., který byl Českou advokátní komorou určen k zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti. Jelikož stěžovatel soudní poplatek ve stanovené lhůtě neuhradil, městský soud usnesením ze dne 4. 8. 2005 č. j. 5 Ca 39/2003-99 řízení o kasační stížnosti proti usnesení městského soudu ze dne 29. 9. 2003 č. j. 5 Ca 39/2003-23 zastavil. Proti rozhodnutí o zastavení řízení podal stěžovatel dne 23. 8. 2005 kasační stížnost, jejíž součástí byla rovněž žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Kasační stížnost stěžovatele byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2006 č. j. 8 As 53/2005-126 zamítnuta. Nejvyšší správní soud konstatoval, že za situace, kdy stěžovatel nezaplatil soudní poplatek, ačkoliv byla jeho žádost o osvobození od soudního poplatku pravomocně zamítnuta a ačkoliv byl k jeho uhrazení soudem vyzván, bylo zastavení řízení zcela namístě. Nejvyšší správní soud rovněž poukázal na skutečnost, že usnesení ze dne 30. 12. 2003 č. j. 5 Ca 39/2003-43, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o osvobození od soudního poplatku, nebylo napadeno kasační stížností, a proto je jím Nejvyšší správní soud vázán.
Ústavní soud po přezkoumání postupu obecných soudů v dané věci neshledal nic, co by svědčilo o neoprávněném zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Podstatou ústavní stížnosti byla námitka, že Nejvyšší správní soud nerespektoval ustanovení §105 soudního řádu správního a rozhodl o kasační stížnosti stěžovatele aniž by tento byl právně zastoupen a aniž by uhradil příslušný soudní poplatek. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci toliko tehdy, jednalo-li by se o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl důvody, pro něž bylo o kasační stížnosti stěžovatele rozhodováno aniž by se aplikovalo ustanovení o obligatorním právním zastoupení. Ústavní soud považuje argumenty Nejvyššího správního soudu za racionální a dostatečně odůvodňující zvolený postup. Naopak doslovný výklad ustanovení §105 soudního řádu správního, jehož se stěžovatel dovolával, by ve svém důsledku vedl k popření práva na soudní ochranu a k faktické nemožnosti ve věci meritorně rozhodnout. Skutečnost, že stěžovateli byla prominuta povinnost být právně zastoupen, resp. že mu bylo prominuto nezaplacení soudního poplatku, se jej sama o sobě nikterak negativně nedotkla, nýbrž naopak umožnila, aby bylo napadené rozhodnutí městského soudu Nejvyšším správním soudem meritorně přezkoumáno. Namítá-li stěžovatel, že dle čl. 37 odst. 2 Listiny měl právo na právní pomoc v řízení, nelze přehlédnout, že městský soud se jeho žádostmi o ustanovení právního zástupce již v předchozím průběhu řízení zabýval a tyto zamítl. Kdyby městský soud za nezměněných podmínek opětovně rozhodoval o žádosti stěžovatele o ustanovení právního zástupce a osvobození od soudního poplatku, dospěl by nepochybně ke shodným závěrům jako ve svých usneseních ze dne 30. 12. 2003 č. j. 5 Ca 39/2003-43 a ze dne 12. 5. 2004 č. j. 5 Ca 39/2003-64. Napadl-li by stěžovatel následně rozhodnutí městského soudu kasační stížností spojenou s žádostí o ustanovení právního zástupce a osvobození od soudních poplatků, a v případě zamítnutí této žádosti by opět podal kasační stížnost a požádal o ustanovení právního zástupce a o osvobození od soudního poplatku, vedl by takový postup ve svém důsledku k faktické neprojednatelnosti jeho původní kasační stížnosti. Bylo tedy rovněž nepochybně v zájmu stěžovatele, aby Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl. Z výše uvedených důvodů shledal Ústavní soud postup Nejvyššího správního soudu ústavně konformním.
Ústavní soud dále podotýká, že závěr obecných soudů o nutnosti zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku odpovídá obsahu spisového materiálu a ani v tomto ohledu tedy nebylo možno napadenému rozhodnutí nic vytknout. S vlivem jednotlivých žádostí stěžovatele o osvobození od soudního poplatku a ustanovení právního zástupce na řízení o kasační stížnosti proti usnesení městského soudu ze dne 29. 9. 2003 č. j. 5 Ca 39/2003-23 se vypořádal jednak sám městský soud v usnesení ze dne 20. 8. 2004 č. j. 5 Ca 39/2003-73, v němž vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku, a v usnesení ze dne 4. 8. 2005 č. j. 5 Ca 39/2003-99, jímž řízení zastavil, jakož i následně Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku.
Jak vyplynulo z repliky ze dne 4. 12. 2006, stěžovatel zřejmě spatřoval pochybení obecných soudů rovněž v tom, že nesprávně vyhodnotily otázku, zda jeho majetkové poměry odůvodňují ustanovení právního zástupce, resp. osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud se touto námitkou věcně zabývat nemohl, neboť příslušná rozhodnutí městského soudu nebyla ústavní stížností napadena, a ostatně i v případě, že by napadena byla, jednalo by se v dané části o ústavní stížnost nepřípustnou, neboť proti usnesením městského soudu ze dne 30. 12. 2003 č. j. 5 Ca 39/2003-43 a ze dne 12. 5. 2004 č. j. 5 Ca 39/2003-64 nepodal stěžovatel kasační stížnost a nevyčerpal tak veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2008
Michaela Židlická předsedkyně senátu