ECLI:CZ:US:2008:4.US.58.08.2
sp. zn. IV. ÚS 58/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelů P. A. a J. T., oba zastoupení JUDr. Danou Holou, advokátkou se sídlem v Lounech, Přemyslovců 2045, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2007 sp. zn. 8 To 316/2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 2. 2007 sp. zn. 3 T 192/2006.
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byly dne 9. 1. 2008 doručeny dvě ústavní stížnosti - ústavní stížnost P. A. evidovaná pod sp. zn. IV. ÚS 58/08 a ústavní stížnost J. T. evidovaná pod sp. zn. IV. ÚS 70/08 - ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"), jejichž prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení výše uvedených rozsudků, jimiž byli oba stěžovatelé shledáni vinnými z trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. z."). Těmito rozhodnutími obecných soudů mělo dojít k porušení práv a svobod stěžovatelů, jež jsou garantována v čl. 8 Listiny a v čl. 36 Listiny.
Senát Ústavního soudu s ohledem na shodný obsah ústavních stížností rozhodl usnesením ze dne 7. 7. 2008 o spojení obou ústavních stížností, a to tak, že budou společně projednávány pod sp. zn. IV. ÚS 58/08.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k přezkoumání ústavní stížnosti z hlediska její opodstatněnosti a důvodnosti, je povinen zjistit, zda není nutno odmítnout ji ve smyslu relevantních ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; mimo jiné je povinen prověřit, jde-li o ústavní stížnost přípustnou.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Ústavní soud v této souvislosti již uvedl (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1218/07), že: "(...) ve své rozhodovací praxi netrvá na tom, aby v trestních věcech vždy bylo proti meritornímu rozhodnutí soudu druhého stupně podáno před napadením rozhodnutí ústavní stížností dovolání, ledaže by v ústavní stížnosti byly uplatněny takové námitky, které prima facie naplňují některý z dovolacích důvodů dle trestního řádu. To proto, že jak z hlediska zákonné úpravy dovolacích důvodů, tak i z pohledu judikatorní praxe Nejvyššího soudu je zjevné, že požadavek Ústavního soudu na předcházející obligatorní dovolací přezkum byl by povětšinou formalistickým lpěním na využití zpravidla neefektivního opravného prostředku. Takový požadavek by navíc nevhodně oddaloval možnost ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů v těch případech, kdy stěžovatel pociťuje porušení kautel ústavnosti, aniž by současně měl za to, že v jeho věci existuje jakýkoliv dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b trestního řádu."
V právě projednávané věci bylo dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §265a a násl. zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé jej přesto nevyužili, nadto dokonce uvádějí, že odvolání je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje. S odkazem na výše uvedené Ústavní soud respektoval rozhodnutí stěžovatelů nevyužít institutu dovolání a prozkoumal ústavněprávní rovinu věci samé.
Stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech vyjádřili nesouhlas se svým odsouzením na základě ustanovení §250 odst. 1 a odst. 2 tr.z., a to zejména proto, že nebylo bezpečně prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Škoda, kterou měli stěžovatelé způsobit, byla podle jejího názoru prokázána zejména svědeckými výpověďmi, kteréžto, až na výpověď J. P., trpí vážnými procesními nedostatky. Ty lze podle stěžovatelů spatřovat zejména v tom, že všechny osoby - kromě J. P. - jež vystupovaly v hlavním líčení v postavení svědka, podaly v přípravném řízení trestním pouze vysvětlení podle ustanovení §158 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb. a u hlavního líčení pak poprvé vypovídaly v postavení svědka. Přitom není podle stěžovatelů v souladu se zákonem, aby úřední záznam o podání vysvětlení byl použit jako důkaz v hlavním vylíčení. Stěžovatelé poukazují na to, že není přípustné, aby soud uváděl, že svědek vypovídá shodně jako v přípravném řízení, když v přípravném řízení vůbec v postavení svědka nevystupoval, mj. proto, že jako svědek nebyl řádně poučen.
Esenciálním znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu je úmysl uvést někoho v omyl. Ani tento znak se podle stěžovatelů soudu nepodařilo prokázat. Stejně tak soud bezpečně neprokázal úmysl stěžovatelů obohatit se ke škodě cizího majetku, neboť o legálnosti dokladů vystavených poškozenými, jenž by tento znak mohly dokázat, lze pochybovat už proto, že tyto doklady byly vystaveny dodatečně s velkým časovým odstupem a měly jiné formální znaky, než mívají ty, jež poškození vystavují svým ostatním zákazníkům.
Ústavní soud prostudoval obě napadená rozhodnutí, vyžádal si též trestní a vyšetřovací spis vztahující se k projednávané věci a na základě těchto dokumentů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Stížností se stěžovatelé domáhají přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, a to tak, jakoby Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal. Ústavní soud v tomto odkazuje zejména na napadené usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 8To 316/2007, číslo listu 4 a 5.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu nebo dokonce k porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu také nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. O návrhu podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebude proto vydáváno samostatné rozhodnutí.
Lze tedy podle Ústavního soudu uzavřít, že v posuzované věci nedošlo ani k zásahu, natož pak k porušení základního subjektivního práva (svobody) stěžovatelů. Ústavní stížnost byla tedy v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti tomto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu