ECLI:CZ:US:2008:4.US.634.07.1
sp. zn. IV. ÚS 634/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti I. S., zastoupené JUDr. Miroslavem Tenklem, advokátem se sídlem Praha 2, Lazarská 6, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2006, č.j. 25 Cdo 1043/2005-94, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2005, č.j. 14 Co 330/2004-81, s proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 7. 2004, č.j. 24 C 11/2004-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka podala žalobu na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu orgánů státu podle zákona č. 58/1969 Sb. Obvodní soud žalobu zamítl, neboť ve věci se jednalo o postup při rozhodování o privatizaci a za takové situace nepřipadá v úvahu odpovědnost státu vyplývající z citovaného zákona. Stěžovatelka se s tímto posouzením věci neztotožnila a podala proti rozsudku nalézacího soudu odvolání. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a v odůvodnění svého rozhodnutí se velmi pečlivě a podrobně vypořádal s námitkami stěžovatelky. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné v souladu s ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V ústavní stížnosti namítá stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, vycházejíc z toho, že "není možné nesjednat soudní cestou nápravu, pokud stát porušil zákon". Ústavní stížnost je tak opětovnou prezentací názoru, který stěžovatelka ve věci zastává a se kterým se vypořádaly obecné soudy v odůvodněních svých rozhodnutí. Odhlédneme-li od toho, že porušení zákona ze strany státu zůstává v úrovni neprokázaného tvrzení stěžovatelky, pomíjí stěžovatelka především skutečnost, že ve věcech privatizace není možné uplatňovat odpovědnost státu odvozenou ze zákona č. 58/1969 Sb. Soudy zároveň řešily i otázku obecné odpovědnosti státu dle příslušných ustanovení občanského zákoníku.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).
Stěžovatelka setrváním na své argumentaci, kterou uplatnila již v předchozím řízení před obecnými soudy, staví Ústavní soud do role další instance obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní stížnost neobsahuje nic, co by projednávanou problematiku posouvalo do ústavněprávní úrovně, Ústavnímu soudu tedy nezbývá, než stěžovatelku odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť obecné soudy se s námitkami stěžovatelky vypořádaly a Ústavní soud nemá, co by k tomu dodal.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu