ECLI:CZ:US:2008:4.US.644.06.1
sp. zn. IV. ÚS 644/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelů M. B., M. H. a M. H., zastoupených Václavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Hrnčířská 115, o ústavní stížnosti proti výroku I. a III. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 28. 7. 2006, č. j. 15 Co 252/2006-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 10. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení výroků I. a III. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud"), ze dne 28. 7. 2006, č. j. 15 Co 252/2006-45. Výrokem I. napadeného rozhodnutí byl změněn výrok II. usnesení Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 3. 2006, č. j. 5 C 14/2006-23, tak, že stěžovatelům se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Výrokem III. usnesení krajského soudu pak byli stěžovatelé zavázáni k úhradě nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k němuž mělo dojít v důsledku postupu krajského soudu, který doplnil dokazování o vyjádření České podnikatelské pojišťovny, a. s. (dále též "pojistitel"), aniž by stěžovatelům umožnil se k tomuto důkazu vyjádřit. Z vyžádaného vyjádření vyplývalo, že k rozhovoru mezi M. B., která obstarávala záležitost stěžovatelů, a pojistitelem, mělo dojít dne 20. 1. 2006, tedy ještě před podáním žaloby. Stěžovatelé měli naopak za to, že se rozhovor uskutečnil až dne 25. 1. 2006, tedy po podání předmětné žaloby, nicméně tuto svou námitku nemohli v řízení před obecnými soudy uplatnit. Stěžovatelé se domnívali, že krajský soud neměl v projednávané věci aplikovat ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nýbrž měl postupovat dle §146 odst. 2 občanského soudního řádu jako soud prvního stupně. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud výrok I. a III. usnesení krajského soudu ze dne 28. 7. 2006, č. j. 15 Co 252/2006-45, svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis okresního soudu sp. zn. 5 C 14/2006.
Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že při svém rozhodování vycházel z obsahu spisu. Vyjádření České podnikatelské pojišťovny, a. s., si vyžádal s ohledem na odlišná stanoviska účastníků řízení k okolnostem, týkajícím se likvidace škody, zejména za účelem ujasnění sledu úkonů pojistitele od okamžiku, kdy M. B. vyplnila za sebe a za stěžovatele žádost o jednorázové odškodnění. Na základě vyžádaného vyjádření, o jehož pravdivosti nebyl důvod pochybovat, pak dospěl krajský soud k závěru o naplnění podmínek §150 občanského soudního řádu. Úvaha soudu o existenci důvodů hodných zvláštního zřetele vycházela z posouzení všech okolností konkrétního případu a byla v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedena. Z vyjádření České podnikatelské pojišťovny, a. s., krajský soud zjistil, že stěžovatelé věděli, že jejich nároky budou uspokojeny mimosoudní cestou. Za situace, kdy nehrozilo promlčení jejich nároku a nebylo pochyb o tom, že Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., poskytne odškodnění neprodleně, bylo nutno hodnotit žalobu stěžovatelů s vysokými náklady řízení jako předčasnou. Nebylo třeba seznamovat účastníky řízení s obsahem vyjádření, neboť tito svá stanoviska již vyjádřili v žalobě, resp. v odvolání. Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že svým postupem neporušil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a ústavní stížnost by proto měla být jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně jako nedůvodná zamítnuta. R. J., v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného (dále jen "vedlejší účastník"), se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Na výše uvedené vyjádření reagovali stěžovatelé přípisem ze dne 4. 1. 2007. V něm konstatovali, že se krajský soud neměl spokojit se sdělením pojistitele a měl si vyžádat jejich stanovisko. Údaje uvedené pojistitelem neodpovídaly skutečnosti, pojistitel se s M. B. poprvé spojil až dne 25. 1. 2006 a tato mu obratem zaslala fax s bankovním spojením stěžovatelů. Tvrzení pojistitele je rovněž v rozporu s písemným vyjádřením právního zástupce vedlejšího účastníka k žalobě ve věci sp. zn. 5 C 14/2005 (míněno zřejmě 5 C 14/2006), v němž tento uvedl, že vedlejší účastník pojistitele o podané žalobě bezodkladně uvědomil. Z obsahu vyjádření plyne, že se tak stalo až poté, co byla žaloba stěžovateli doručena, nemohlo to tedy být dříve než dne 24. 1. 2006. Vyjádření krajského soudu bylo dle názoru stěžovatelů ryze účelové a jeho argumentace neměla oporu v obsahu spisu. Stěžovatelé nesouhlasili s tvrzením, že museli vědět o tom, že jejich nárok bude uspokojen mimosoudní cestou. Není pravdou, že by byl pojistitel s M. B., která nárok u pojistitele za stěžovatele uplatnila, v kontaktu ještě před podáním žaloby. Krajský soud rovněž dospěl k závěru, že nebylo pochyb o neprodleném poskytnutí plnění ze strany pojistitele, nicméně toto je v rozporu s předchozím chováním pojistitele, resp. vedlejšího účastníka, který měl na základě rozsudku okresního soudu ze dne 12. 9. 2005, č. j. 2 T 73/2005-179, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 15. 11. 2005, č. j. 14 To 290/2005-196, uhradit M. B. a L. D. škodu do tří dnů od právní moci rozsudku, přičemž toto neučinil a poškozené byly nuceny vymáhat plnění cestou exekučního návrhu. Pojistitel poté škodu uhradil až dne 20. 2. 2006. Stěžovatelé proto na své ústavní stížnosti setrvali.
III.
Poté, co Ústavní soud námitky stěžovatelů přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Ustanovení §150 občanského soudního řádu obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, umožňující rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Posouzení, zda jsou naplněny podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení, zásadně spadá do kompetence obecných soudů, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu. Je proto především věcí jejich úvahy, zda využijí možnosti skýtané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Úkolem soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž zvážit, zda neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 619/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 22, nález č. 79, str. 165 a násl.). Jak vyplývá z ustálené judikatury, Ústavní soud by byl povolán do úvah obecných soudů zasáhnout a jejich rozhodnutí zrušit pouze v případě zcela extrémní aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu, tedy zejména v případech, kdy obecný soud své rozhodnutí neodůvodnil vůbec či je odůvodnil důvody, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 22, nález č. 75, str. 145 a násl., nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. II.ÚS 635/04, publikován tamtéž, svazek č. 36, nález č. 65, str. 695 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2005, sp. zn. I.ÚS 305/03, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v tomto smyslu napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a srozumitelně vyložil, jakými úvahami se řídil a v čem spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele. Závěry krajského soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní, přičemž skutečnost, že stěžovatelé mají na interpretaci předmětných ustanovení odlišný názor, sama o sobě porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nezakládá.
Namítali-li stěžovatelé, že krajský soud vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu a porušil jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, když jim neposkytl příležitost vyvrátit tvrzení obsažená ve sdělení České podnikatelské pojišťovny, a. s., ze dne 10. 7. 2006, nutno podotknout, že stěžovatelé ani v ústavní stížnosti, v níž měli pro uplatnění svých námitek dostatečný prostor, neuvedli nic, co by bylo způsobilé závěry krajského soudu, resp. nosné důvody jeho rozhodnutí, zásadním způsobem zpochybnit. Za těchto okolností by byla kasace napadeného usnesení z důvodu nedostatku prostoru k vyjádření pouhým formalismem. Stěžovatelé založili svou argumentaci na tvrzení, že nemohli vědět, zda bude jejich nárok pojistitelem uspokojen, a že ke kontaktu s ním došlo až po podání předmětné žaloby. Tato argumentace ovšem přehlíží, že stěžovatelé si byli nepochybně vědomi, že je vedlejší účastník pojištěn u České podnikatelské pojišťovny, a. s., neboť vůči pojistiteli dne 15. 3. 2005, prostřednictvím M. B., uplatnili nárok na náhradu škody. Byli rovněž srozuměni s tím, že bude třeba s likvidací škody vyčkat na výsledek trestního řízení vedeného proti vedlejšímu účastníkovi. Trestní řízení bylo ukončeno rozsudkem krajského soudu ze dne 15. 11. 2005, č. j. 14 To 290/2005-196, který byl právnímu zástupci stěžovatelů doručen dne 22. 12. 2005, pojistitel jej pak dle svého vyjádření obdržel dne 13. 1. 2006. Důvodem, pro nějž krajský soud přistoupil k aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu, byla skutečnost, že žaloba stěžovatelů ze dne 24. 1. 2006 byla vzhledem k okolnostem podána předčasně. I v případě, že by se hovor mezi pojistitelem a Miluškou Brázdovou skutečně odehrál až dne 25. 1. 2006, znamenalo by to pouze tolik, že stěžovatelé podali předmětnou žalobu bez toho, že by nejprve alespoň orientačně zjistili stanovisko pojistitele. Na hodnocení jejich žaloby jako předčasné, představující důvod hodný zvláštního zřetele dle §150 občanského soudního řádu, by se tedy nic nezměnilo.
Z důvodů výše rozvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo, nezbylo mu proto, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu