ECLI:CZ:US:2008:4.US.655.06.1
sp. zn. IV. ÚS 655/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. srpna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Františkem Divišem, advokátem, AK se sídlem v Novém Boru, Sloupská 135, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 4. 7. 2006 čj. 29 Co 219/2006-157 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným elektronicky se zaručeným podpisem dne 12. 10. 2006 se M. K. (dále též "stěžovatelka", případně "žalobkyně") domáhala zrušení výroků III. a IV. shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu vydaného v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Současně uvedla, že výroky I. a II. tohoto rozhodnutí napadla dovoláním.
II.
Z ústavní stížnosti, rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně se domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 17. 10. 2001 je neplatná.
Dne 16. 10. 2002 Okresní soud v České Lípě žalobě vyhověl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí se odvolal žalovaný. Během odvolacího řízení došlo ke změnám na straně žalované, v důsledku nichž bylo nutno řešit otázku procesního nástupnictví.
Dne 19. 4. 2006 Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil Krajským soudem v Ústí nad Labem, pobočkou v Liberci, (dále jen "krajský soud") vydaná procesní rozhodnutí ze dne 18. 11. 2003 a 14. 1. 2004, včetně jeho rozsudku ze dne 14. 1. 2004.
Poté usnesením ze dne 4. 7. 2007 krajský soud mj. uložil žalobkyni ve stanovené lhůtě nahradit městu Nový Bor náklady odvolacího řízení (včetně dovolacího řízení) ve výši 3 307,- Kč (výrok III.) a ČR - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových náklady odvolacího řízení ve výši 667,80 Kč (výrok IV.).
Proti výrokům I. a II. výše uvedeného usnesení krajského soudu stěžovatelka podala dovolání; Ústavní soud proto vyčkal výsledku dovolacího řízení.
Nejvyšší soud dne 19. 6. 2008 řízení o dovolání žalobkyně zastavil s odůvodněním, že nesplnila zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení.
III.
V ústavní stížnosti postrádající jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentaci stěžovatelka tvrdila, že výroky napadeného rozhodnutí krajského soudu jsou v extrémním rozporu s procesními předpisy a hmotným právem, a že postupem krajského soudu bylo zasaženo do ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Uvedla, že bylo věcí státu, zejména odvolacího soudu, řádně zjistit procesního nástupce původního žalovaného. Pokud takto nepostupoval a způsobil, že do řízení byli přibráni pasivně nelegitimovaní účastníci, je rozhodnutí krajského soudu o povinnosti hradit jim náklady řízení zcela absurdní a protiprávní.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Postatou ústavní stížnosti je tvrzení, že (nezákonným) rozhodnutím obecného soudu o povinnosti stěžovatelky nahradit jiným účastníkům náklady řízení bylo porušeno základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a základní právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Obecné principy
Základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny ("právo na soud") je součástí širšího základního práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. v hlavě páté Listiny. Toto základní právo, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva (což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků). Uvedené články tudíž nezakládají jakákoliv nová hmotná práva, jež by neměla základ na úrovni zákona. Jejich účelem je poskytnout procesní ochranu právům již existujícím, bez ohledu na to, zda se jedná o hmotná ústavně zakotvená základní práva či práva vyplývající z "obyčejného" zákona (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 5. 2002 o nepřijatelnosti ve věci Zehnalová a Zehnal proti České republice, stížnost č. 38621/97, část E; uveřejněno ve volně přístupné databázi HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 4/2002, str. 191).
V řízení o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, namítajících porušení základního práva na spravedlivý proces obecnými soudy, Ústavní soud proto zásadně nezkoumá, zda o hmotném právu účastníka bylo či nebylo rozhodnuto v souladu se zákonem, ale zda proces předcházející takovému rozhodnutí splňoval ústavní standardy spravedlivého řízení.
Ústavně zakotvené principy spravedlivého procesu je nutno přiměřeně aplikovat i při rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o posouzení podmínek přiznání náhrady či konkrétní výši náhrady, je věcí obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a postup mu předcházející vyhovují ústavním požadavkům procesní spravedlivosti.
Žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů civilního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr.
Nesouhlasí-li účastník se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o nákladech řízení, může v argumentaci k ústavní stížnosti uplatňovat výlučně jen námitky týkající se údajné nespravedlivosti postupu obecných soudů, např. že rozhodnutí o náhradě nákladů nebylo dostatečným způsobem odůvodněno, účastník neměl možnost se vyjádřit apod.
Ústavní soud není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy ze zjištěných skutečností vyvodily nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé ze základních práv či svobod [srov. např. nález III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161)].
Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález III.ÚS 23/93, Sb. n. u., sv.1, str. 41 (45-46)]. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, respektive jeho relevantní část, bylo spravedlivé.
Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález IV. ÚS 310/05, Sb. n. u., sv. 38, str. 443 (446)], v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Aplikace obecných principů na daný případ
Stěžovatelka nesouhlasila se způsobem, jakým krajský soud v ústavní stížností napadeném usnesení aplikoval ustanovení občanského soudního řádu o procesním nástupnictví (§107a) a v návaznosti na to i ustanovení o náhradě nákladů řízení (§146 odst. 2, §147 odst. 1).
Dle přesvědčení Ústavního soudu krajský soud při rozhodování o náhradě nákladů civilního řízení postupoval v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny. V tomto směru ostatně argumentace ústavní stížnosti ani neobsahuje jakékoliv konkrétní tvrzení.
Ústavní soud konstatuje, že napadené výroky rozhodnutí krajského soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněny a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, nezakládají. Z toho důvodu postačí na obsah stěžovaného rozhodnutí, jsoucího ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování nevykazujícím prvky svévole, odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Zevrubné odůvodnění usnesení krajského soudu též adekvátním způsobem reaguje na všechny výhrady stěžovatelkou předestřené. Opakovat to, co na úrovni jednoduchého práva bylo tímto rozhodnutím řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické a z hlediska tvrzeného zásahu do základního práva irelevantní.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu