ECLI:CZ:US:2008:4.US.714.08.1
sp. zn. IV. ÚS 714/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavních stížností Ing. K. P., stíhaného jako uprchlého, zastoupeného JUDr. Janem Křivánkem, advokátem, AK se sídlem Liborova 405/14, 169 00 Praha 69, a Ing. A. M., zastoupeného JUDr. Václavem Hlavínem, advokátem, AK se sídlem Zavadilova 5, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007 sp. zn. 7 Tdo 1337/2007, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007 sp. zn. 5 To 31/2007 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2007 sp. zn. 1 T 10/2006, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Včas podanými, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnými ústavními stížnostmi stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů (stěžovatel Ing. M. v důsledku zřejmé písařské chyby ústavní stížnost směřuje - mimo jiné - proti "rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 31/2007 ze dne 26.7.2007" namísto proti "usnesení" téhož soudu ze dne "20.6.2007"). Stěžovatel Ing. P. namítá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod garantovaných čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 2, 38 odst. 2 a 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 2, 3 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 2, 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Stěžovatel Ing. Mu. tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
II.
Ústavní stížnost stěžovatele Ing. M. byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 3. 2008 a zaevidována pod sp. zn. IV, ÚS 714/08. Ústavní stížnost stěžovatele Ing. P. byla doručena dne 31. 3. 2008 a zaevidována pod sp. zn. II. ÚS 816/08. Vzhledem k tomu, že obě ústavní stížnosti se týkají trestního řízení v téže věci a napadána jsou totožná rozhodnutí obecných soudů, rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. IV. ÚS 714/08, že věci obou stěžovatelů se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 714/08.
III.
Oba stěžovatelé v ústavních stížnostech namítají téměř výlučně vadný postup obecných soudů při zjišťování skutkového stavu a vyvození vadných skutkových a hmotněprávních závěrů. Rozvádějí jednotlivé důkazy, napadají způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů, s tímto polemizují a nabízejí vlastní interpretaci provedených důkazů. Vyslovují rovněž nesouhlas s tím, že nebyly akceptovány všechny jejich důkazní návrhy. Konkrétně namítají, že nebyla spolehlivě objasněna otázka vlastnictví k finančním prostředkům ležících na vnitřním účtu ČSOB, a. s., a funkce evidenčních a vnitřních účtů této banky, nebyla řádně posouzena existence příčinného vztahu mezi údajným uvedením v omyl Ing. Z. a majetkovou dispozicí JUDr. P. z ČSOB, a. s., a skutkový a právní základ předmětné majetkové dispozice, což znemožňovalo spolehlivě zodpovědět otázku, který subjekt je ve věci poškozeným. Stěžovatel Ing. P. jednotlivé námitky v odůvodnění ústavní stížnosti podrobně rozvedl, stěžovatel Ing. M. v podrobnostech odkázal na odůvodnění odvolání a dovolání, kteréžto opravné prostředky ve věci uplatnil. Stěžovatel Ing. P. namítá, že na základě skutku popsaného v odsuzujícím rozsudku, bez náležitého posouzení shora uvedených otázek hmotněprávní povahy, nebylo možno učinit závěr, že jeho jednáním byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Oba stěžovatelé se domáhají přezkoumání závěrů obecných soudů vztahujících se ke skutkovým zjištěním a k právnímu posouzení Ústavním soudem.
Stěžovatel Ing. P. dále uplatňuje námitku, že nebyly splněny podmínky ustanovení §302 - §306a tr. řádu k tomu, aby proti němu mohlo být vedeno řízení proti uprchlému a soudy prvních dvou stupňů v tomto řízení navíc porušily ustanovení §63 odst. 3 tr. řádu, které stanoví, že doručují-li se v řízení proti uprchlému obhájci písemnosti určené pro obviněného, postupuje se způsobem platným pro doručování obviněného, tj. v případech uvedených v ustanovení §64 odst. 1 písm. a) tr. řádu do vlastních rukou, kterýžto požadavek ze strany soudů nebyl naplněn. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 200/96.
Stěžovatel Ing. P. rovněž namítá, že dovolací soud se nezabýval omylem odvolacího soudu ohledně toho, který subjekt se připojil se svým nárokem na náhradu škody a komu byl tento nárok soudem prvního stupně přiznán.
V petitu ústavních stížností oba stěžovatelé navrhují, aby všechna napadená soudní rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena.
IV.
K prověření námitek stěžovatelů si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 10/2006, z jehož obsahu zjistil následující:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2007 sp. zn. 1 T 10/2006 byli oba stěžovatelé uznáni jako spolupachatelé ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Dle skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku se tohoto trestného činu dopustili tím, že "po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu obohatit společnost ANPER International Business, S. R. L., se sídlem v Bolivii a způsobit škodu České republice, zamlčeli Ing. L. Z., náměstkovi ministra financí České republiky, podstatné skutečnosti o stavu úhrady dluhu Peruánské republiky vůči České republice a uvedli ho v omyl tím, že obviněný Ing. A. M. předstíral činnost společnosti ANPER International Business, směřující ke konečnému řešení pohledávky České republiky za Peruánskou republikou, kterou měla tato společnost vykonávat podle mandátní smlouvy ze dne 12. 9. 2001, kterou uzavřela s Ministerstvem financí České republiky zastoupeným Ing. Z., dle níž mandatář, tedy společnost ANPER International Business, měla obdržet za svoji činnost odměnu z inkasa uskutečněného do 30% z nominální hodnoty dlužné částky ve výši 15% provedené platby a z inkasa nad 30% nominální hodnoty dlužné částky 50% provedené platby, následně obviněný Ing. K. P. jako ředitel odboru 21 Ministerstva financí ČR dohodl dne 15. 1. 2002 se zástupci ČSOB, a.s., s JUDr. A. P., Ing. M. K. a M. S. vypořádání zbytku pohledávky České republiky z finančních prostředků pocházejících z inkasa ze zbožových deblokací z Peruánské republiky, které již byly řadu let uloženy na vnitřním účtu ČSOB, a. s., o čemž oba obvinění věděli, následně Ing. M. inicioval uzavření dodatku č. 1 k mandátní smlouvě z 12. 9. 2001, když náměstkovi ministra financí Ing. Z. tvrdil, že vymožení nějaké větší částky z republiky Peru je nereálné, přičemž dle tohoto dodatku podepsaného za Ministerstvo financí ČR Ing. Z. dne 6. 2. 2002 byla upravena odměna mandatáře tak, že mandatáři, tedy firmě ANPER International Business, přísluší jakákoliv částka převedená na svěřenecký účet, která bude vyšší než 5% nominální hodnoty pohledávky, současně tímto dodatkem bylo upraveno i zmocnění mandatáře dohodnout urovnání dluhu do výše 5% nominální hodnoty pohledávek evidovaných Ministerstvem financí ČR, ale nepotvrzených dlužníkem, přičemž 12. 7. 2002 pak došlo k uzavření smlouvy mezi HVB Czech Republic, a.s., společností ANPER International Business a Ministerstvem financí České republiky o podmínkách vypořádání finančních prostředků vložených na účet č. 09229920105/5700 u HVB Czech Republic, a. s., a následně dne 18. 7. 2002 obviněný Ing. P. vydal pokyn k převodu částky ve výši 1.532.256,96 USD z tohoto vnitřního účtu ČSOB, a. s., na shora uvedený jistotní (eskrow) účet u HVB Czech Republic, a. s., z něhož byla po odečtu bankovních poplatků ve výši 4.596,77 USD převedena v souladu s dodatkem č. 1 mandátní smlouvy ze dne 6. 2. 2002, na jehož uzavření se oba obvinění aktivně podíleli, na účet firmy ANPER International Business založený obviněným Ing. M., částka ve výši 1.451.047,34 USD, která představovala odměnu společnosti ANPER International Business dle dodatku č. 1 mandátní smlouvy, ačkoli ze strany této firmy nebyla žádná odpovídající činnost vykonána, přičemž obviněný Ing. M. tuto finanční částku částečně vybral v hotovosti, částečně převedl na jiné účty v zahraničí, čímž způsobili České republice zastoupené Ministerstvem financí České republiky škodu v celkové výši 1.455.644,11 USD představující částku 43.039.029,40 Kč." Za tento trestný čin byli oba stěžovatelé odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem. Dále byl oběma uložen peněžitý trest ve výši 1.000.000,- Kč se stanoveným náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovatelům uložena povinnost nahradit České republice, "zastoupené" Ministerstvem financí, škodu ve výši 43.039.029,50 Kč a podle §229 odst. 2 tr. řádu byl tentýž poškozený subjekt odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali oba stěžovatelé odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007 sp. zn. 5 To 31/2007 zamítnuto.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli oba stěžovatelé dovoláním z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, stěžovatel Ing. P. uplatnil rovněž dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovoláním uvedl, že námitky stěžovatelů vztahující se k hodnocení důkazů a ke skutkovým zjištěním neodpovídají dovolacímu důvodu dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dále se zabýval námitkami týkajícími se právní kvalifikace jednání stěžovatelů se závěrem, že toto jednání v podobě vymezené ve skutkové větě výroku o vině vykazuje všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., přičemž zdůraznil, že skutkovou podstatu tohoto trestného činu lze naplnit nejen "uvedením někoho v omyl", dle též "zamlčením podstatné skutečnosti". Odůvodnil rovněž nedůvodnost námitky stěžovatele Ing. P. týkající se řízení proti uprchlému. Závěrem konstatoval, že všechny námitky stěžovatelů, které lze podřadit pod deklarované dovolací důvody, jsou zjevně nedůvodné. Na okraj podotkl, že žádný ze stěžovatelů se ve své argumentaci ani náznakem nesnaží vysvětlit, jaké existovaly právní nebo ekonomické důvody k tomu, aby částka cca 1,5 milionů dolarů skončila ve faktické dispozici stěžovatele Ing. M. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněná odmítl.
Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 12. 2007 sp. zn. 7 Tdo 1337/2007 byla dovolání stěžovatelů odmítnuta podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V.
Podstata ústavních stížností stěžovatelů spočívá v polemice s hodnocením důkazů a v nesouhlasu se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud již opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Pokud se jedná o porušení procesních předpisů, kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu toliko v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatelů a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
V této souvislosti Ústavní soud především zdůrazňuje, že námitky obsažené v ústavních stížnostech uplatnili stěžovatelé již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a zejména v odvoláních a částečně i v dovoláních, přičemž argumentace ústavních stížností je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovateli v těchto opravných prostředcích (stěžovatel Ing. M. na tyto opravné prostředky výslovně odkazuje).
Ústavní soud připomíná ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovateli předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť, jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládající vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165 a usnesení sp. zn. III. 375/04 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Takovéto vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.
Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícímu se výroku o vině stěžovatelů a rozvedl, v důsledku jakých úvah jednotlivým důkazům přikládá důkazní sílu co do relevance ve vztahu ke skutkovému základu věci. Patřičnou pozornost věnoval vyvrácení obhajoby stěžovatelů, kteří v průběhu celého trestního řízení vinu stíhaným trestným činem popírali.
Ústavní soud již shora konstatoval, že stěžovatelé v odvolání uplatnili námitky vztahující se k hodnocení důkazů a skutkovému stavu věci, stejně jako k právní kvalifikaci zjištěného jednání. Vrchní soud v Praze se námitkami týkajícími se důkazního řízení zabýval a ač se zcela ztotožnil se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem a v podrobnostech na odůvodnění odsuzujícího rozsudku odkázal, sám rozvedl a zhodnotil zásadní důkazy usvědčující stěžovatele. Odvolací soud neshledal žádné pochybení ani v právním posouzení věci soudem prvního stupně.
Pokud odvolací soud v odůvodnění svého usnesení přímo nereagoval na všechny konkrétní námitky, které stěžovatelé uvedli v odvolání, a odkázal na odůvodnění soudu nalézacího soudu, připomíná Ústavní soud, že podle ustálené judikatury Evropského soudu, musí soudní rozhodnutí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). I když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Odvolací soud se tak "při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu" (viz Helle proti Finsku, 1977).
Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud přisvědčil toliko námitce stěžovatele Ing. P., že odvolací soud se dopustil "evidentního omylu" ohledně toho, který subjekt se připojil se svým nárokem na náhradu škody a komu byl tento nárok soudem prvního stupně přiznán. Je skutečností, že odvolací soud ve svém usnesení označil za poškozený subjekt ČSOB, a. s. Jedná se však toliko o omyl v odůvodnění tohoto rozhodnutí, který neměl žádný vliv na rozhodnutí o nároku poškozeného v dané věci a o povinnosti stěžovatelů nahradit způsobenou škodu. Česká republika se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody řádně a včas připojila a Městský soud v Praze o tomto nároku zákonným způsobem rozhodl. Vrchní soud v Praze výroky o náhradě škody obsažené v rozsudku soudu prvního stupně jako bezchybné potvrdil. Pochybení odvolacího soudu spočívající v mylném označení poškozeného subjektu pouze v odůvodnění usnesení nemělo za následek nezákonné (a tudíž ani protiústavní) rozhodnutí obecných soudů o nároku na náhradu škody.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítali, že skutkový stav zjištěný obecnými soudy nenaplňuje znaky trestného činu podvodu, věnoval dovolací soud právní kvalifikaci jejich jednání mimořádnou pozornost. Zdůraznil, že stěžovatelé podle právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spáchali trestný čin tím, že společným jednáním ke škodě cizího majetku obohatili jiného nejen tím, že uvedli někoho v omyl, nýbrž i tím, že zamlčeli podstatné skutečnosti, přičemž při zamlčení podstatných skutečností pachatelem není třeba prokazovat, že druhá strana jednala v omylu. V této souvislosti Nejvyšší soud podrobně vyhodnotil jednání stěžovatelů - popsané ve skutkové větě výroku o vině - ve vztahu k Ing. L. Z. Zabýval se rovněž zevrubně příčinnou souvislostí mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provedl oklamaný, škodou u poškozeného a obohacením jiného v posuzované věci. Dovolací soud odůvodnil - v návaznosti na skutková zjištění soudů obou stupňů, z nichž je zřejmé, že šlo o celou řadu na sebe navazujících promyšlených úkonů stěžovatelů, které cíleně směřovaly k tomu, aby finanční prostředky z majetku státu převedli na svůj účet - i naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu jednáním stěžovatelů. Námitku stěžovatelů týkající se užité právní kvalifikace shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel Ing. P. námitku, že proti němu bylo vedeno řízení proti uprchlému, ač nebyly splněny zákonné podmínky pro takovéto řízení, uplatnil rovněž již v dovolání. Nejvyšší soud se v řízení o dovolání s touto námitkou (ve vztahu ke konání hlavního líčení a veřejného zasedání v nepřítomnosti stěžovatele) řádně vypořádal. Zdůraznil, že Městský soud v Praze učinil veškerá možná opatření k zajištění přítomnosti stěžovatele u hlavního líčení (zjišťování jeho pobytu, příkaz zatčení, vyvěšení předvolání na desce soudu ve smyslu ustanovení §306 odst. 2 tr. řádu), avšak bezvýsledně. Ze spisového materiálu vyplývá, že soud prvního stupně i v průběhu soudního řízení průběžně zjišťoval případný pobyt stěžovatele. Rovněž veřejné zasedání u odvolacího soudu se konalo za stejných podmínek. Dovolací soud proto konstatoval, že za této situace a kdy stěžovateli bylo známo, že na něho byla podána obžaloba, nedošlo k porušení zákonných ustanovení o přítomnosti stěžovatele v řízení před soudy.
V ústavní stížnosti stěžovatel Ing. P. konkrétně namítá, že řízení proti němu bylo vedeno od počátku jako proti uprchlému, ač do ciziny odcestoval ze zdravotních důvodů již v červnu 2005 a trestní stíhání proti němu bylo zahájeno s ročním odstupem od jeho odjezdu z České republiky. Tím mu bylo, dle jeho tvrzení, znemožněno plnohodnotně se hájit. K této námitce Ústavní soud uvádí, že stěžovatel Ing. P. opustil pracoviště na Ministerstvu financí a vycestoval do ciziny bezprostředně poté, kdy věc týkající se dluhu Peruánské republiky začala být šetřena Inspekcí Ministerstva financí a stěžovatel byl vyzván k podání vysvětlení, přičemž úkony trestního řízení také byly zahájeny již dne 22. 6. 2005. Místo pobytu v zahraničí stěžovatel nesdělil a toto nesdělil ani jeho příbuzný, který mu dva měsíce po zahájení trestního stíhání zvolil obhájce. Orgánům činným v trestním řízení se přes využití všech zákonných prostředků pobyt stěžovatele nepodařilo vypátrat. Na území České republiky se stěžovatel nevrátil a místo svého pobytu nesdělil ani poté, kdy bylo ukončeno přípravné řízení a byla na něho podána obžaloba, o čemž věděl, jak uvádí v dovolání. Stěžovatel se tedy sám zbavil práva hájit se v přípravném řízení trestním, ale především i v řízení před soudem, tj. ve stadiu trestního řízení, ve kterém se rozhoduje o vině a trestu.
Dále stěžovatel Ing. P. uplatnil námitku, že v řízení proti uprchlému písemnosti určené trestním řádem nebyly doručovány jeho obhájci do vlastních rukou. Toto tvrzení odpovídá skutečnosti a uvedený postup byl v rozporu s ustanovením §306 odst. 1 tr. řádu ve spojení s ustanoveními §63 odst. 3 a 64 odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu. Předmětné písemnosti, byť i nebyly označeny jako zásilky do vlastních rukou, však byly obhájci doručeny a tento na ně adekvátním způsobem reagoval. Obhájce se k hlavnímu líčení dne 24. 11. 2006 dostavil a výslovně o konání hlavního líčení požádal, rovněž se dostavil k veřejnému zasedání v řízení o odvolání a rozhodnutí soudů obou stupňů napadl jménem stěžovatele opravnými prostředky, které velmi podrobně odůvodnil. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. 200/96 v ústavní stížnosti je nepřípadný. I v označené věci nebyly určené písemnosti v řízení proti uprchlému doručovány ustanovené obhájkyni do vlastních rukou. Důvodem pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu však nebyl tento procesní nedostatek, byť je v odůvodnění nálezu zmíněn, nýbrž skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nevyužily všech zákonných prostředků, aby dosáhly účasti obviněného v řízení před soudem, ač se zdržoval na území České republiky, a způsob obhajoby ze strany ustanovené obhájkyně byl dle názoru Ústavního soudu zcela nedostatečný. V nyní posuzované věci byl naopak obhájce stěžovatele velmi aktivní, využíval k hájení jeho zájmů veškeré prostředky a způsoby obhajoby uvedené v trestním řádu a za stěžovatele podal všechny opravné prostředky, ke kterým byl oprávněn. Ústavní soud připomíná, že již opakovaně konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1940/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). V dané věci porušení jednoduchého práva nevytvořilo situaci, jež by byla způsobilá založit zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv, konkrétně zejména do práva na obhajobu.
Oba stěžovatelé dále namítají, že nebylo vyhověno všem jejich návrhům na doplnění dokazování. Stěžovatel Ing. M. konkrétně uvádí neprovedení znaleckých posudků z oboru ekonomie a bankovnictví, stěžovatel Ing. P. blíže zamítnutí důkazních návrhů nespecifikuje.
Ústavní soud uvádí, že jednou ze součástí práva na spravedlivý proces je právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch a v této souvislosti odkazuje na své stanovisko (viz nález sp. zn. IV. ÚS 463/2000, N 122/23 SbNU, str. 191), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, ale také vyložit, pokud jim nevyhoví, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Této povinnosti soudy obou stupňů v dané věci dostály.
V průběhu řízení před soudem prvního stupně stěžovatel Ing. P. navrhl výslech několika svědků, vyžádání informace od ČSOB, a. s., a přibrání znalce z oboru ekonomie se zaměřením na bankovní operace. Stěžovatel Ing. M. navrhl výslech dvou svědků, vyžádání listinných důkazů a připojil se k návrhu stěžovatele Ing. P. na vypracování znaleckého posudku. Nalézací soud většině návrhů na výslech svědků vyhověl, ostatní návrhy na doplnění dokazování při hlavním líčení dne 24. 1. 2007 jako nadbytečné zamítl. Další důkazní návrhy uplatnil stěžovatel Ing. M. v odůvodnění odvolání, a to opakovaný výslech tří svědků, kteří již před soudem byli slyšeni, a čtení listinných důkazů. Odvolací soud při veřejném zasedání dne 20. 6. 2007 tento návrh s odůvodněním zamítl.
Městský soud v Praze v odůvodnění odsuzujícího rozsudku podrobně rozvedl, z jakých důvodů považoval návrhy obhajoby na doplnění dokazování, kterým nevyhověl, za nadbytečné. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého usnesení vyčerpávajícím způsobem odůvodnil zamítnutí návrhu stěžovatele Ing. M. na opakovaný výslech svědků a čtení listinných důkazů, podrobně rovněž odůvodnil ztotožnění se se stanoviskem soudu prvního stupně, že v projednávané věci nebylo důvodu pro přibrání znalců z ekonomických oborů.
Ústavní soud, aniž by zkoumal potřebnost a nadbytečnost provedení důkazů navrhovaných stěžovateli (k čemuž není oprávněn), dospěl k závěru, že rozsah odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů soudy obou stupňů je dostatečný. Dále připomíná, že obecný soud musí sám rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obžalovaného. Vyplývá to z ústavního principu nezávislosti soudců při výkonu jejich funkcí a z jejich vázanosti pouze zákonem. Podstata tohoto principu spočívá mimo jiné v tom, že soudcům není možné přikazovat, jaké důkazy mají v zájmu zjištění skutkového stavu věci provést.
Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud ve vztahu k procesu dokazování v trestním řízení povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. V posuzované věci se proto zabýval pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena základní práva stěžovatelů, zejména právo na spravedlivý proces a právo na rovnost stran v řízení, a zda neprovedené navrhované důkazy lze považovat za důkazy opomenuté. To však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud dospěl k závěru, že s námitkami stěžovatelů uplatněnými v ústavních stížnostech se již soudy odvolací a dovolací vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, přičemž odůvodnění napadených soudních rozhodnutí jsou v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a 134 odst. 2 tr. řádu. Nepovažuje proto za nezbytné se dále zejména námitkami vztahujícími se k důkaznímu řízení podrobněji zabývat a na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů odkazuje.
Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení zásad trestního procesu, jež by dosahovalo intenzity zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Obecné soudy věnovaly předmětné věci náležitou pozornost a umožnily stěžovatelům uplatnit všechna jejich základní procesní práva při jednání před soudem. Podrobný rozbor důkazní situace je v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a v podstatných částech i v usnesení odvolacího soudu obsažen. Pokud se proto nyní stěžovatelé domáhají jiného hodnocení důkazů provedených v řízení před soudem, aniž bylo prokázáno porušení kautel ústavnosti, Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v tomto řízení dospěly, jenž by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu zjednaného pravomocnými rozhodnutími obecných soudů.
VI.
Ústavní soud uzavírá, že právo stěžovatelů na spravedlivý proces v projednávané věci zasaženo nebylo, jejich trestní stíhání bylo vedeno z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stejně tak nebylo porušeno právo stěžovatelů na to, aby jejich trestní věc byla spravedlivě, veřejně projednána nezávislým a nestranným soudem, který také rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění proti nim vznesenému. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatelů garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítaných stěžovatelem Ing. P., ani zásah do jiných práv či svobod stěžovatelů garantovaných Ústavou, Listinou, Úmluvou a Paktem.
Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů jako návrhy zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu