ECLI:CZ:US:2008:4.US.747.08.1
sp. zn. IV. ÚS 747/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. F., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 7, Přístavní 16a/1528, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 12 C 350/2006-51 ze dne 15. října 2007 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 568/2007-56 ze dne 21. prosince 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu faxovým podáním dne 25. března 2008 a doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 28. března 2008, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 12 C 350/2006 Ústavní soud zjistil, že Česká kancelář pojistitelů podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 11. září 2006 návrh na vydání platebního rozkazu, kterým navrhla, aby soud uložil stěžovatelce zaplatit 95 180,- Kč s přísl. z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, na které nebylo sjednáno povinné smluvní pojištění podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů. Vydaný platební rozkaz č. j. 12 C 350/2006-9 ze dne 15. září 2006 byl Obvodním soudem pro Prahu 10 stěžovatelce doručen dne 12. července 2007. Stěžovatelka proti vydanému platebnímu rozkazu podala blanketní odpor, který však doručila osobně dne 26. července 2007 místně nepříslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Tento soud doručil podaný odpor místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 2. srpna 2007, tedy po lhůtě stanovené pro jeho podání. Obvodní soud pro Prahu 10 pak usnesením č. j. 12 C 350/2006-29 ze dne 7. srpna 2007 odpor proti platebnímu rozkazu z důvodu jeho podání po lhůtě odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně odkázal na ustanovení §172 odst. 1 o. s. ř., na ustanovení §174 odst. 3 věta prvá o. s. ř. a na komentář k tomuto ustanovení uvedený v o. s. ř. Stěžovatelka dne 13. září 2007 podala odvolání proti vydanému usnesení, dále dne 24. srpna 2007 podala k soudu prvního stupně i návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu podle ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř., který spojila i s podáním odporu proti platebnímu rozkazu. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením č. j. 12 C 350/2006-51 ze dne 15. října 2007, které je napadeno ústavní stížností, návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu ve výroku I. zamítl a odvolání proti usnesení ze dne 7. srpna 2007 ve výroku II. odmítl. Stěžovatelka proti usnesení soudu prvního stupně č. j. 12 C 350/2006-51 podala dne 6. listopadu 2007 do výroku I. odvolání, ve kterém tvrdila, že odpor proti platebnímu rozkazu podala řádně a včas. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením č. j. 35 Co 568/2007-56 ze dne 21. prosince 2007, které je rovněž ústavní stížností napadeno, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a uvedla, že ke zmeškání lhůty došlo jednak z omluvitelných důvodů, dále jednoznačně projevila svoji vůli podat odpor k Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Postupem obecných soudů je jí tak podle jejího názoru bráněno domáhat se svého práva u nestranného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak už Ústavní soud mnohokrát judikoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Prostor k jeho zásahu je dán pouze tehdy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).
Jinými slovy řečeno, zásah ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu teprve v případě zásadních vad v daném hodnotícím procesu, což obvykle nastává, když soudní rozhodnutí v příslušném ohledu postrádá adekvátní odůvodnění a soudní rozhodování tak vykazuje znaky libovůle, nebo v případě, kdy hodnocení důkazů nese známky zjevného faktického omylu nebo je zatíženo evidentní logickou chybou. Žádné takové pochybení ovšem Ústavní soud ve zkoumané věci nezjistil. Prominutí zmeškání lhůty podle ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř. je s ohledem na konkrétní okolnosti případu zcela na úvaze obecného soudu a je tedy zcela v kompetenci soudu, jak daný případ posoudí.
Ústavní soud konstatuje, že podanou ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěly obecné soudy. Stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhem stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, ke kterému dospěl soud prvního stupně, "...že stěžovatelka v okamžiku doručení platebního rozkazu měla k dispozici přesné označení soudu, který platební rozkaz vydal, a to na obálce, ve které jí byl platební rozkaz doručen". Ústavní soud pak v celkovém zhodnocení poměrů stěžovatelky a důvodnosti uplatňování práva z hlediska podmínek aplikace ustanovení 58 odst. 2 o. s. ř. a §174 odst. 3 o. s. ř. exces z předvídatelného nazírání či aplikační libovůli neshledal. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Lze uzavřít, že napadenými rozhodnutími ke stěžovatelkou tvrzeným zásahům do základních práv zaručených ústavním pořádkem nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu