ECLI:CZ:US:2008:4.US.776.08.1
sp. zn. IV. ÚS 776/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jiřího Nevřely, soudního exekutora exekutorského úřadu Praha-východ, se sídlem Karlovarská 3/195, 163 00 Praha 6, zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem se sídlem Vinohradská 6, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2007 č. j. 15 Co 467/2007-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Formálně bezvadným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. července 2007 č. j. Nc 2734/2003-18 ve výroku II. o úhradě nákladů exekuce. Tímto usnesením obvodní soud podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavil exekuci nařízenou na majetek povinného v důsledku toho, že se exekutorovi (stěžovateli) nepodařilo dohledat exekučně postižitelný majetek povinného. Zmíněným výrokem II. potom rozhodl, že povinný je povinen zaplatit stěžovateli náklady exekuce ve výši 5.591,81 Kč a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Těmito rozhodnutími obecných soudů se stěžovatel cítí být dotčen v základních právech plynoucích z čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení předmětných práv, jakož i kautely zakotvené v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, jež je v ústavní stížnosti podrobně argumentačně rozvedeno, a to rovněž v konfrontaci s rozhodovacími důvody obsaženými ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st.23/06 ze dne 12. září 2006, spatřuje stručně shrnuto v tom, že se mu nedostalo spravedlivé odměny, když nemělo být zohledněno kritérium procesního (ne)zavinění oprávněného, přičemž došlo k založení nerovnosti mezi jím jako (soukromým) exekutorem a soudci provádějícími výkon rozhodnutí. V intencích označeného stanoviska oponoval potom též tomu, že by oprávněná v daném případě respektovala požadavek náležité opatrnosti a uvážlivosti, kterýžto argument podložil jednak tvrzením, že oprávněná návrh podala, aniž "prověřila jakékoli alespoň základní informace o povinné (např. ověření, zda-li se povinná vůbec fakticky zdržuje na adrese svého sídla nebo zda-li vůbec vyvíjí nějakou činnost)", jednak též i výtkou, dle níž "nevyužila ani žádného procesního prostředku, které jí právní řád dává k dispozici k ověření bonity povinné - např. prohlášení o majetku dle ustanovení §260a a násl. o. s. ř.". V důsledku takto formulovaných námitek se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud shora označené usnesení Městského soudu v Praze nálezem zrušil.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Poté, co posoudil námitky stěžovatelem předložené, dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze přisvědčit jeho názoru o tom, že by obecné soudy interpretovaly relevantní rámec jednoduchého práva dopadající na předmětnou věc v rozporu s jeho ústavně zaručenými základními právy. K meritu polemicky stěžovatelem nahlížené problematiky potom shodně jako Městský soud v Praze odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. září 2006, jímž je senát při své rozhodovací činnosti a tedy i v tomto případě vázán. Jelikož jeho obsah je stěžovateli znám, postačí na argumentaci v něm obsaženou odkázat.
Ve vztahu k dalším konkrétním výhradám stěžovatele, jimiž odůvodňuje své tvrzení o tom, že oprávněná v dané exekuční věci nerespektovala požadavek náležité opatrnosti a uvážlivosti, Ústavní soud - aniž by jakkoli posuzoval, zda by vůbec disponovaly potencí být relevantním argumentem, což je především kompetencí (výkladu) soudů obecných - dodává, že předmětem jeho úsudku být a priori nemohly, jelikož stěžovatel netvrdil (a ani nedoložil), že lege artis na tyto jím uváděné aspekty oprávněnou upozornil, resp. ji vedl k tomu, aby v mezích jejich obsahu konala. Za takto obecně formulovaného tvrzení tohoto stížnostního bodu jim však nutno upřít důvodnost (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1407/07 ze dne 23. srpna 2007). Jakkoli opakovaně ve své dosavadní judikatuře Ústavní soud výslovně zdůraznil, že při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci je vázán pouze petitem návrhu a nikoliv již jeho odůvodněním, čímž se otevírá možnost ústavněprávního přezkumu i z jiných hledisek, než v ústavní stížnosti předestřených (kupř. sp. zn. I. ÚS 129/99, I. ÚS 424/2000, I. ÚS 603/2000, II. ÚS 242/98, II. ÚS 305/99, II. ÚS 182/01, IV. ÚS 525/01, IV. ÚS 98/03 a další), z uvedeného neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení o ústavní stížnosti nezatěžuje břemeno tvrzení (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 7/03 per analogiam, sp. zn. IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05).
Na základě těchto důvodů byl návrh stěžovatele posouzen jako zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 17. dubna 2008
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu