ECLI:CZ:US:2008:4.US.798.08.1
sp. zn. IV. ÚS 798/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2008 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, AK se sídlem Dlouhá 104, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2008 čj. 4 Tdo 1375/2007-952, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. července 2007 čj. 11 To 236/2007-906 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. dubna 2007 čj. 3 T 101/2006- 867, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 3. 2008 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení čl. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí: 1) rozsudku soudu prvého stupně, jímž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že společně s J. S. a D. K. po určitou dobu na základě předem dohodnutých podmínek a po dohodě s majiteli erotických klubů v Německu dopravili do Německa nejméně deset žen, které jim za to dávaly sjednanou část svého výdělku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, 2) usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání jako nedůvodné, a 3) usnesení dovolacího soudu odmítající podané dovolání pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatel vytkl obecným soudům porušení pravidel trestního procesu, neboť dle jeho názoru řádně neobjasnily skutkový stav věci a provedené důkazy nesprávně hodnotily, v důsledku čehož dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Popřel, že by se trestného činu kladeného mu za vinu dopustil, a ve vztahu ke skutkovým zjištěním namítl porušení zásady "in dubio pro reo" s ohledem na diametrální odlišnost mezi výpověďmi svědků z přípravného řízení na straně jedné a z hlavního líčení na straně druhé. Uvedl, že se obecné soudy přiklonily pouze k výpovědím, které svědčily v jeho neprospěch, aniž by pro tento postup existovaly přesvědčivé důvody. Napadená rozhodnutí označil za nepřezkoumatelná, nejasná a co do skutkových zjištění neúplná. Ve vztahu k právnímu hodnocení stěžovatel vytkl nesprávné vyhodnocení námitky promlčení trestního stíhání, absenci důkazu prokazujícího, že trestná činnost vykazovala prvky organizované skupiny, a nesprávné vyhodnocení materiální stránky jednání kladeného mu za vinu a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu.
Za účelem ověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 3 T 101/2006 a poskytl okresnímu soudu možnost, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. V podaném vyjádření nalézací soud plně odkázal na odůvodnění rozsudku; ježto vyjádření neobsahovalo žádné nové argumenty či tvrzení způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebylo stěžovateli zasíláno k případné replice. Dne 9. 4. 2008 bylo Ústavnímu soudu doručeno vlastnoručně sepsané podání stěžovatele, který zopakoval svoje výhrady vůči rozhodnutím obecných soudů v jeho trestní věci, a uvedl, že se jím připojuje k ústavní stížnosti podané jeho právním zástupcem. Z obsahu podání nevyplynulo nic, co by nasvědčovalo o rozšíření ústavně právní argumentace vznesené v ústavní stížnosti z března 2008 sepsané právním zástupcem stěžovatele, a proto je Ústavní soud nezaslal právnímu zástupci stěžovatele a nepožadoval jeho verifikaci.
Průběh řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, netřeba s ohledem na učiněná zjištění podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i obecným soudům, tedy účastníkům řízení před Ústavním soudem, znám.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí v celém jejich rozsahu, tedy i výroků, jimiž bylo rozhodováno o vině a trestu spoluobžalovaných, a zamítáno odvolání či odmítáno dovolání spoluobžalovaného J. S. Výroky, kterými bylo takto rozhodnuto ve vztahu k jiné osobě než stěžovateli, nepředstavují pro stěžovatele žádný negativní dopad do jeho základních práv a stěžovateli ani nenáleží žádné oprávnění k tomu, aby svojí ústavní stížností vyvolal ústavně právní přezkum rozhodnutí obecného soudu, dotýkající se jiného účastníka řízení. V tomto rozsahu by bylo lze ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť byla podána neoprávněným navrhovatelem. Z odůvodnění ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatel tvrdil protiústavnost napadených rozhodnutí pouze ve vztahu ke své osobě, a v tomto rozsahu je tedy Ústavní soud přezkoumal. Po seznámení se s připojeným spisem obecného soudu a po posouzení stěžovatelových tvrzení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavněprávní argumentace stěžovatele, byť opřenou o shora označené články Listiny a Úmluvy, tvořil jeho nesouhlas s tím, jak obecné soudy vedly dokazování, jak provedené důkazy vyhodnotily a jaké právní závěry z tohoto hodnocení vyvodily.
Ústavní soud však ve své judikatuře zastává důsledně stanovisko, dle něhož skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Pokud Ústavní soud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat, a rozlišila v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy (poznámka pod čarou č. 1), případů důkazů opomenutých (poznámka pod čarou č. 2) a případy svévolného hodnocení provedených důkazů (poznámka pod čarou č. 3).
V projednávané věci ústavněprávní pochybení takto naznačená Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal. Ze soudního spisu ověřil, že nalézací soud ve smyslu ustanovení §125 odst. 1, jakož i §134 odst. 2 tr. řádu, jež jsou v ústavní rovině odrazem ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v odůvodnění svého rozsudku vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, kromě jiného rovněž také, proč neuvěřil výpovědi stěžovatele ve srovnání s výpověďmi svědků a svědkyň učiněných v přípravném řízení, a jak vyhodnotil rozpory a odchylky v jejich výpovědích učiněných v hlavním líčení. Nalézací soud konstatoval, že svědci nedovedli tyto rozpory věrohodně vysvětlit a jejich pozdější výpovědi tak považoval za nevěrohodné a nepravděpodobné (str. 4 rozsudku). Svůj závěr o účelovosti pozdějších výpovědí rozvedl v odůvodnění ve vztahu ke každému jednotlivému svědkovi (str. 4 - 6 rozsudku), s čímž se posléze ztotožnil odvolací soud (str. 4 usnesení). Takový postup a rozhodování obecných soudů nevykazuje rysy svévole, nezakládá vykročení z mezí ústavních kautel a neskýtá prostor pro zásah Ústavního soudu, a to zvláště je-li (jako ve stěžovatelově věci) z obsahu spisu jednoznačně patrno, že stěžovateli se dostalo plně kontradiktorního procesu.
Námitku stěžovatele o porušení zásady "in dubio pro reo" Ústavní soud považoval za nepřípadnou, neboť s ohledem na logickou souvislost původních výpovědí svědků s dalšími provedenými důkazy (výpověď spoluobžalovaného D. K., záznamy odposlechnutých telefonních hovorů, či protokolů o sledování osob), nebyl pro aplikaci této zásady dán prostor. Její uplatnění je namístě tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné z variant vyplývajících ze vzájemně si odporujících důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že skutek byl dostatečně prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru přiměřeně odůvodní, nejsou splněny podmínky pro uplatněné zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v projednávaném případě.
O námitkách vztahujících se k právním závěrům nalézacího soudu pojednal vyčerpávajícím způsobem Nejvyšší soud, který námitku promlčení trestního stíhání odmítl jako neopodstatněnou (a v řízení nikoliv novou) s tím, že trestná činnost stěžovatele a spoluobžalovaného J. S. neskončila v roce 1999, jak stěžovatel tvrdil, nýbrž pokračovala, byť ve snížené intenzitě, i v dalším období (str. 4-5 usnesení). Ve vztahu k námitce neoprávněnosti právní kvalifikace Nejvyšší soud obecně rozebral termín "organizovaná skupina" v dané skutkové podstatě (na což lze pro stručnost odkázat) a posléze zopakoval závěry nižších soudů, že všichni spoluobžalovaní po dohodě a systematicky vyhledávali dívky, odváželi je do konkrétních podniků v Německu, kam za nimi potom jezdili vybírat platby, a tuto činnost provozovali nejpozději od roku 1996 (str. 5-6 usnesení). Pro platby dívek odvezených byla používána vlastní kódová řeč, jak zjistil již soud prvého stupně (str. 6-7 rozsudku). Tyto logické právní závěry ve vztahu k vině Ústavní soud považuje za ústavně souladné.
Stran výše trestu Ústavní soud připomíná, že mu v zásadě nepřísluší vstupovat do hodnocení konkrétních, pro výši trestu rozhodujících skutečností, provedeného obecným soudem, není-li toto hodnocení v rozporu s požadavky ústavnosti, což připadá v úvahu toliko v případě extrémního vybočení z kritérií pro uvedené účely zákonem stanovených. Ve stěžovatelově případě Ústavní soud ověřil, že nalézací soud se danou otázkou podrobně zabýval, při úvaze o druhu trestu a jeho výměře vzal v úvahu jak stupeň společenské nebezpečnosti spáchaného jednání, tak i okolnosti případu, osobu stěžovatele a trest stanovil v rámci zákonné normy. Právnímu závěru soudu učiněného zcela v jeho ústavně vymezené pravomoci (čl. 90 Ústavy České republiky) tak Ústavní soud neměl důvod cokoli vytknout.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu
-----------------
1) První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např. nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další).
2) Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další).
3) Třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).