ECLI:CZ:US:2008:4.US.800.06.1
sp. zn. IV. ÚS 800/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele M. K., právně zastoupeného advokátem JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., Gočárova tř. 1000, Hradec Králové, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 To 88/2006 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 46 T 9/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá:
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 12. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu
II.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2006 sp. zn. 46 T 9/2006 byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. z. a trestným činem krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. z. Zároveň byl odsouzen podle ustanovení §219 odst. 2 tr. z. s přihlédnutím k ustanovení §35 odst. 1 a 2 tr. z. k souhrnnému a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 let. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 4. 10. 2006 sp. zn. 8 To 88/2006 napadený rozsudek částečně změnil tak, že stěžovatele odsoudil k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 18 let a k jeho výkonu jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že byl odsouzen toliko na základě opakované rekognice, která však postrádala základních zákonných náležitostí. První rekognice byla provedena pomocí fotografie, přičemž při druhé rekognici "in natura" stačilo poškozenému popsat osobu, kterou již znal z předložené fotografie. Za problematické považuje stěžovatel také tu skutečnost, že při provádění rekognice byl pouze on oblečen do vězeňských tepláků, což poškozenému výběr pachatele značně ulehčilo. Orgány činné v trestním řízení dle stěžovatele obešly ustanovení §104b odst. 4 tr. ř., neboť rekognici "in natura" mohly provést již v době, kdy prováděly rekognici podle fotografií, neboť stěžovatel byl v té době ve vazební věznici. Tento důkaz proto považuje stěžovatel za zmanipulovaný. Proti tomuto důkazu naopak stojí svědectví J. K., s nímž však jednal Městský soud v Praze značně pohrdavě a urážlivě. Vrchní soud v Praze pak ve svém odůvodnění zcela pominul jakkoli se vypořádat se svědectvím J. K., který v souvislosti se samotným projednáváním věci před citovaným soudem poukázal na praktiky "kabinetní justice". Dle náhledu stěžovatele nebyla naplněna skutková podstata trestného činu vraždy. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny věnovat mimořádnou pozornost prověření jediného usvědčujícího důkazu, což se však v projednávaném případě nestalo.
Stěžovatel dále odkázal na následující rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 150/93, III. ÚS 617/2000, II. ÚS 268/03, III. ÚS 398/97, III. ÚS 95/97, IV. ÚS 222/99, IV. ÚS 37/03, III. ÚS 623/2000.
III.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud v Praze, který plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Vrchní soud konstatuje, že není nic neobvyklého, pokud je možný pachatel trestného činu nejprve vytipován na základě fotografií předkládaných svědkům a teprve poté je určen pachatel na základě rekognice "in natura". Tvrzení o kabinetním jednání se pak z pohledu Vrchního soudu jeví nejasným. Není zřejmé, co svědka K. pobouřilo.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dne 1. 4. 2005 nebyla prováděna rekognice podle fotografií, ale podle úředního záznamu na čl. 77 vyšetřovacího spisu šlo pouze o tzv. natypování osob. Je nerozhodné, že v této době byl stěžovatel k dispozici, neboť šlo o jeden z prvních úkonů provedených po spáchání trestného činu, orgány činné v trestním řízení v té době ještě neplánovaly rekognici "in natura", protože ještě nevěděly, která z osob, jejíž fotografie byly poškozenému R. M. ukázány, je podezřelou ze spáchání trestného činu. Z toho důvodu též nebylo nutné, aby poškozený M. před označením osoby na fotografii tuto popsal. Rekognice ukázáním osoby proběhla s poškozeným M. až 7. 7. 2005, tedy více než 3 měsíce poté, co mu byly ukázány fotografie v rámci tzv. natypování podezřelé osoby. K námitce tzv. kabinetního jednání městský soud uvádí, že poté, co byla vězeňská stráž požádána o předvedení obžalovaného do jednací síně, předseda senátu zjišťoval totožnost a procesní postavení přítomných osob. Pokud v jednací síni byly bez přítomnosti obžalovaného po dobu několika desítek vteřin přítomni obhájce, státní zástupce a poškozený, zcela určitě to nebylo proto, aby proběhlo nějaké domlouvání přítomných osob v neprospěch obžalovaného. Svědkovi nic nebránilo v tom, aby do jednací síně spolu s ostatními osobami vstoupil ještě před zahájením hlavního líčení. Soudce svědka K. nepředvolal, a proto nemohl vědět, že se tento dostavil k podání svědecké výpovědi.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovatelům k replice.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Co se týče tzv. kabinetního jednání, jehož se měli účastnit členové senátu městského soudu, státní zástupce, obhájce a poškozený, není z podání stěžovatele zcela zřejmé, v čem konkrétně spatřuje pochybení ze strany soudu a proč nevstoupil do jednací síně současně se státním zástupcem, obhájcem a poškozeným. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by mu bylo ve vstupu do jednací síně jakkoli bráněno, a pokud se svědek rozhodl předstoupit nejen před soud, ale dokonce i obhájce obžalovaného "tajně", nelze soudu zazlívat, že nebyl svědek ke vstupu do místnosti vyzván. Za situace, kdy obžalovaný nesdělí ani svému obhájci, že se má k soudu dostavit svědek, nemůže mu být ani poskytnuta adekvátní právní pomoc.
Namítá-li stěžovatel, že se Vrchní soud řádně nezabýval odvolacími námitkami obžalovaného, nelze mu dát za pravdu. Z napadeného rozsudku vrchního soudu je zřejmé, že co se týče skutkových okolností a hodnocení důkazů, ztotožnil se odvolací soud zcela s názorem soudu první instance. Skutečnost, že odvolací soud v podstatě nepřepsal odůvodnění odvolacího soudu, nemůže jeho závěry zpochybnit. S čím se však vrchní soud neztotožnil, byla právní kvalifikace skutku a proto také napadený rozsudek částečně zrušil a rozhodl znovu.
Další námitkou stěžovatele byl způsob provedené rekognice. Ústavní soud konstatuje, že na postupu orgánů činných v trestním řízení neshledává pochybení dosahující ústavněprávní roviny. Stěžovatel zcela správně poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03, v němž je kladen apel na mimořádnou pozornost při prověřování jediného důkazu, na jehož základě má být pachatel odsouzen. Dle náhledu Ústavního soudu nelze v předložení fotografií poškozenému k určení podezřelé osoby spatřovat řádnou rekognici. Jednak nebyla splněna zákonná podmínka předchozího výslechu stěžovatele a jednak se tak stalo před zahájením trestního stíhání, to znamená, že dle ustanovení §158a tr. ř. by se takového úkonu musel účastnit soudce, který by odpovídal za zákonnost takového úkonu. Skutečnost, že nebyly splněny formální podmínky pro provedení rekognice však neznamená, že nedošlo k jejímu materiálnímu naplnění, neboť poškozenému byly pro srovnání předloženy fotografie podezřelých osob. Je tedy třeba se zaobírat tím, zda a případně do jaké míry mohl tento postup orgánů činných v trestním řízení ovlivnit výsledek rekognice in natura ze dne 7. 7. 2005.
Z vyšetřovacího spisu je zřejmé, že poškozený popsal pachatele trestného činu jako muže ve věku mezi 40-50 lety, prošedivělých řídkých vlasů s dioptrickými brýlemi. Tomu pak odpovídaly i portréty osob na předložených fotografiích. Z ustanovení §104b odst. 4 vyplývá, že předložení fotografií podezřelých osob poškozenému a následně provedená rekognice není vyloučena. V každém případě je však třeba zkoumat podmínky, za nichž se tak děje a zda je tato skutečnost zohledněna při hodnocení důkazu. V tomto konkrétním případě je tak pro posuzování zákonnosti a důkazní hodnoty následně provedené rekognice třeba vyjít ze skutečnost, že pachatel trestného činu nebyl poškozenému ukázán samostatně, ale bylo tomu vždy ve spojitosti s dalšími třemi fotografiemi (celkem 4 série). Byl mu tedy v každé sérii poskytnut dostatečný výběr z více možností. Nepřehlédnutelnou a podstatnou skutečností je též ta okolnost, že mezi ukázáním fotografií poškozenému a samotnou rekognicí in natura uběhly více než tři měsíce. Podmínky ustanovení §104b odst. 4 tak byly splněny. Přitom je nepochybné, že v době předložení fotografií nebyly k dispozici jiné prostředky, kterými by bylo lze objasnit skutečnost podmiňující zahájení trestního stíhání. Z výše uvedeného plyne, že rekognici provedenou dne 7. 7. 2005 lze považovat za řádnou a právní závěry, resp. její důkazní zhodnocení, náleží do působnosti obecných soudů.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo. Ze spisu předloženého Ústavnímu soudu vyplývá, že soud postupoval při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu