ECLI:CZ:US:2008:4.US.815.08.1
sp. zn. IV. ÚS 815/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy, ve věci stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Milanem Fritzem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 580/4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 199/2007-154 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 19 C 17/2006-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 31. 3. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná podáním ze dne 25. 8. 2008 tak, aby splňovala náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2007 č.j. 19 C 17/2006-117 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007 č.j. 1 Co 199/2007-154. Těmito rozhodnutími mělo být dosaženo do základních subjektivních práv (svobod) stěžovatele, která jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K porušení výše uvedených základních subjektivních práv (svobod) mělo dojít nejprve v řízení před krajským soudem, jako soudem prvního stupně, kdy tento soud rozhodoval spor o to, zda-li bylo zasaženo do osobnostních práv (srov. §11- §17 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) žalobce - nyní stěžovatele. K zásahu do osobnostních práv stěžovatele mělo dojít zejména tím, že po té, kdy se obrátil na Magistrát města Plzně (dále jen "magistrát") se stížností na nevhodné chování zaměstnanců společnosti s ručením omezeným, zřízené magistrátem, mu bylo pověřeným pracovníkem magistrátu odpovězeno, že celou situaci prošetřil a zjistil, že zaměstnanci kýžené společnosti s ručením omezeným byli vystaveni velmi nepříjemné situaci vyvolané stěžovatelem nespokojeným s jejich prací, která vyvrcholila tím, že stěžovatel slovně napadl pracovnici recepce kýžené společnosti. Právě zmíněným tvrzením uvedeným v odpovědi na stížnost, že totiž stěžovatel "slovně napadl pracovnici recepce", měla být porušena osobnostní práva stěžovatele. Stěžovatel se proto obrátil s žalobou na krajský soud, aby městu Plzeň uložil povinnost zaslat žalobci - nyní stěžovateli - písemnou omluvu za to, že pověřený pracovník magistrátu ve své odpovědi na stížnost tvrdil, že žalobce - nyní stěžovatel - slovně napadl pracovnici recepce. Krajský soud celou věc posoudil a žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze, k němuž se stěžovatel odvolal, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že podle názoru odvolacího soudu nedošlo k porušení osobnostních práv stěžovatele a nedošlo ani k nesprávnému postupu v řízení soudu prvního stupně, což stěžovatel - tehdy odvolatel - ve svém odvolání namítal. Nesprávný postup v řízení přitom spatřoval v tom, že krajský soud nepřipustil rozšíření žaloby o omluvu za vyřízení jeho stížnosti s odkazem na princip koncentrace řízení plynoucí z ustanovení §118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud prostudoval ústavní stížnost samu, jakož i rozhodnutí obecných soudů k ní přiložené a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly důkazy, jimiž správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Na výkladu relevantních ustanovení Občanského zákoníku či Občanského soudního řádu ze strany obecných soudů neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Jejich rozhodnutí v právě projednávané věci jsou zcela s ustálenou judikaturou Ústavního soudu týkající se osobnostních práv (srov. např. nález I. ÚS 310/05 ze dne 15. 11. 2006, usnesení III. ÚS 1297/07, II. ÚS 428/06, III. ÚS 177/06, I. ÚS 523/03, I. ÚS 153/04 a další).
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. září 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu