ECLI:CZ:US:2008:4.US.840.08.1
sp. zn. IV. ÚS 840/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti A. D., zastoupeného JUDr. Richardem Čičkem, advokátem, AK Milady Horákové 28, 170 00 Praha 7, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 8. 2005 č. j. 10 C 8/2000-613 a Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2006 č. j. 53 Co 440/2005-694 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2008 č. j. 22 Cdo 552/2007-727, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti žádá stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi měla být porušena zásada rovnosti práv lidí definovaná články 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na nedotknutelnost obydlí dle článku 12 Listiny, právo na nedotknutelnost vlastnictví a právo na spravedlivý proces.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 10 C 8/2000 zjistil Ústavní soud následující.
V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatele a jeho bývalé manželky v postavení žalobkyně Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29. 8. 2005 čj. 10 C 8/2006-613 přikázal do výlučného vlastnictví bývalé manželky věci a hodnoty uvedené ve výroku I. a do výlučného vlastnictví stěžovatele věci a hodnoty uvedené ve výroku II.; současně stěžovateli přikázal, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání podílu částku uvedenou ve výroku III. Nalézací soud do bezpodílového spoluvlastnictví manželů zahrnul mj. finanční prostředky vedené na účtu Bank of Montreal v rámci registrovaného plánu důchodového pojištění, neboť se jednalo o příjmy stěžovatele, které zaměstnavatel používal na úhradu jeho důchodového pojištění a šlo o podobný vztah jako penzijní pojištění v České republice, které může účastník kdykoli vypovědět, přičemž s dřívějším výběrem ztrácí pouze nárok na státní příspěvek a možnost odpočtu z daní. Při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů soud taktéž přihlédl k částce 350.000,- Kč, kterou žalobkyně vynaložila na získání náhradního bytu pro stěžovatele na dobu neurčitou za tzv. regulované nájemné, přičemž soud na základě vyjádření realitních kanceláří tuto částku považoval za obvyklou v místě a čase. S ohledem na délku vyřizování dožádání v Kanadě a Spojených státech amerických a na proměnlivou hodnotu akcií určil soud prvního stupně hodnotu akcií spadajících do bezpodílového spoluvlastnictví manželů svojí úvahou, a to podle ceny zjištěné z výpisu akcií ke dni 26. 6. 1998, tedy ke dni nejbližšímu zániku manželství účastníků, přičemž tuto cenu považoval za spravedlivou a neznevýhodňující ani jednu ze stran. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2006 č. j. 53 Co 440/2005-694 výroky o přikázání věcí a hodnot do výlučného vlastnictví účastníků změnil jen tak, že se stěžovateli přikazují hodnoty, které mají nižší cenu, než je uvedeno ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně; výrok III. nalézacího soudu o vyrovnání podílů změnil odvolací soud tak, že uložil žalobkyni zaplatit stěžovateli ve výroku II. svého rozhodnutí blíže specifikovanou částku. Důvodem pro tuto změnu rozsudku soudu prvního stupně byla skutečnost, že tento při vyčíslení finančního vkladu na důchodovém účtu stěžovatele v české měně zaměnil kanadské dolary za americké, čímž se stěžovateli při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dostalo podstatně nižší hodnoty. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 1. 2008 č. j. 22 Cdo 552/2007-727 stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost odmítl.
Stěžovatel je přesvědčen, že jeho kanadské důchodové pojištění nemělo být zahrnuto do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť je třeba je posuzovat analogicky k české úpravě sociálního zabezpečení. Nejedná se o majetkovou hodnotu disponibilního charakteru, protože mu důchod bude vyplácen až po dosažení důchodového věku a nemůže si tak v současnosti zvýšit životní standard na rozdíl od žalobkyně, do jejíhož výlučného vlastnictví byl přikázán členský podíl v bytovém družstvu s právem nájmu bytu. Poukazuje na rozhodnutí R 42/1972, podle kterého do bezpodílového spoluvlastnictví manželů patří teprve vyplacená a převzatá mzda, nikoli nárok na ni. Stěžovatel dále nesouhlasí s oceněním akcií na základě volné úvahy soudu v situaci, kdy lze cenu akcií zjistit na internetu ke dni vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Podotýká, že soud na výpis z účtu akcií čekal dva roky, přičemž na jeho překlad vynaložil částku 6.000,-Kč, tj. částku přesahující samou hodnotu akcií. Soudu vytýká, že akcie nerozdělil rovnoměrně mezi oba účastníky, ale do jeho výlučného vlastnictví přikázal takřka bezcenné a nevyužitelné akcie, zatímco ve prospěch žalobkyně přičetl neexistující cenu akcií v době vynesení rozsudku. Stěžovatel taktéž napadá zahrnutí částky 350.000,- Kč do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, která je jako úplatek za vystavení regulérní nájemní smlouvy protizákonná. Žalobkyně zaplacení této částky neprokázala a navíc tato nemůže být pojata do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť byla uhrazena po rozvodu manželství. Zmiňovaná částka také dvakrát převýšila hodnotu bytu, ke kterému žalobkyně získala pro stěžovatele právo nájmu bytu. Stěžovatel dále upozorňuje, že předseda Obvodního soudu pro Prahu 5 JUDr. Tome Frankič tím, že na žádost soudce prodloužil lhůtu k vypracování rozsudku ve věci 28 C 163/98, zasáhl do nezávislosti soudu. Soudce prvoinstančního soudu poškodil stěžovatele o více než 500.000,- Kč záměnou kanadských dolarů za americké a soudci Městského soudu v Praze tím, že neuznali rozsudek č. j. 21 Co 293/2004-176, porušili nezávislost soudu a naplnili skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele ve smyslu ustanovení §158 trestního zákona, přičemž nezahájením vyšetřování z podnětu stěžovatelova trestního oznámení v této záležitosti ze strany obvodního státního zastupitelství bylo porušeno stěžovatelovo právo na účinné právní prostředky podle článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Konečně stěžovatel uvádí, že v jeho věci docházelo k průtahům, proti kterým se stěžovatel bránil dopisy adresovanými předsedům soudů a ministru spravedlnosti.
Předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatel po skutkové i právní stránce neustále opakuje tytéž argumenty, se kterými se vypořádaly soudy všech stupňů. Nesouhlas s právními názory a procesním postupem soudce nejsou důvodem pro shledání podjatosti. Předseda senátu odkazuje na závěry svého rozsudku, zejména na jeho podrobné odůvodnění, a pro úplnost odkazuje i na odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. K námitkám týkajícím se jiných řízení tamějšího soudu nepovažuje předseda senátu za nutné se vyjadřovat a jejich uvádění považuje za čistě účelové a z právního hlediska za absolutně zbytečné.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek projednatelnosti ústavní stížnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ČR není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Námitkám stěžovatele Ústavní soud přisvědčit nemůže. Spolu s obvodním soudem má Ústavní soud zaplacení částky 350.000,- Kč žalobkyní za získání nájemní smlouvy k náhradnímu bytu pro stěžovatele za prokázanou (srov. výpis z účtu L. G. a ostatní listiny založené na č. l. 426, 427 a 432). Částku vynaloženou na získání náhradního bytu pro stěžovatele, k němuž byla povinována žalobkyně, považuje Ústavní soud s odkazem na vyjádření realitních kanceláří (srov. č. l. 157, 159, 162, 223 a 225 spisu) za adekvátní.
Použití volné úvahy podle ustanovení §136 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") při oceňování akcií hodnotí Ústavní soud jako situaci přiměřené. Tohoto způsobu určení výše nároků se využívá v situacích, kdy výši nároku nelze určit vůbec nebo jen s velkými obtížemi. Nepoměrné obtíže při zjišťování výše nároku mohou být dány nepřiměřenými náklady na zjišťování okolností rozhodných pro výpočet výše nároku (např. nákladné znalecké dokazování), které hrubě neodpovídají výši vymáhaného nároku (srov. Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, str. 627). Nicméně soud není ve své úvaze zcela neomezen, ale musí zjistit základní rozhodné skutečnosti, o něž podepře svou úvahu. Ve stěžovatelově věci nalézací soud nejenže vysvětlil, proč považuje aplikaci ustanovení §136 o. s. ř. za případnou, ale rovněž hodnoty akcií neurčil zcela libovolně, ale vyšel z výpisu akcií dostupného nejblíže datu zániku manželství stěžovatele.
K výhradám týkajícím se délky řízení je třeba uvést, že v případě průtahů v řízení je nutno rozlišovat dvě situace. V prvém případě, kdy se ústavně právní ochrany domáhá účastník řízení, které v době podání ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno, Ústavní soud zakáže orgánu veřejné moci, aby v porušování práv a svobod stěžovatele pokračoval, shledá-li jeho ústavní stížnost důvodnou. V případě druhém, kdy je již řízení před orgánem veřejné moci v době podání ústavní stížnosti pravomocně skončeno, považuje Ústavní soud po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, takovou ústavní stížnost za nepřípustnou podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném (srov. odst. 21. nálezu sp. zn. IV. ÚS 2519/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvádí, v kterých časových úsecích mělo k průtahům dojít, a že i kdyby tak učinil, nebylo by možno z důvodu nepřípustnosti taková tvrzení přezkoumávat, Ústavní soud se těmito námitkami více nezabýval.
Ústavní soud nemá námitek k zahrnutí finančních prostředků na stěžovatelově důchodovém účtu do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Dále je Ústavní soud přesvědčen, že záměnou kanadských dolarů za americké při vyčíslování hodnoty vkladu na stěžovatelově důchodovém účtu nedošlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatele, poněvadž toto pochybení napravil svým rozhodnutím odvolací soud. V prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 28 C 163/98, v údajném nerespektování rozhodnutí Městským soudem v rozsudku č. j. 53 Co 91/2006-195 a nezahájením vyšetřování z podnětu stěžovatelova trestního oznámení neshledává Ústavní soud porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal žádná pochybení v rozhodování obecných soudů a že námitky vznášené v ústavní stížnosti představují pouhou pokračující polemiku s jejich závěry, která však není s to stěžovatelovu věc posunout do ústavněprávní roviny a být způsobilou k tomu, aby opodstatňovala kasační zásah Ústavního soudu. Obecné soudy se stěžovatelovou věcí velmi pečlivě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem reagovaly na všechny jeho výhrady vznesené v průběhu řízení, v důsledku čehož nemá Ústavní soud ničeho, co by jejich procesnímu postupu a rozhodnutím mohl vytknout.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu