ECLI:CZ:US:2008:4.US.845.08.1
sp. zn. IV. ÚS 845/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti OLREDO spol. s r. o., se sídlem Praha 1, Krakovská 7/1392, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA, advokátem se sídlem Praha 1, Ovocný trh 1096/8, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 32 Cdo 1044/2005-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. května 2003, č. j. 11 C 18/2002-61 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně"), zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalovaném JUDr. P. R., CSc (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 2.313.737,80 Kč s 6,5% úroky z prodlení od 7.2.2002 do zaplacení představující náhradu škody způsobené nezákonným jednáním žalovaného jako člena senátu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "Rozhodčí soud"), který rozhodoval v rozhodčím řízení spor stěžovatele a společnosti Asset Management Copany, s. r. o., a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 12. října 2004, č. j. 16 Co 523/2003-91, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 32 Cdo 1044/2005-122 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizuje se závěry obecných soudů o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného, jež byla obecnými soudy dovozena z posouzení (ne)existence odpovědnosti žalovaného jako člena senátu Rozhodčího soudu vůči stranám před Rozhodčím soudem rozhodovaného sporu, resp. stěžovatelce. Postup obecných soudů, kdy již na základě závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného došlo k zamítnutí žaloby stěžovatelky a nedošlo tak k projednání merita věci, pak stěžovatelka považuje za až hraničící s odmítáním spravedlnosti a upření práva stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. V důsledku pak stěžovatelka spatřuje též zkrácení na svém ústavně zaručeném právu na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem ústavního soudu je navíc v souladu s čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, nikoli tedy "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace podústavního práva - s výjimkou případů, jak tomu však v projednávané věci není, kdy dospěje k závěru, že případné omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97).
Pokud jde odpovědnost rozhodce jako člena senátu Rozhodčího soudu vůči stranám sporu, vyjádřil se Ústavní soud (blíže viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/02), že nálezy vydávané rozhodčími senáty nebo jedinými rozhodci Rozhodčího soudu, jsou rozhodčími nálezy tohoto soudu, nikoliv jeho rozhodců jako soukromých osob. Obecné soudy proto podle názoru Ústavního soudu dospěly (též s odkazem na právě citované usnesení Ústavního soudu) zcela správně k závěru, že rozhodce jako člen senátu Rozhodčího soudu za škodu vzniklou rozhodnutím Rozhodčího soudu vůči stranám sporu neodpovídá. Ústavní soud shledal jako správný také závěr obecných soudů o tom, že škoda stěžovatelce nebyla způsobena jednáním konkrétního rozhodce (když tento jednal jako člen senátu Rozhodčího soudu), ale že mohla vzniknout až na základě rozhodčího nálezu vydaného senátem Rozhodčího soudu. Žalovaný (rozhodce rozhodující jako člen senátu Rozhodčího soudu) proto ve sporu pasivně věcně legitimován nebyl.
Ve vztahu k postupu obecných soudů, kdy (již) na základě závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného došlo k zamítnutí žaloby stěžovatelky (a nedošlo tak k projednání merita věci), což stěžovatelka považuje za hraničící s odmítáním spravedlnosti a upření práva domáhat se stanoveným postupem práva u nezávislého a nestranného orgánu, Ústavní soud konstatuje, že takovýto zásah do ústavního práva stěžovatelky na spravedlivý proces opět neshledává, když obecné soudy rozhodly naprosto správně jediným možným způsobem jak lze za takovéto situace rozhodnout. K porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na ochranu majetku mělo dojít v důsledku výše tvrzených pochybení obecných soudů, která však Ústavní soud svým přezkumem neshledal. Jelikož nebyla nalezena ani jiná pochybení obecných soudů, kterými by mohlo být zasaženo do tohoto práva stěžovatelky, uzavírá Ústavní soud, že ani tohoto právo stěžovatelky porušeno nebylo.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17.dubna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu