ECLI:CZ:US:2008:4.US.85.08.1
sp. zn. IV. ÚS 85/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti K. R., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem, AK Kozí 4, 602 00 Brno, proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2006 č. j. 88 T 125/2006-68 a Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2007 sp. zn. 8 To 14/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 8 Tdo 1092/2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále nebyl respektován článek 39 Listiny, dle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit. Taktéž mělo být porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 88 T 125/2006, z něhož zjistil následující.
Stěžovatel byl společně s J. S. odsouzen pro trestný čin krádeže dle ustanovení §247 odst. 1 písm. b) trestního zákona spáchaný formou spolupachatelství, kterého se měli dopustit tím, že stěžovatel rozlomil vložku zámků vstupních dveří do kanceláře společnosti Smrček - stavitel, s. r. o., a zatímco stěžovatel hlídal v blízkosti objektu, zda někdo nejde, J. S. vnikl do kanceláře a v blízkosti dveří si nachystal k odnesení starý psací stroj a vzorník parapetů; následně byl J. S. zadržen hlídkou Policie ČR na místě činu, stěžovatel v jeho bezprostřední blízkosti. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 2. 2007 sp. zn. 8 To 14/2007 stěžovatelovo odvolání zamítl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 8 Tdo 1092/2007 stěžovatelovo dovolání odmítl.
Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením svého jednání jako dokonaného trestného činu krádeže, neboť mezi znaky objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu patří znak spočívající v přisvojení věci, čímž se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí a zároveň vyloučení dosavadního vlastníka z držení a nakládání s věcí. K přisvojení věcí nedošlo, poněvadž věci nebyly vyneseny z kanceláře; v této souvislosti poukazuje stěžovatel na shodný právní názor obsažený ve stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství ke stěžovatelovu dovolání. Nejvyšší soud ve svém usnesení argumentoval rozhodnutím sp. zn. 6 To 4/76, dle něhož se čin považuje za dokonaný, pokud pachatel věc ukryl v prostoru, v němž se původně nacházela. Stěžovatel upozorňuje, že takové rozhodnutí nelze na danou věc použít, neboť věci byly volně položeny u dveří místnosti. Dále se stěžovatel domnívá, že jeho jednání bylo jako spolupachatelství posouzeno nesprávně, protože se ani částečně nedopustil jednání, které je znakem skutkové postaty trestného činu krádeže. Pouze rozlomil zámek, což by mohlo být maximálně posouzeno jako trestný čin poškozování cizí věci. Věci, které si J. S. v kanceláři nachystal k odnesení, stěžovatel nikdy neviděl a neměl je ve svém držení.
Předseda senátu Městského soudu v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na odůvodnění rozhodnutí všech obecných soudů, které se stěžovatelovou věcí zabývaly a reagovaly na námitky uplatněné v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť Městský soud v Brně dbal všech práv obviněného na obhajobu, poučil ho o jeho postavení v řízení a o jeho právech, umožnil mu souvisle se k věci vyjádřit, jakož i účastnit se hlavního líčení, včetně uplatnění všech práv s tím souvisejících, doručil stěžovateli rozsudek a dále postupoval podle trestního řádu po podání odvolání, resp. dovolání. Ústavní soud toto vyjádření nezaslal stěžovateli k replice, neboť neobsahuje žádné nové skutečnosti a argumenty.
Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem podaná osobou k ní zjevně neoprávněnou.
Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a proto jeho posláním není výklad podústavního práva; tuto úlohu plní obecné soudy. Zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn pouze v případě, shledá-li porušení základního práva či svobody. V záležitostech aplikace jednoduchého práva se jedná o případy, kdy Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně. Skutečnost, že stěžovatel zastává jiný právní názor než obecné soudy, není sama o sobě důvodem k vyhovění ústavní stížnosti.
Ústavní soud nemá výhrad k tomu, že obecné soudy posoudily stěžovatelovo jednání jako dokonaný trestný čin krádeže. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí netvrdil, že odsouzený S. věci v kanceláři ukryl, ale pouze vyložil pojem přisvojení věci, který ilustroval na několika konkrétních příkladech, z nichž jedním bylo i ukrytí věci v prostoru, v němž se původně nacházela. Nejvyšší soud připustil, že citovaná judikatura není na projednávanou věc zcela přiléhavá, avšak dovodil z ní obecný závěr, že k dokonání trestného činu krádeže plně postačuje, odejme-li pachatel věc z dispozice majitele a ukryje-li ji na jiném místě v téže místnosti, případně si ji nachystá u dveří objektu k odnesení. Jednání pachatelů do tohoto rámce zapadalo, neboť J. S. již věci odnášel z horní části kanceláře, když slyšel přicházet policisty.
Ústavní soud se rovněž ztotožňuje s hodnocením stěžovatelova jednání jako trestného činu krádeže a nikoli poškozování cizí věci. Spolupachatelství předpokládá splnění dvou podmínek: jednak spáchání trestného činu společným jednáním a jednak úmysl jej takto spáchat. Právní teorie a praxe zná několik modelových situací společného jednání. V prvé řadě případ, kdy každý z pachatelů sám svým jednáním naplní všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, dále pak situaci, kdy jednáním jednotlivých pachatelů jsou naplněny pouze některé znaky dané skutkové podstaty a teprve jejich souhrnem je dána kompletní skutková podstata trestného činu. Konečně poslední variantou je situace, kdy jednání každého ze spolupachatelů představuje článek řetězu, současně tato jednání přímo směřují ke spáchání trestného činu a pouze ve svém souhrnu utváří jeho skutkovou podstatu. K tomu, aby bylo možno dané jednání kvalifikovat jako spolupachatelství, není nutné, aby se pachatelé na trestné činnosti podíleli ve stejném rozsahu, pokud je u všech naplněna jak objektivní, tak subjektivní stránka spolupachatelství. Druhá podmínka - úmysl - musí zahrnovat spáchání trestného činu společným jednáním a musí jej mít všichni spolupachatelé. Stěžovatel a spoluodsouzený S. svými jednáními ve svém souhrnu naplnili skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 písm. b) trestního zákona, poněvadž stěžovatel provedl první fázi trestného jednání (vloupání) a J. S. pak zrealizoval fázi druhou (přisvojení si cizí věci), zatímco stěžovatel jej v tomto podporoval tím, že hlídal okolí objektu. Oba společně pojali úmysl odcizit cizí věc, kterýžto úmysl dokonce vyjádřili nahlas (srov. výpovědi obou pachatelů při hlavním líčení konaném dne 1. 12. 2006, č. l. 59 - 60). Obecné soudy proto zcela správně konstatovaly, že stěžovatel a J. S. společně svým jednáním naplnili skutkovou podstatu trestného činu krádeže spáchaného formou spolupachatelství.
Ústavní soud uzavírá, že postupem obecných soudů nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ani žádné jiné právo zaručené mu hlavou pátou Listiny. Úvahy obecných soudů vedoucí k právním závěrům napadeným v ústavní stížnosti jsou seznatelné z odůvodnění jejich rozhodnutí, v nichž jsou jejich myšlenkové pochody dostatečně popsány a vysvětleny. Výklad příslušných ustanovení trestního zákona obecnými soudy podaný není svévolný ani nepředstavuje extrémní vybočení z obecně uznávaných interpretačních principů, ale naopak plně odpovídá obecně přijímané výkladové praxi týkající se těchto ustanovení. Lze tedy konstatovat, že soudy při rozhodování o vině a trestu stěžovatele postupovaly ústavně konformním způsobem.
Petitem ústavní stížnosti navrhl stěžovatel zrušení všech výroků rozsudku Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně. Jakkoliv je z odůvodnění ústavní stížnosti patrno, že ve skutečnosti stěžovatel má za protiústavní jen ty části rozhodnutí nalézacího a odvolacího (jakož i dovolacího) soudu, jež se týkají pouze jeho osoby, bylo nutno v částech žádajících též zrušení výroků o vině a trestu spoluodsouzeného J. S. ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, neboť stěžovatel postrádá aktivní legitimaci k ústavní stížnosti podávané ve prospěch jiné osoby než osoby jeho vlastní [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Z vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dílem jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu