ECLI:CZ:US:2008:4.US.859.08.1
sp. zn. IV. ÚS 859/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. P., právně zastoupeného JUDr. Hanou Plátěnkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Brno, Borová 1, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. října 2005, č.j. 2 T 60/2004-1039, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2007, č.j. 9 To 3/2007-1084, a Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2007, č.j. 6 Tdo 726/2007-1108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručeným v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny jakož i dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále právo na rovnost účastníků řízení zaručenou podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.
Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu čtrnácti měsíců. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Městský soud v Praze zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Stěžovatel spařuje porušení svých práv stěžovatel v tom, že soud prvého stupně nesprávně zhodnotil všechny okolnosti dané věci a dopustil se nesprávné kvalifikace trestného činu. Dále porušil právo na rovnost tím, že jako bezdůvodné zamítl návrhy stěžovatele na provedení důkazů svědčících v jeho prospěch. Odvolací ani dovolací soudy se pak věcí meritorně nezabývaly a tím posvětily nesprávné rozhodnutí zkracující stěžovatele v jeho právech.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu k trestnímu stíhání, které považuje za ultima ratio mající prostor pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv osob jsou vyčerpány (sp. zn. II. ÚS 413/04 či sp. zn. IV. ÚS 469/04).
Dále stěžovatel popsal jednotlivé důkazy, které obecné soudy neprovedly a které by měly, dle jeho názoru, podstatný vliv na správný závěr ve věci. Dovozoval z nich, že v rekonstrukci a následném zpřístupnění nemovitosti byl limitován správními orgány.
Stěžovatel rovněž uvedl, že napadená rozhodnutí postrádají zdravý rozum a jsou projevem nadbytečné trestní represe. Následně pak polemizoval s jednotlivým závěry napadeného rozsudku soudu prvého stupně.
S ohledem na popsané skutečnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 2 T 60/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by konkrétně uvedl v čem měl citovaný zásah spočívat.
Jak je z předložených podkladů patrné, stěžovatel byl odsouzen jako jednatel společnosti vlastnící bytový dům v Praze. Tento dům byl zasažen povodněmi v roce 2002. Přístup vlastníka k odstranění závad, které dle provedených znaleckých posudků nebyly rozsáhlé, znemožnil nájemcům užívat nepoškozené byty. Nájemcům, právě s ohledem na nižší rozsah poškození domu, nevznikl nárok na náhradní ubytování, a proto si náhradní ubytování museli zajistit sami. Vzhledem k tomuto omezení posoudily obecné soudy jednání stěžovatele jako zásah do zákonem chráněného práva a shledaly jej vinným, jak výše uvedeno.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze spisu i z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy v řízení ve věci samé zhodnotily předložené důkazy v celku a ve vzájemných souvislostech. Pokud neprovedly některé stěžovatelem navržené důkazy, učinily tak s ohledem na skutečnost, že navržené důkazy neměly pro posouzení věci význam a soudům se jevily jako nadbytečné.
Pokud tedy tvrzené porušení práva na rovnost mělo spočívat v neprovedení všech stěžovatelem navržených důkazů, konstatuje Ústavní soud, že provádění důkazů a jejich hodnocení, je Ústavou České republiky svěřeno soudům k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestanný (čl. 82 odst. 1). Ústavní princip nezávislosti soudů při výkonu jejich funkce a jejich vázanost pouze zákonem z hlediska dokazování je nutno chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak tyto hodnotit. v souladu s tímto principem Ústavního soudu opakovaně konstatoval, že respektuje skutečnost, že obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. Je samozřejmě nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení §125 trestního řádu). V projednávané věci byly tyto podmínky naplněny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polemizoval se závěry obecných soudů. Vyjádřil nesouhlas s výrokem o vině, když je nadále přesvědčen, že uvedeného jednání se nedopustil, resp. že jednání, za které byl odsouzen, nebylo trestným činem. Stěžovatel však neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. V důsledku toho Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny (např. IV. ÚS 23/93 viz www.judikatura.cz), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
K námitce týkající se porušení čl. 8 odst. 2 Listiny Ústavní soud konstatuje, že je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, že se obecné soudy věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Dle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit, přičemž dle čl. 90 Ústavy ČR jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Ústavní soud neshledal v jejich závěrech stěžovatelem namítaná pochybení.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu