ECLI:CZ:US:2009:1.US.1060.09.1
sp. zn. I. ÚS 1060/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Sportovního klubu Přerov, se sídlem Dr. Petřivalského 1, Přerov, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Roubalem, advokátem se sídlem v Přerově, Žerotínovo nám. 15, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2009, č. j. 32 Odo 1659/2006-14, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2009, která splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výklad učiněný Krajským soudem v Ostravě a následně Nejvyšším soudem České republiky se příčí ustanovení procesního práva a obsahově znamená porušení ústavněprávně zaručeného práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Stěžovatel uvádí, že mu již dne 24. 3. 1994 sdělil právní předchůdce žalobkyně PRAMEN Olomouc, s. r. o. (dále jen "právní předchůdce žalobkyně"), že dlužníkovi O. S. vypověděl úvěrovou smlouvu a že přistoupí k uspokojení pohledávky realizací zástavního práva. V té době činila nesplacená část úvěru dlužníkem 3.694.574,84 Kč, což znamenalo, že této částky mohlo být při prodeji zástavy dosaženo. Až v roce 1997 však právní předchůdce žalobkyně svůj nárok uplatnil po dlužníkovi žalobou a teprve v roce 2003 požadoval poprvé po ručiteli, tedy stěžovateli, aby splnil závazek z ručení, aniž by kdykoliv před tím žádal po stěžovateli zaplacení úvěru z titulu jeho ručitelského závazku. Nejméně tedy po dobu 12 roků ode dne, kdy došlo k podpisu ručitelského závazku, o kterém stěžovatel tvrdí, že byl uzavřen v rozporu s tehdy platným hospodářských zákoníkem, neboť nebyl schválen kompetentním orgánem - výborem Tělovýchovné jednoty, právní předchůdce žalobkyně v podstatě stěžovatele utvrzoval v tom, že úvěr dlužník musel splatit. Právní předchůdce žalobkyně dále v celém řízení nebyl nejen schopen prokázat, zda včas a řádně a efektivně postupoval vůči dlužníkovi, ale nebyl ani schopen prokázat, proč nebylo přistoupeno k realizaci zástavního práva, neboť nikdy nebyl předložen původní úvěrový spis a soudy se spokojily s tím, že tento spis není k dispozici. Stěžovatel se rovněž neztotožňuje s právním závěrem Nejvyššího soudu, že jednání věřitele nelze posoudit podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, tedy že by tento jednal v rozporu s dobrými mravy. Dobré mravy jsou dle stěžovatele jednou z nejvyšších zásad, a to s dopadem nejen na právo soukromé, nýbrž na právo jako celek. Ve světle tohoto pak nepřichází možnost, že by obchodní (hospodářský) či obdobný styk byl z dopadu této zásady vyjmut. Stěžovatel je také přesvědčen, že shora popsaným postupem soudu nebylo respektováno ani ustanovení §1 odst. 1 o. s. ř., když nepochybně účelem o. s. ř. je dbát nad tím, aby v řízení byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků. Rozhodnutí soudu je dle stěžovatele dále v rozporu s článkem 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Podáním ze dne 15. 7. 2009 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyžádal k řízení o ústavní stížnosti spis Okresního soudu v Přerově sp. zn. 9 C 112/2007, ve kterém jsou založeny listiny zaslané Ministerstvem financí, u kterého byla uložena agenda zaniklé České konsolidační agentury, které podporují tvrzení stěžovatele v tom smyslu, že původní majitel pohledávky Česká spořitelna měla k dispozici od samého počátku listiny, které potvrzují, že právní předchůdce stěžovatele schválil ručení O. S. pouze do částky 1.000.000,- Kč a potvrzení, že stěžovatel hodlá ručit pouze do částky 1.000.000,- Kč a nabízí k tomu ručení majetkem - nemovitostmi, což však Českou spořitelnou nebylo akceptováno. Rovněž z těchto listin vyplývá, jaké kroky právní předchůdce žalobkyně podnikal, či spíše právě nepodnikal, vůči dlužníku O. S. při vymáhání jeho pohledávky.
Ze spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 9 C 119/2007, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Dne 29. srpna 1991 byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně Českou státní spořitelnou a O. S. (dále jen "dlužník") smlouva o úvěru, na základě které byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 6,000.000,- Kč na investice. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna zástavní smlouvou k nemovitostem dlužníka č. 2508-20252-831/1,2,3 ze dne 29. srpna 1991 a prohlášením o ručitelském závazku právní předchůdkyně stěžovatele TJ. Lokomotiva Meochema Přerov z téhož dne. Úvěr byl vyčerpán, nebyl však dlužníkem řádně splácen a nebyl uhrazen ani ručitelem. Přípisem ze dne 24. března 1994 adresovaným právní předchůdkyni stěžovatele Česká státní spořitelna sdělila, že k 31. březnu 1994 vyprší lhůta ke splnění závazku dlužníkem a že přistoupí k realizaci zástavního práva. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2001, č. j. 16 Cm 199/97-36, bylo dlužníkovi uloženo zaplatit právní předchůdkyni žalobce částku 5,406.168,30 Kč s příslušenstvím. Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 22. května 2003, sp. zn. 19 Nc 667/2003, byl nařízen výkon rozhodnutí proti dlužníkovi pro pohledávku 5,406.168,30 Kč. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. července 2004, sp. zn. 33 K 41/2004, prohlásil na majetek dlužníka konkurs. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 8. 2005, č. j. 7 C 312/2004-73, byla zamítnuta žaloba žalobkyně PRAMEN Olomouc, s. r. o., kterou se domáhala po stěžovateli zaplacení částky 100.000,- Kč coby části pohledávky z ručitelského závazku stěžovatele a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení. S odkazem na ustanovení 763 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb. (dále jen "obchodní zákoník") dospěl soud prvního stupně k závěru, že prohlášení ručitele je platným právním úkonem podle ustanovení §129l odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "hospodářský zákoník"), neboť bylo podepsáno osobami oprávněnými podle stanov tak učinit, důvodem zamítnutí žaloby však bylo odepření plnění stěžovatelem podle ustanovení §129m odst. 3 hospodářského zákoníku, neboť žalobkyně a její právní předchůdci způsobili, že "nelze dosáhnout uspokojení od povinného". Pohledávka byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem a to nebylo realizováno, přestože věřitel již v roce 1994 sdělil, že přistoupí k realizaci zástavního práva. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. června 2006, č. j. 15 Co 7/2006-120, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovateli uložil zaplatit částku 100.000,- Kč. Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní závěr, že ručitelské prohlášení je platným právním úkonem, jímž byl založen ručitelský závazek žalovaného podle ustanovení §129l odst. 2 hospodářského zákoníku, neztotožnil se však se závěrem o důvodnosti odepření splnění ručitelského závazku podle ustanovení §129m odst. 3 hospodářského zákoníku. Odvolací soud uvedl, že rozhodné pro posouzení věci je, že stěžovatel se stal na základě ručitelského prohlášení ručitelem dlužníka a žalobkyně má podle ustanovení §129m odst. 2 hospodářského zákoníku právo domáhat se plnění v dlužníkem neuspokojeném rozsahu proti ručiteli, což je podstatou tohoto zajišťovacího právního instrumentu. Skutečnost, že věřitel nevyužil zástavního práva k nemovitostem k dosažení uspokojení své pohledávky, může být významná pro faktický rozsah uspokojení pohledávky věřitele, nikoli pro neposkytnutí právní ochrany jeho zákonným nárokům uplatněným v řízení proti stěžovateli. Ze stejných důvodů nelze ani učinit závěr, že ze strany žalobkyně jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které dovolací soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu ČR nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a meritorního .
Ústavní soud předesílá, že z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadeného rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
V dané věci se dovolací soud, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadeno, zabýval otázkou správnosti interpretace §129m odst. 3 hospodářského zákoníku soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Podle tohoto ustanovení platilo, že ručitel může odepřít splnění oprávněné organizaci, pokud tato způsobila, že nelze dosáhnout uspokojení od povinné organizace. Dovolací soud dospěl k závěru, že podle tohoto ustanovení ručitel může odepřít plnění jen tehdy, způsobil-li věřitel, že nelze dosáhnout plnění od dlužníka ze zajištěného závazku, tuto možnost tedy ručitel nemá v případě, nevyužil-li věřitel svého práva na uspokojení pohledávky z jiných zajišťovacích institutů. Uplatnil-li věřitel právo na zaplacení dlužné částky proti dlužníkovi v soudním řízení, dlužník byl zavázán k zaplacení dluhu a k vymožení přisouzené částky byl veden výkon rozhodnutí, nejde o situaci, v níž by ručitel ve smyslu ustanovení §129m odst. 3 hospodářského zákoníku mohl důvodně odepřít plnění. Dovolací soud nehledal také důvodnou námitku, podle níž odvolací soud pochybil, pokud v jednání věřitele neshledal rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť ručitelský závazek vznikl podle hospodářského zákoníku a ten ustanovení obdobné §3 odst. 1 občanského zákoníku neobsahoval. Ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku pak dle dovolacího soudu nelze použít s ohledem na ustanovení §763 odst. 1 obchodního zákoníku, v této souvislosti odkázal Nejvyšší soud na svůj rozsudek ze dne 16. listopadu 1999, sp. zn. 32 Odo 2016/98, v němž dospěl k závěru, že určujícím pro posouzení toho, zda se právní vztah řídí dosavadními předpisy či nikoli, je okamžik vzniku tohoto vztahu.
Takový řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, který je zcela v mezích ústavnosti. Stěžovatelem napadené rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť neshledal v postupu Nejvyššího soudu ČR prvky libovůle či svévole. Dovolací i odvolací soud vycházely z řádně zjištěného skutkového stavu, který však zhodnotily odlišným způsobem, než jak činí stěžovatel, když po zhodnocení důkazů dospěly k závěru, že vzhledem ke skutečnosti, že platná ani předchozí právní úprava v případě plurality zajišťovacích prostředků nestanovila a nestanoví pořadí či prioritu mezi těmito zajišťovacími prostředky, a je tedy ponecháno na volbě věřitele, jak a kdy bude při uspokojení svých pohledávek postupovat, a které ze zajišťovacích prostředků a ve které době bude realizovat, nelze mít zato, že právní předchůdce žalobkyně způsobil stav uvedený v ustanovení §129m odst. 3 hospodářského zákoníku, tedy že od dlužníka nelze dosáhnout uspokojení. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ČR také řádně odůvodnil svůj závěr, že ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku nelze použít s ohledem na ustanovení §763 odst. 1 obchodního zákoníku, a to včetně odkazu na svou judikaturu. Ústavní stížnost je i v této části polemikou s právními názory obecných soudů ohledně výkladu podústavního práva, a to ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku ve vazbě na §763 obchodního zákoníku. Sama okolnost, že stěžovatel zaujímá jiný právní názor na výklad podústavního práva, než jaký zaujaly obecné soudy, porušení základních práv nezakládá. Výklad těchto ustanovení Nejvyšším soudem vyjádřený v napadeném rozhodnutí přitom odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, jehož úkolem - a nikoliv úkolem Ústavního soudu - je sjednocovat judikaturu obecných soudů. Pokud stěžovatel v této souvislosti namítá, že není přípustné, aby byl obchodní (hospodářský) či obdobný styk z dopadu zásady dobrých mravů vyjmut, zde Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že pojem dobrých mravů zavedla znovu do občanského práva novelizace občanského zákoníku s účinností od 1. 1. 1992, tedy teprve po uzavření smlouvy o úvěru a smlouvy o ručení.
Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, že obecné soudy i přes jeho návrhy nepřistoupily k vyžádání původního úvěrového spisu, resp. se spokojily s tím, že tento spis není k dispozici. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatel v tomto smyslu vznášel důkazní návrhy, ať již samostatně, či v rámci ústních jednání. Při ústním jednání před soudem prvního stupně dne 22. 8. 2005 před vyhlášením rozsudku naopak stěžovatel i žalobkyně uvedly, že nemají další důkazní návrhy (č. l. 66 spisu, strana druhá), totéž pak účastníci uvedly v rámci odvolacího řízení při ústním jednání dne 22. 6. 2006 (č. l. 113 spisu). Přípisem ze dne 14. 1. 2005 o vyžádání veškerých podkladů k úvěrové smlouvě žádala soud žalobkyně, Česká spořitelna a. s. však dne 2. 3. 2005 soudu sdělila, že pohledávka byla postoupena Konsolidační bance, s. p. ú., která k výzvě soudu dne 4. 4. 2005 uvedla, že pohledávka i s příslušnou dokumentací byla postoupena postupníkovi Ing. M. Č. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že proces dokazování a hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž Ústavní soud nezasahuje, postupují-li obecné soudy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, jestliže obecné soudy vybočily z hranic vymezených uvedenou zásadou, zejména pak jestliže nelze skutkové závěry vyvodit z provedeného dokazování a jestliže lze konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. Jedině taková intenzita vybočení z hranic vymezených zásadou volného hodnocení důkazů umožňuje Ústavnímu soudu porušení práva na spravedlivý proces dovozovat. Současně - jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe - nelze vybočení z hranic zásady volného hodnocení důkazů spatřovat v tom, že obecné soudy neprovedly všechny důkazy, které účastníci řízení navrhovali. Ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že obecné soudy provádějí dokazování tak, aby zjistily dostatečně skutkový stav věci; nemusí provést všechny navrhované důkazy a pokud některé z nich neprovedenou, musí svůj závěr odůvodnit. Ve věci stěžovatele je Ústavní soud toho názoru, že obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť jejich rozhodnutí splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto nelze nic vytknout.
Pokud se stěžovatel domáhá toho, aby předmětné listiny, respektive soudní spis, v němž jsou založeny, byly vyžádány Ústavním soudem, Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje pouze z hlediska dotčení ústavními zákony garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2009
František Duchoň
předseda senátu