ECLI:CZ:US:2009:1.US.1512.09.1
sp. zn. I. ÚS 1512/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. Z., zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem Třinec, 1. máje 398, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 4 Cmo 96/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Opírá ji zejména o následující důvody:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 4 Cmo 96/2009, potvrzujícím usnesení Krajského soudu v Ostravě o odmítnutí návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření, byla stěžovatelce odňata možnost projednat věc před soudem, čímž došlo k porušení jejího základního práva uvedeného v článku 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka napadá názor Vrchního soudu v Olomouci, že nikterak nedosvědčila a nedoložila svá tvrzení, že si v době podání návrhu na vydání předběžného opatření nemohla opatřit 100.000,- Kč za účelem složení jistoty ve smyslu ustanovení §75b odst. 3 písm. g) o. s. ř. a že je jednáním žalované (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice - dále jen "vedlejší účastnice") bezprostředně ohrožena.
Tento názor vrchního soudu považuje stěžovatelka za absurdní, neboť prý není možné, aby své negativní tvrzení osvědčila nebo doložila. Není rovněž pravda, že nic netvrdila o svých majetkových poměrech, neboť v návrhu na vydání předběžného opatření uvedla, že její příjem je krácen chováním vedlejší účastnice; nadto prý majetkové poměry vůbec nemají být při aplikaci ustanovení §75b odst. 3 písm. g) o. s. ř. zohledňovány. Pokud vrchní soud uvádí, že z tvrzení stěžovatelky nelze dovozovat, že je chováním vedlejší účastnice její existence nebo existence jejího podnikání ohrožena, pak je tento závěr podle stěžovatelky "od věci", neboť vytýkané jednání vedlejší účastnice by mělo být až předmětem žaloby o náhradu škody a nikoliv předmětem návrhu na vydání předběžného opatření. Výsledek počínání soudu má dle stěžovatelky nyní za následek, že stále nemá potřebných 100.000,- Kč na složení jistoty (finanční prostředky potřebuje na chod své společnosti); než bude projednána její žaloba o náhradu škody, dosáhne tato škoda mnohonásobné výše, a to jen proto, že soud nechránil oprávněné zájmy účastníků hospodářské soutěže (rozuměj stěžovatelky). Vedlejší účastnice přitom podle tvrzení stěžovatelky v jednání, které ji poškozuje, neustále pokračuje.
Stěžovatelka k dotazu Ústavního soudu uvedla, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený pod sp. zn. 7 Nc 202/2009. Z něho zjistil, že stěžovatelka podala dne 13. 2. 2009 u Krajského soudu v Ostravě proti žalované (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici) nemocnici Třinec návrh na vydání předběžného opatření. Navrhla, aby soud v souladu s ustanovením §76 odst. 1 písm. f) a odst. 2 o. s. ř. vydal toto předběžné opatření: "Žalovaná je povinna podle §16a odst. 1 písm. d) zákona číslo 48/97 Sb. o veřejném zdravotním pojištění vybírat od pojištěnců regulační poplatek.", s tím, že žalobu o náhradu škody podá proti vedlejší účastníci v okamžiku, kdy zjistí její skutečnou výši. Svůj návrh na vydání předběžného opatření zdůvodnila tak, že vedlejší účastnice z podnětu svého zřizovatele - Moravskoslezského kraje - ruší počínaje dnem 1. února 2009 vybírání regulačních poplatků vybíraných v lékárně v Nemocnici v Třinci na Sosně. Dnem 2. února 2009 pak skutečně vedlejší účastnice začala porušovat zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 48/1997 Sb."), konkrétně povinnost uvedenou v ustanovení §16a odst. 1 písm. d), a to tím, že při výdeji léků a léčivých přípravků na recept nevybrala od pojištěnců regulační poplatek. Cílem takového chování bylo a je zvýhodnit jednu skupinu pojištěnců, tedy zákazníků lékárny v Nemocnici Třinec Sosna, na úkor druhé skupiny pacientů, tedy zákazníků ostatních lékáren. Stěžovatelka uvedla, že toto zvýhodnění je realizováno nekalosoutěžním jednáním vedlejší účastnice formou podplácení podle §44 a §49 odst. 2 Obchodního zákoníku. Z toho důvodu bylo potřeba, aby byly mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí zatímně upraveny poměry, a to vydáním předběžného opatření, na základě kterého by se vedlejší účastnice po dobu účinnosti zákona č. 48/1997 Sb. zdržela nevybírání regulačních poplatků v lékárně v objektu Nemocnice Třinec, Sosna. Naplnění "preventivní ochrany" předběžného opatření přitom stěžovatelka spatřovala v nebezpečí z prodlení a v tom, že vedlejší účastnice bude ve svém konání pokračovat i do budoucna, z čehož vznikne stěžovatelce újma v podobě ztráty příjmu a tím i zisku. Touto ztrátou stěžovatelka ve svém návrhu rovněž zdůvodnila, že si bez svém viny nemůže opatřit 100.000,- Kč za účelem složení jistoty ve smyslu §75b o. s. ř.; proto jí nestíhá povinnost složit tuto jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 2. 2009, č.j. 7 Nc 202/2009-7, návrh na vydání předběžného opatření odmítl (výrok I) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Vyšel z toho, že podle §75b odst. 3 písm. g) o. s. ř., odstavce 1 a 2 ustanovení §75b o. s. ř. neplatí, je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mohla navrhovateli vzniknout újma, a navrhovatel spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření osvědčí, že jistotu bez své viny nemohl složit. Podle názoru soudu však v případě stěžovatelky není dán důvod k osvobození od jistoty ve smyslu §75b odst. 3 písm. g) o.s.ř. Tvrzení stěžovatelky o vzniklé a pokračující újmě se totiž pohybují pouze v obecné úrovni. Stěžovatelka prý nenabídla soudu konkrétní tvrzení, z nichž by mohl dovodit, že tvrzená újma je natolik intenzivní, že v době podání návrhu na vydání předběžného opatření není schopna (s ohledem na podstatný úbytek zákazníků, respektive s ohledem na snížení počtu příjmů) zaplatit zákonem stanovenou jistotu ve výši 100.000,- Kč. Podle soudu nejde ani o situaci, kdy by potřeba nařídit předběžné opatření byla natolik naléhavá, že už samotné složení jistoty by mohlo být zdrojem prodlení, v jehož důsledku by stěžovatelce mohla vzniknout újma. Mimo to stěžovatelkou formulovaný petit je příliš neurčitý (a proto nevykonatelný); povinnost, která má být předběžným opatřením uložena, vyplývá přímo ze zákona a nelze tedy tuto povinnost ukládat duplicitně soudním rozhodnutím.
Proti tomto usnesení se stěžovatelka odvolala. Namítala, že soud prvního stupně "vymyslel" v rozporu s obchodním zákoníkem a s občanským soudním řádem další podmínku vydání předběžného opatření, jestliže uvádí, že stěžovatelka nenabídla konkrétní tvrzení, z nichž by soud mohl dovodit, že tvrzená újma je natolik intenzívní, že v momentální situaci není žalobkyně schopna zaplatit zákonem stanovenou jistotu 100.000,- Kč. Přitom nebylo povinností stěžovatelky taková tvrzení předkládat. Její povinností pouze bylo tvrdit protiprávní stav, uvést, jak k němu došlo či dochází a zda důsledky vzniklé jednáním druhé strany jsou způsobilé přivodit jí újmu v podobě snížení tržeb, event. zisku. To vše soudu nabídla a tudíž svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní splnila. Stěžovatelka dále v odvolání prohlašuje, že rovněž prokázala naléhavost situace, neboť každým dnem jí byla způsobována újma, která nabyla takových rozměrů, že nemohla zaplatit jistotu ve výši 100.000,- Kč. Stěžovatelka považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za nebezpečný precedent legalizující nekalosoutěžní jednání vedlejší účastnice, jež ohrožuje její podnikání. Soud prvního stupně prý zcela opominul preventivní funkci předběžného opatření, jehož smyslem je zabránit nárůstu škody způsobené stěžovatelce. Konečně vyjádřila názor, že rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí návrhu na vydání předběžného opatření je odtržené od reality; stěžovatelka podniká, dodržuje všechny právní předpisy a regulační poplatky proto vybírá. Vedlejší účastnice však právní předpisy nedodržuje, a to bez jakýchkoli sankčních důsledků, naopak má z tohoto chování finanční prospěch.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 4. 2009, č. j. 4 Cmo 96/2009-18, rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud při svém rozhodování pojal za výchozí tvrzení stěžovatelky, že jsou v jejím případě splněny předpoklady stanovené ustanovením §75b odst. 3 písm. g) o.s.ř., tedy že výjimečně není povinna jistotu složit. S tímto závěrem se však vrchní soud neztotožnil, neboť stěžovatelka - podle něho - toto tvrzení naprosto ničím neosvědčila a nedoložila (např. dokladem o svých majetkových a příjmových poměrech). Bez konkrétních tvrzení, jak se vytýkané jednání vedlejší účastnice projevuje na tržbách či zisku stěžovatelky, nelze prý učinit závěr, že je stěžovatelka chováním vedlejší účastnice ne existenci, případně ve svém podnikání bezprostředně ohrožena.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ostravě tak, že plně odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 16. 2. 2009, č. j. 7 Nc 202/2009-7. Současně Ústavnímu soudu sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ji nepovažuje za důvodnou. Tvrzení, že účastník řízení nemá prostředky na zaplacení jistoty, musí být osvědčeno (pouhá citace zákona nestačí). Je přitom lhostejno, jakými prostředky se tak stane (např. pomocí výpisů z účtu atp.). Námitka stěžovatelky, že soudu nic nebránilo, aby se na její majetkové poměry dotázal, není správná. Tvrzení ve smyslu ustanovení §75b odst. 3 písm. g) o. s. ř. musí být osvědčeno již spolu s návrhem na vydání předběžného opatření. Jakékoli odstraňování vad návrhu a jeho doplňování je vyloučeno samotným §75a odst. 1 o.s.ř.; ostatně opačný postup by byl v rozporu se samotným rozhodováním o předběžném opatření. Vrchní soud vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
V replice k vyjádření Vrchního soudu v Olomouci stěžovatelka uvedla, že vrchní soud nesprávně směšuje podmínky stanovené §75b odst. 3 písm. g) o. s. ř. umožňující vydání předběžného opatření bez nutnosti složit jistotu a podmínky uvedené v §75b odst. 3 písm. f) o. s. ř., stanovené za stejným účelem (tedy umožnit vydání předběžného opatření bez složení jistoty). Vrchní soud ze svého vyjádření k ústavní stížnosti prý účelově vypustil tvrzení stěžovatelky uvedené v návrhu na vydání předběžného opatření, že si nemůže bez své viny v současné době opatřit 100.000,- Kč na složení jistoty, a to kvůli chování vedlejší účastnice. Stěžovatelka v replice dále prohlásila, že se záměrně nedomáhala aplikace ustanovení §75b odst. 3 písm. f) o. s. ř, neboť osvědčování podmínek stanovených tímto ustanovením je zdlouhavé a pro stěžovatelku nepraktické; je podle ní diskusní, zda finanční prostředky na jejím účtu určené na provoz lékárny, by byly překážkou osvobození od soudních poplatků podle §138 o. s. ř. Proto stěžovatelka raději využila podmínek §75b odst. 3 písm. g) o. s. ř. a zejména předložením novinových článků osvědčila, že jistotu bez své viny nemůže složit a že je tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku jí vzniká újma.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře (např. sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je především věcí obecných soudů (čl. 90 Ústavy). Sám se zpravidla, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), necítí být oprávněn ingerovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků řízení zasahují způsobem nikoli konečným. Ostatně, návrh na vydání předběžného opatření lze podat i opakovaně. Vzhledem k tomu se Ústavní soud předně zaměřil na posouzení, zda při vydání napadeného rozhodnutí bylo postupováno zákonem stanoveným způsobem, v souladu se zásadou spravedlivého procesu a s právem na soudní ochranu tak, jak to zaručuje čl. 36 a násl. Listiny.
Z tohoto úhlu pohledu pak lze konstatovat, že obecné soudy v řízení postupovaly správně podle ustanovení §75b o. s. ř., v jehož odstavci 1 bylo v době vydání předběžného opatření stanoveno: "K zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením, je navrhovatel povinen složit nejpozději ve stejný den, kdy podal u soudu návrh na nařízení předběžného opatření, jistotu ve výši 50 000 Kč a v obchodních věcech ve výši 100 000 Kč. (...)" Podle odstavce 2 téhož ustanovení pak platilo, že "[n]ebude-li jistota podle odstavce 1 složena, předseda senátu návrh na předběžné opatření odmítne." Uvedená ustanovení neplatila [ustanovení §75b odst. 3 písm. g) o. s. ř.], bylo-li tu "nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mohla navrhovateli vzniknout újma, a navrhovatel spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření osvědči[l], že jistotu bez své viny nemohl složit."
V příslušném soudním spisu přitom dle zjištění Ústavního soudu není založen žádný dokument, listina atp., jež by osvědčil stěžovatelčina tvrzení [tedy například souvislost mezi snížením zisku údajně zapříčiněným chováním vedlejší účastnice a nemožností zaplatit jistotu - srov. věta stěžovatelky obsažená v odvolání pod bodem 1: "Jak mohu zaplatit jistotu ve výši 100.000 Kč, když počínaje 1. únorem 2009 žalovaná každým dnem porušuje zákon (...) a nekalosoutěžním jednáním v podobě podplácení (...) mi způsobuje újmu."]. I doktrína uvádí, že chce-li navrhovatel na svůj návrh aplikovat výjimku ve smyslu §75b odst. 3 písm. g) o. s. ř., musí být již z návrhu na vydání předběžného opatření zřejmé, že k vydání předběžného opatření musí být přistoupeno neprodleně (pozn.: že i menší prodlení by navrhovateli způsobilo újmu) a že rovněž již z návrhu musí plynout, že navrhovatel předběžného opatření si nemohl prostředky na zaplacení jistoty opatřit (srov. např. Vrcha, P. Civilní sporný proces. Předběžná opatření, Pramen: ASPI - Původní nebo upravené texty pro ASPI, ze dne 1. 9. 2006, LIT27332CZ, kde autor jako zjednodušený příklad stavu znemožňujícího navrhovateli opatřit si finanční prostředky na zaplacení jistoty, uvádí situaci, kdy pobočka banky spravující finanční prostředky navrhovatele již nemá otevřeno a navrhovateli v čase otevírací doby banky ještě nebyly známy skutečnosti vedoucí ho k podání návrhu na vydání předběžného opatření; takovýto navrhovatel pak předloží soudu při podání návrhu například svůj výpis z účtu). Ústavní soud se tedy ztotožňuje s názorem obecných soudů v tom, že stěžovatelka v tomto směru nedoložila nic, co by její tvrzení alespoň z části osvědčovalo; to ostatně dokládá i výše uvedená podrobná rekapitulace předchozího řízení.
Stěžovatelka ve své replice v této souvislosti tvrdí, že vrchní soud ve svém vyjádření k její ústavní stížnosti (jakož i v napadeném usnesení) nesprávně směšuje podmínky umožňující vydání předběžného opatření bez nutnosti složit jistotu, podle ustanovení §75b odst. 3 písm. g) o. s. ř., s podmínkami, jež za stejným účelem stanoví §75b odst. 3 písm. f) o. s. ř., byť ona sama zejména odkazem na novinové články pojednávající o praktikách vedlejší účastnice osvědčila, že bez své viny nemůže jistotu složit, resp. že existuje nebezpečí z prodlení. Podle přesvědčení Ústavního soudu však ani napadené usnesení ani vyjádření vrchního soudu tímto nedostatkem netrpí. Stěžovatelka novinovými články "osvědčila" toliko skutečnost, že vedlejší účastnice nevybírá od svých zákazníků příslušné poplatky. Z tohoto chování vedlejší účastnice však ještě nelze - bez dalšího - dovodit, že toto jednání musí a priori mít na dispozice stěžovatelky s jejími finančními prostředky [resp., řečeno slovy vrchního soudu, na její příjmové a majetkové poměry] tak fatální důsledky, že by nemohla jistotu složit. Pokud takové důsledky skutečně existují, je na stěžovatelce, aby je osvědčila. Stěžovatelka rovněž přehlíží, že výjimkou uvedenou v ustanovení §75b odst. 3 písm. g) o. s. ř. zákonodárce nepamatuje na situace, kdy navrhovatel finanční prostředky prostě nemá, ale jde o případy, kdy navrhovatel finanční prostředky na složení jistoty má, ale nemůže s nimi v okamžiku podání návrhu na vydání předběžného opatření disponovat (srov. k tomu Bureš, J. et al, Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 297.).
V souladu s výše uvedeným pak Ústavní soud nemohl stěžovatelce přisvědčit ani v tom, že měly-li obecné soudy pochybnosti o splnění podmínek aplikace výjimky zakotvené v §75b odst. 3 písm. g) o.s.ř. ze strany stěžovatelky, mohly se jí na "tyto otázky dotázat". Občanský soudní řád totiž obecným soudům nevymezuje žádný procesní prostor, aby nejprve poskytly navrhovateli předběžného opatření možnost odstranit vady návrhu a teprve pak o něm rozhodly. Naopak, soudům je stanovena povinnost o návrzích na předběžné opatření rozhodovat bezodkladně. Tato přísnost, pokud jde o formální aspekty návrhu na vydání předběžného opatření je pak kompenzována tím, že návrh na vydání předběžného opatření lze podat i opakovaně.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jehož se dovolává, zjevně nedošlo .
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2009
František Duchoň
předseda senátu