ECLI:CZ:US:2009:1.US.1513.08.1
sp. zn. I. ÚS 1513/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. Č., zastoupené JUDr. Jiřinou Jirákovou, advokátkou se sídlem Třebízského 175, 274 01 Slaný, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 3 Ads 48/2007-130, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2007, č. j. 42 Cad 41/2006-103, a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 27. 12. 2005, č. 515 529 131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, splňující požadované formální náležitosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena její základní práva a svobody, a to právo na život, právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména, právo na získávání prostředků pro své životní potřeby prací, právo na přiměřené hmotné zabezpečení od státu, pokud občan bez své viny nemůže právo na získávání prostředků pro své životní potřeby prací vykonávat, právo na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci a právo na ochranu zdraví.
Stěžovatelka ve svém podání uvádí, že porušování jejích základních práv a svobod započalo již v osmdesátých letech minulého století, kdy byly chybně diagnostikovány a léčeny její zdravotní obtíže. Ačkoliv byla od té doby několikrát posouzena jako plně invalidní, rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 27. 12. 2005 jí byl plný invalidní důchod odňat. Krajský soud v Praze, k němuž podala žalobu proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, nevyhověl návrhu stěžovatelky na ustanovení Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, jakožto soudního znalce pro zpracování posudku, ale ustanovil jiného soudního znalce. Tohoto znalce, jeho neurologického konzultanta, jakož i celý posudek však stěžovatelka považuje za neobjektivní a uvádí, že je vystavována vůli tendenčně zaměřených lékařů, kteří nechtějí hodnotit její skutečný stav a podsouvají jí svoje názory, které jsou v rozporu s jejími nejzákladnějšími lidskými právy a svobodami. Proti ustanovení znalce, vyznění a stylu jeho posudku a proti tomu, že nebyl ustanoven další soudní znalec pro přezkum jejího zdravotního stavu, podala stěžovatelka při jednání soudu prvního stupně námitky, avšak ani Krajský soud v Praze ani následně Nejvyšší správní soud se - jak uvádí stěžovatelka - těmito námitkami nezabývaly a věc posoudily nesprávně právně i skutkově.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí správních soudů, jakož i správního orgánu zrušil.
K podané ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Česká správa sociálního zabezpečení poukázala na skutečnost, že ústavní stížnost směřuje proti závěrům znaleckých posudků o dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu, k jejichž odborným závěrům se nemůže vyjadřovat. Uvádí, že podkladem pro její rozhodnutí byl odborný posudek posudkového lékaře a že v řízení o dalším trvání nároku na plný invalidní důchod nepochybila. Krajský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření vyslovil pochybnosti o tom, zda je možné v řízení o přezkumu rozhodnutí o odnětí plného invalidního důchodu porušit takový katalog základních práv, jaký stěžovatelka uvedla ve své ústavní stížnosti, a konstatuje, že svým rozhodnutím neporušil žádné základní právo či svobodu stěžovatelky. Ve sféře právní argumentace pak odkazuje na odůvodnění svého rozsudku.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti dále vyžádal spis Krajského soudu v Praze č. j. 42 Cad 41/2006. Z něj se seznámil s obsahem žaloby proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení a se znaleckým posudkem MUDr. A. Š. ze dne 7. 11. 2006. Rovněž se seznámil s posudkovým a dávkovým spisem č. 515 529 131, který si vyžádal u České správy sociálního zabezpečení, včetně relevantních lékařských zpráv. Z výše uvedených podkladů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Česká správa sociálního zabezpečení vydala dne 27. 12. 2005 rozhodnutí č. 515 529 131, kterým byl stěžovatelce odňat plný invalidní důchod, a to s účinky od 20. 2. 2006. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že na základě posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Kladno ze dne 9. 12. 2005 poklesla schopnost soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky o 50 %, a proto je podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), invalidní pouze částečně, a nikoliv plně invalidní.
Proti tomuto rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Praze s tvrzením, že se její stav nezlepšil oproti době, kdy byla plně invalidní, naopak jí byly indikovány další nemoci a navrhla tak zrušení napadeného rozhodnutí. Z posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky ze dne 6. 4. 2006 vyplynulo, že v době rozhodné pro posouzení invalidity stěžovatelky, tedy k 27. 12. 2005, byl důvod její plné invalidity - plicní astma - zlepšeno a stabilizováno. Závěrem posudku bylo zjištění, že k datu vydání napadeného rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení se u stěžovatelky jednalo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou byla chronická astmoidní bronchitida se středně těžkou smíšenou ventilační poruchou, kdy procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti činila 50 %, a to i se zohledněním ostatních nemocí stěžovatelky, a proto byla stěžovatelka pouze částečně invalidní.
Stěžovatelka se závěrem citovaného posudku nesouhlasila, a soud prvního stupně proto svým usnesením ze dne 20. června 2006, č.j. 42 Cad 41/2006-26, pověřil soudního znalce v oboru posudkové lékařství MUDr. A. Š., aby posoudil, zda v rozhodné době odpovídal zdravotní stav stěžovatelky plné nebo částečné invaliditě. Soudní znalec v rámci svého posudku požádal o konzultace a vyšetření stěžovatelky tři další lékařské odborníky, a to z oborů pneumologie, neurologie a psychologie, provedl rozbor posudkového spisu stěžovatelky, stěžovatelku osobně vyšetřil a stanovil diagnosu. Znalecký posudek shrnuje, že přestože byla stěžovatelka léčena pro řadu onemocnění, jejich výčet není důkazem plné invalidity stěžovatelky, neboť tyto se realizovaly a probíhaly postupně a k rozhodnému datu, tedy k 27. 12. 2005 zdravotní stav stěžovatelky odpovídal invaliditě částečné, nikoliv plné.
Při jednání soudu prvního stupně dne 10. 1. 2007 právní zástupkyně stěžovatelky žádala o vypracování dodatku ke shora uvedenému posudku, v němž by bylo uvedeno, podle kterého onemocnění byla stěžovatelka částečně invalidní, o zhodnocení lékařské zprávy z hospitalizace stěžovatelky z období 13. 9. 1989 - 18. 10. 1989 a lékařské zprávy jejího ošetřujícího neurologa z roku 1989. Současně navrhla, aby v doplnění posudku bylo uvedeno, v čem je nepřesvědčivý dřívější posudek Institutu pro další vzdělávání ve zdravotnictví z roku 2004, kterým byla stěžovatelka uznána plně invalidní.
Soudní znalec proto na základě usnesení soudu vypracoval dne 7. 11. 2006 doplňující znalecký posudek k posudku původnímu, v němž jako důvod dlouhodobě nepříznivého stavu stěžovatelky určil astma bronchiale, což ostatně vyplývá z pěti posudků z let 2002 - 2006. Dále byly v doplňujícím znaleckém posudku zhodnoceny lékařské zprávy z hospitalizace stěžovatelky z období 13. 9. 1989 - 18. 10. 1989, které podle názoru soudního znalce vykazují kontrast mezi subjektivními obtížemi stěžovatelky a nepřítomností objektivně prokazatelné patologie; soudní znalec dodává, že vzhledem k posuzování invalidity stěžovatelky ke dni 27. 12. 2005 jsou zprávy z let 1988-1999 zcela irelevantní. V závěru doplňujícího posudku pak soudní znalec shrnul důvody nepřesvědčivosti posudku Institutu pro další vzdělávání ve zdravotnictví z roku 2004.
Stěžovatelka s lékařskými závěry doplňujícího znaleckého posudku nesouhlasila, zpochybnila jeho objektivitu a navrhla, aby byl její zdravotní stav znovu posouzen katedrou posudkového lékařství Institutu pro další vzdělávání ve zdravotnictví. Soud prvního stupně tomuto návrhu nevyhověl a svým rozsudkem ze dne 14. 2. 2007, č. j. 42 Cad 41/2006-103 žalobu zamítnul. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, z jakých právních ustanovení vycházel, jakým způsobem hodnotil důkazy a o jakou úvahu se opírá jeho závěr, že Česká správa sociálního zabezpečení ve svém rozhodnutí ze dne 27. 12. 2005, č. 515 529 131, nepochybila a její rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.
Stěžovatelka proti citovanému rozsudku krajského soudu brojila kasační stížností, v níž namítala nepřezkoumatelnost napadaného rozsudku podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nesprávné posouzení právní otázky soudem podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. jakož i vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata nemá oporu ve spise anebo je s ním v rozporu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.. Nejvyšší správní soud se tedy primárně zabýval přezkoumatelností rozsudku a shledal, že napadené rozhodnutí přezkoumatelné je. Následně konstatoval stran námitky, že krajský soud neprovedl požadovaný důkaz požadovaným soudním znalcem, čímž pochybil a způsobil vadu řízení před soudem, že výběr znalce k podání posudku je v kompetenci příslušného soudu, který také podle §132 o. s. ř. volně hodnotí důkazy. Nejvyšší správní soud přezkoumal i znalecký posudek MUDr. A. Š., který označil za dostatečně podrobný, důsledný a přesvědčivý. Jelikož došel k závěru, že stěžovatelka v datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí nesplňovala podmínky plné invalidity ve smyslu ustanovení zákona o důchodovém pojištění, rozhodl svým rozsudkem ze dne 26. 3. 2008, č. j. 3 Ads 48/2007-130 o zamítnutí kasační stížnosti.
II.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pravidelně a ustáleně judikuje, že je povolán k ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv k přezkumu vlastní aplikace podústavního práva. Proto je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů toliko tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že ačkoliv stěžovatelka namítá porušení řady základních práv a svobod, její podání neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci, nýbrž opakuje argumenty dříve předestřené před obecnými soudy. Podstatou ústavní stížnosti jsou tak dva základní okruhy otázek, a to zda obecné soudy nepochybily při posuzování návrhu stěžovatelky na provedení dalšího důkazu, kterýžto návrh uplatnila při jednání před soudem prvního stupně dne 14. 2. 2007, a zda bylo závěru o jejím zdravotním stavu dosaženo transparentním způsobem, který jí nemohl způsobit újmu na jejích ústavně chráněných základních právech.
Stran námitky stěžovatelky, že soud prvního stupně, ba ani Nejvyšší správní soud nezohlednil její návrh na vypracování dalšího znaleckého posudku, Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem není skutkové či právní objasňování věcí, tím méně pak hodnocení či provádění důkazů, ale posouzení, zda se žalovaný správní orgán a následně i obecné soudy ve svém postupu neodchýlily od mezí vytyčených ústavním pořádkem a zda při tom nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatelky. Hodnocením důkazů, které provedly obecné soudy, se může Ústavní soud zabývat jen tehdy, pokud zjistí, že závěry obecných soudů jsou neudržitelné ve vztahu k realizovaným skutkovým zjištěním, pokud obecné soudy svým postupem porušily ústavně garantované procesní principy nebo pokud jde o rozhodnutí založená na svévoli a tudíž prima facie nespravedlivá. O takový případ se zde však nejedná.
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, který rozhodnutí Krajského soudu v Praze přezkoumal i stran této vznesené námitky, aniž by v postupu soudu prvního stupně shledal pochybení. Ačkoliv stěžovatelka navrhovala doplnění dokazování před soudem prvního stupně o další podaní posudku Katedrou posudkového lékařství Institutu pro další vzdělávání ve zdravotnictví, Krajský soud v Praze se ve svém rozsudku s jeho zamítnutím vypořádal ústavně konformním způsobem a přesvědčivě zdůvodnil nadbytečnost dalšího dokazování. Jestliže byl zdravotní stav stěžovatelky ve vztahu k přiznání invalidního důchodu přezkoumán příslušným lékařem Okresní správy sociálního zabezpečení, dále Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí a nakonec i znalcem ustanoveným soudem, který kromě hlavního posudku vypracoval i posudek doplňkový, nelze se ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že tento přezkum její zdravotního stavu nebyl dostatečný a že je potřebné dokazování doplnit posudkem dalším. Všechny citované lékařské posudky totiž dospěly ke stejnému závěru, tedy že stěžovatelka je invalidní pouze částečně.
Ústavní soud nikterak nezpochybňuje právo stěžovatelky navrhovat provedení důkazů v řízení před správním orgánem či obecným soudem, nicméně je primárně věcí těchto orgánů, aby posoudily, zda je provedení navrhovaného důkazu k posouzení skutkového stavu nezbytné, pokud současně v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlí, proč důkaz nepřipustily. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a příslušnými spisy Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s procesní úpravou danou zákonem, ve svých rozhodnutích vycházely ze skutkových zjištění, které byly v souladu s provedenými důkazy a tato skutková zjištění správně zhodnotily a odůvodnily.
Při posuzování druhého okruhu námitek, které stěžovatelka uvedla ve své ústavní stížnosti, považuje Ústavní soud za nezbytné konstatovat, že přezkum zdravotního stavu je velmi citlivou záležitostí, která navíc může ve svých praktických důsledcích ovlivnit kvalitu života posuzované osoby a v krajním případě způsobit zásah nejen do sociálních a hospodářských, ale při určité intenzitě též základních práv (například do práva na důstojnost) jednotlivce. Veden touto premisou posoudil Ústavní soud důkladně veškeré podklady a napadená rozhodnutí, a to jak optikou argumentace podanou ústavní stížností, tak i z dalších hledisek ochrany základních práv.
Stěžovatelka namítá, že porušování ústavně garantovaných práv a svobod započalo již v letech 1985 - 1989, kdy byly její závažné zdravotní obtíže chybně diagnostikovány a chybně léčeny ošetřujícím neurologem a že žádný z lékařů posuzujících její zdravotní stav, s jedinou výjimkou, její stav nezhodnotil nezávisle, nestranně a náležitým způsobem. Naopak, stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, že byla vystavena vůli tendenčně zaměřených lékařů, kteří jí v rozporu s jejími nejzákladnějšími právy "podsouvali" své názory. K tomu Ústavní soud uvádí, že stěžovatelčina argumentace - pokud shledává porušení svých ústavních práv již v samotné prvotní diagnóze a léčbě - je příliš extenzivní. Pokud stěžovatelka zastávala názor, že diagnostika jejích onemocnění či léčba nebyly ve shodě s objektivní realitou, pak jistě měla prostředky k tomu, jak dosáhnout změn v osobě ošetřujícího lékaře, léčebné procedury či revize lékařských závěrů. Subjektivní negativní hodnocení vlastního zdravotního stavu a realizované léčby, které nemá oporu v objektivních zjištěních, nelze tudíž subsumovat pod množinu zásahů veřejné moci, resp. přičítat současnému rozhodování orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí stěžovatelka ústavní stížností napadá. Zpochybňuje-li stěžovatelka závěry Krajského soudu v Praze, který se opíral o provedené dokazování, pak musí Ústavní soud znovu poukázat na skutečnost, že soud prvního stupně své rozhodnutí, důkazně podložené znaleckým posudkem, přesvědčivě odůvodnil, a tato zjištění následně přezkoumal Nejvyšší správní soud, který shrnul, že o zjištění zdravotního stavu stěžovatelky nebyly pochyby. Skutečnost, že stěžovatelka neměla důvěru ke svým ošetřujícím lékařům, posudkovým lékařům, ani k ustavenému soudnímu znalci, nelze a priori považovat za porušení jejích ústavně zaručených práv.
Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že soudní znalec ustanovený Krajským soudem v Praze na několika místech svého posudku užívá komentáře (např. str. 10 a 12 posudku), o kterých lze pochybovat, zda byly nevyhnutné pro hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky, avšak nelze současně zpochybnit, že by každá jednotlivá část znaleckého posudku, stejně jako posudek zkoumaný ve své celistvosti, nebyly objektivní a nesměřovaly k zodpovězení otázky položené soudem, tedy k tomu, zda k datu 27. 12. 2005 byla stěžovatelka plně či částečně invalidní. Stejně tak se i hodnocení váhy stěžovatelky anebo její psychologická diagnóza vztahují vždy ke konkrétnímu vyšetření či jiné medicínské skutečnosti a nejsou užívány samoúčelně, což ostatně ve svém rozsudku odůvodnil již soud prvního stupně. Stejně tak se vypořádal i s námitkou, že konzultant soudního znalce - neurolog, ošetřoval stěžovatelku již v minulosti a dle jejího soudu chybně, neboť stěžovatelka byla uznána invalidní pro astma bronchiale a neurologické vyšetření v tomto nesehrálo roli.
Ústavní soud se konečně zabýval i tím, zda obecné soudy nepochybily, jestliže jako důkaz nebylo připuštěno vypracování revizního znaleckého posudku Katedrou posudkového lékařství Institutu pro další vzdělávání ve zdravotnictví, kterým byla v jiném řízení dne 6. 4. 2004 stěžovatelka hodnocena jako plně invalidní. I s tímto argumentem se obecné soudy vypořádaly ústavně konformním způsobem, neboť řádně zdůvodnily svůj postup spočívající v tom, že pro účely posuzování invalidity stěžovatelky byl ustanoven soudní znalec z oboru posudkového lékařství, přičemž výběr znalce je výlučnou kompetencí soudu. Tento znalec se ve svém posudku, a zejména v jeho doplnění ze dne 15. 1. 2007, podrobně vyjádřil i k dřívějšímu znaleckému posudku Katedry posudkového lékařství Institutu pro další vzdělávání ve zdravotnictví a zhodnotil zde uvedené lékařské závěry ve vztahu k předmětu řízení, tedy odejmutí plného invalidního důchodu.
Ústavní soud považuje za nutné poznamenat, že Krajský soud v Praze i Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svých rozhodnutí nesprávně odvolávaly na spisovou dokumentaci Okresní správy sociálního zabezpečení a Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí s tím, že v době rozhodné byl zdravotní stav stěžovatelky stabilizovaný. Ze spisové dokumentace Okresní správy sociálního zabezpečení však k rozhodnému datu explicite nevyplývá žádný závěr o stabilizaci zdravotního stavu stěžovatelky, ale je toliko na základě zdokumentovaného lékařského vyšetření jejího zdravotního stavu konstatováno, že stěžovatelka není nadále plně invalidní, ale je invalidní pouze částečně. Rovněž z posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 6. 4. 2006 nelze dovodit, že by zdravotní stav stěžovatelky byl stabilizovaný a byl tak důvodem zániku její plné invalidity (jak uvádí citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu), nýbrž skutečnost, že v době rozhodné pro posouzení zdravotního stavu byla zlepšená a stabilizovaná její astmoidní bronchitida, tedy rozhodující příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky. Tato nesprávná citace však neměla vliv na výsledek rozhodovacího procesu před obecnými soudy, neboť konstatováno nebylo toliko stabilizování, ale dokonce zlepšení rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky. Tím proto nemohou být dotčeny ani závěry všech tří odborných posudků, které hodnotí stěžovatelku jako částečně invalidní.
Ústavní soud tak neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatelky, neboť stěžovatelka neuvedla, s výjimkou polemiky o závěrech lékařských vyšetření, v čem vlastně spatřuje porušení svých konkrétních základních práv a svobod; Ústavní soud pak neshledal ani porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny, které ostatně stěžovatelka ani nenamítala.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že své rozhodnutí v žádném aspektu neopíral o skutečnosti uvedené ve vyjádření účastníků řízení a s ohledem na to nepovažoval za nutné tato vyjádření zaslat stěžovatelce k eventuální replice (srov. obdobně například usnesení IV. ÚS 333/06).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2009
Vojen Güttler
předseda senátu